Bedla vlnatá

Z Multimediaexpo.cz

Bedla vlnatá nazývaná též bedla hávnatá (Lepiota clypeolaria (Bull.) Quél, 1871) je houba z čeledi pečárkovitých. V některé, zejména starší literatuře je uváděna jako jedlá^[1]^[2], v literatuře novější^[3] je uváděna jako jedovatá či nejedlá. Z tohoto důvodu ji ke sběru a konzumaci nelze doporučit.

Obsah

1 Synonyma
2 Vzhled
- 2.1 Makroskopický
- 2.2 Mikroskopický
3 Výskyt
4 Nejčastější záměny
- 4.1 Literatura
5 Reference
6 Externí odkazy

Synonyma

Agaricus clypeolarius Bull., 1789
Agaricus colubrinus Christiaan Persoon, 1801
Agaricus columbinus Bull., 1789
Lepiota clypeolaria var. minor J.E. Lange, 1940
Lepiota clypeolaria var. ochraceosulfurescens Locq., (1953)
Lepiota colubrina (Pers.) Gray, 1821
Lepiota ochraceosulfurescens (Locq.) Bon, 1981

Vzhled

Makroskopický

Klobouk má v průměru 3-10 cm. V mládí zpočátku vejcovitý, později zvoncovitý až plochý, uprostřed s tupým hrbolem. Klobouk je bělavý, někdy až okrově či červeně hnědý, hustě pokrytý nahnědlými vlnatými šupinkami. Pavučinovitý závoj zanecháva okraj klobouku třepenitý.

Lupeny jsou bílé někdy až krémové barvy, husté a různě vysoké, volné. Otlačením hnědnou.

Třeň je 4-12 cm vysoký a 0,3-1 cm tlustý, dole mírně rozšířený až kyjovitý, v celé své délce poměrně křehký a lámavý, rourkovitě dutý. V mládí je bělavý, později bývá okrově žlutý až světle hnědý, nad pavučinovitým prstenem hladký (prsten však často chybí), pod ním hnědě šupinkatý nebo vlnatý. Třeň je od klobouku dobře vylomitelný.

Dužnina je bílá, ne řezu barvu nemění. Chuť je příjemná, nasládlá. Vůně je značně proměnlivá, většinou výrazně houbová, ale i pesřecová až štiplavá, nekdy však lehce ovocná.

Mikroskopický

Výtrusy jsou hladké, dlouze a úzce elipsovité 12-16 x 5-5,5 μm velké. Výtrusný prach je bílý.

Výskyt

Roste v červenci až říjnu v lesích všeho druhu, zejména na okrajích a lesních cestách. Obvykle však v živnějších půdách, v opadu listnatých a jehličnatých stromů, někdy i v zahradácha v parcích.

Nejčastější záměny

Podobná je nejedlá bedla nažloutlá (Lepiota magnispora) s vesele oranžovými zbytky plachetky a žlutookrovým třeněm. Dále pak taktéž nejedlá bedla ohňopochvová (Lepiota ignivolvata), která má oranžově hnědou oblast kolem prstene a při otlačení ve spodní části třeně červená.

Literatura

Josef a Marie Erhartovi: "Houbařský atlas", str. 128. Nakladatelství Finidr, Český Těšín. ISBN 80-86682-18-8
Rudolf Novotný, František Kotlaba, Zdeněk Pouzar: "Přehled československých hub", str. 249. Nakladatelství Academia, Praha, 1972.
Andreas Gminder, Tanja Böhningová: "Houby", str. 129. Euromedia Group, k.s, Praha, 2009. ISBN 978-80-242-2330-8

Reference

↑ Rudolf Novotný, František Kotlaba, Zdeněk Pouzar: "Přehled československých hub", str. 249. Nakladatelství Academia, Praha, 1972
↑ Josef a Marie Erhartovi: "Houbařský atlas", str. 128. Nakladatelství Finidr, Český Těšín. ISBN 80-86682-18-8
↑ Andreas Gminder, Tanja Böhningová: "Houby", str. 129. Euromedia Group, k.s, Praha, 2009. ISBN 978-80-242-2330-8

Externí odkazy

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

[0] Rudolf Novotný, František Kotlaba, Zdeněk Pouzar: "Přehled československých hub", str. 249. Nakladatelství Academia, Praha, 1972

[1] Josef a Marie Erhartovi: "Houbařský atlas", str. 128. Nakladatelství Finidr, Český Těšín. ISBN 80-86682-18-8

[2] Andreas Gminder, Tanja Böhningová: "Houby", str. 129. Euromedia Group, k.s, Praha, 2009. ISBN 978-80-242-2330-8

[1]

[2]

[3]