Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Církev československá husitská

Z Multimediaexpo.cz

Ústředí, kolej a sbor Církve československé husitské v Praze-Dejvicích, Wuchterlově ulici
Církev husitská, jejíž žádost o registraci je v roce 2010 v řízení u MK ČR, není totožná se subjektem tohoto článku.
Sbor Prokopa Holého v Olomouci-Černovíře.

Církev československá husitská (zkratky CČSH nebo CČH, do roku 1971 pouze Církev československá) je křesťanská církev vyhlášená 8. ledna 1920. Jde původně o specificky českou národní církev,[1] jejíž působení je omezeno prakticky jen na dnešní Českou a Slovenskou republiku. Podle sčítání lidu z roku 2001 se k ní hlásí v Česku 99 103 věřících[2] a na Slovensku 1 696 věřících.[3] Je postavena na zásadách presbyterních s prvky episkopálními; od roku 1994 se hlásí k Leuenberské konkordii. Církev československá husitská za zdroje své nauky označuje snahu o návrat k prvotní církvi či k pravému jádru křesťanství.[4] Podobně jako Českobratrská církev evangelická se považuje za pokračovatelku učení Mistra Jana Husa a husitství, které je zde pokládáno za specificky českou formou křesťanství.[5] Nauka církve vychází ze závěrů radikální části české katolické moderny vedené Karlem Farským a dalšími katolickými duchovními, kteří se na přelomu let 1919 a 1920 odštěpili od římskokatolické církve.[6]

Obsah

Základní rysy

Broom icon.png Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že jí vhodně vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png
Kostel ČCH v Žamberku
  1. Úcta k vědecké pravdě a otevřenost vůči světu: Podle CČSH je poznávání konečné a jediné Pravdy pouze částečné. Pravdu chápe nejen jako princip poznání, ale jako odpovědný vztah k Bohu i k člověku. Co je pravdivé, je i dobré (charakter etický); co je pravdivé, je i krásné (charakter estetický). S tím souvisí kladný a porozumivý vztah ke světu vůbec. Věrné zvěstování evangelia současnému člověku znamená dějinnou tvořivou moc.[7]
  2. Apostolicita a reformační charakter: Obojí chápe duchovně. Apoštolskost církve je určena věrným uchováváním a předáváním ryzí biblické zvěsti a její aktualizaci oživující mocí Ducha svatého. Reformační charakter spočívá v neustálém pročišťování církevní tradice na základě biblické zvěsti pod normou Ducha Kristova.[7]
  3. Zpřítomnění jako liturgický princip: Sám živý Kristus, který se z Otcova příkazu a podle svých slibů v moci Ducha svatého spásně zpřítomňuje při svátostném jednání církve, si z ní činí své tělo na této Zemi.[7]
  4. Presbyterní zřízení s episkopálními prvky: Vychází z obecného kněžství Kristova lidu. Služby kněžství celé obecné církve Kristovy jsou přenášeny při svěcení kněžstva „na osoby způsobilé a osvědčené“, muže a od roku 1947 i ženy, aby byla zajišťována nezkrácenost a jednota tří Kristových úřadů (prorockého – učitelského, královského – pastýřského, kněžského – obětního). Služby jsou rozčleněny podle míry svěřené odpovědnosti na službu jáhenskou, kněžskou a biskupskou. Presbyterním zřízením se míní účast zvolených presbyterů (starších) na řízení církve.[7]

Církev československá husitská se ve svém učení dává vést svědectvím a zvěstí Bible. Z církevní tradice přijímá to, co je s Písmem svatým ve shodě. Biblická orientace jí otevřela důležité poznání, že existuje jediná církev Kristova na celém světě, která je složena z křesťanů ve všech organizacích křesťanských církví. Základem církevního života jsou pravidelné nedělní bohoslužby s liturgií dr. Karla Farského. Bohoslužba má dva vrcholy – zvěstování biblického poselství Božího slova a zpřítomnění Krista jako živého Pána církve a skrytého Pána dějin ve společenství při večeři Páně. Církev vysluhuje sedm svátostí – křest, biřmování, večeři Páně, pokání, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva.[8] Církev zajišťuje shromáždění duchovní péče o děti, mládež a dospělé a koná pravidelné biblické hodiny. Duchovní a jeho spolupracovníci se starají také o osobní duchovní péči, a to zejména při návštěvách v rodinách, u nemocných, osamělých, pozůstalých a dalších zájemců o setkání s představiteli církve. Duchovního lze požádat o tzv. pastorační rozhovor anebo o soukromou zpověď. Duchovní je vázán zpovědním tajemstvím.[7]

Organizační struktura

CČSH od počátku působila na území celého Československa, ovšem ve skutečnosti představovala významnou skupinu pouze v českých zemích; na Slovensku byl její vliv velmi malý a omezoval se prakticky pouze na Čechy tam žijící. Podobně církev působila do roku 1939 na Podkarpatské Rusi. Tomu odpovídá i dnešní organizace církve – v Česku je tvořena asi 350 církevními obcemi, které se sdružují do 5 diecézí (pražské, brněnské, královéhradecké, olomoucké a plzeňské), zatímco území Slovenska pokrývá jediná diecéze (bratislavská) se třemi obcemi.[9] V současné době je základním dokumentem, jímž se církev řídí, Ústava Církve československé husitské přijatá v roce 2005 a prováděná Řádem duchovenské služby z roku 2005.[10] Podle dokumentů je základní jednotkou církve náboženská obec vedená farářem nebo farářkou a radou starších. V čele církve stojí ústřední rada, složená ze zástupců diecézí, biskupové, představitel Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy a patriarcha. Ten je nejvyšším celocírkevním představitelem a je volený na 7 let. Charakteristickým rysem církve je spoluúčast laiků na vedení církve. Podle Ústavy má tedy církev presbyterní zřízení (účast zvolených presbyterů na řízení církve) s episkopálními prvky.[11] Každý stupeň církevní hierarchie (obec, diecéze, celocírkevní úroveň) má vedle personálních představitelů také shromáždění (Shromáždění obce, Diecézní shromáždění, Církevní sněm a Církevní zastupitelstvo jako dva zákonodárné orgány), správní orgán (rada starších, diecézní rada, ústřední rada) a také soudní a revizní orgány. Na úrovni obce tvoří shromáždění všichni členové, volená shromáždění na vyšších stupních jsou obsazena také virilními členy. Vikariáty, které tvoří mezistupeň mezi církevní obcí a diecézí, mají na rozdíl od ostatních stupňů církevní správy charakter výhradně organizační jednotky.[11] Obecné označení církevní stavby (např. kostela či modlitebny) církve československé husitské se zdůrazněním živého shromáždění se nazývá sbor, např. Husův sbor, a další.

Historie

Rok Věřících v Česku
dle sčítání lidu[12]
1921 523 232 5,23 %
1930 779 672 7,30 %
1950 946 813 10,64 %
1991 178 036 1,73 %
2001 99 103 0,97 %

Církev československá husitská vznikla pod názvem Církev československá se začala odštěpovat od římskokatolické církve o Vánocích 1919. Její vznik je spojen s politickými změnami po první světové válce, kdy nově vzniklá Československá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu. Římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století zejména v intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky a jako brzda politických ambicí českého národa. To se projevovalo také v části samotné české katolické církve: někteří duchovní usilovali o přizpůsobení stále více se prosazujícímu nacionálnímu vnímání věřících, jehož vnějším projevem bylo užívání češtiny v liturgii a otázka postoje k náboženským problémům českých dějin. Tito tzv. katoličtí modernisté byli organizováni v Jednotě katolického duchovenstva, jež však nedosáhla uznání u vedení církve.[6] Po vzniku ČSR mezi lidmi šířil odmítavý postoj ke katolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci („pryč od Vídně a od Říma“) a znovu se obnovila snaha o její reformu zevnitř, zejména u modernistických kněží z Jednoty katolického duchovenstva. Vyvrcholením jejich snažení a opozice k církevnímu vedení byly o Vánocích 1919 bohoslužby v češtině, pro něž liturgii velice rychle připravil Karel Farský a zhudebnil Josef Pícha.[13] Na 8. ledna 1920 byl svolán první sněm, na kterém byla oficiálně vyhlášena nová, „národně pojatá“[1] Církev československá. Vznik církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“, které její ustavující Sněm schválil 10. ledna 1920 a které bylo zveřejněno o den později, 11. ledna 1920.[14] Státem byla Československá církev uznána 15. září téhož roku. Charakter nové církve formovaný na jejích sněmech byl ovšem zpočátku nejasný. Řada představitelů zdůrazňovala také východní tradice českého křesťanství a s poukazem na staroslověnskou misii se orientovala na srbskou pravoslavnou církev. Také část veřejnosti považovala zpočátku hnutí církve československé za obnovenou církev katolickou-cyrilometodějskou, takže nikoho příliš nepřekvapovala její orientace na pravoslaví a slovanství. O tento směr se značnou měrou zasloužil jeden z vedoucích činitelů hnutí, Matěj Pavlík.[15] Jako většinový se však ukázal liberálně radikální směr vedený Farským. Rostoucí napětí kulminovalo v roce 1922, kdy Farský a Kalous vydali svůj Katechismus, který definoval základy věrouky církve. Pravoslavné křídlo jej odmítlo, pravoslavný biskup Dositej zastupující srbskou pravoslavnou církev o něm prohlásil, že jde o „panteistický katechismus“, který popírá všechna křesťanská vyznání.[16] Prosazení Farského vizí se dlouho setkávalo s odporem, neboť pravoslavní měli původně silnější postavení v moravské části církve. Farský ale využil odjezdu Pavlíka do USA a postupně Moravu za jeho nepřítomnosti ovládl. Pavlík se nejprve po svém návratu pokusil nový stav zvrátit a když zjistil, že se mu to nepodaří a Farský byl zvolen patriarchou, tak spolu se stejně smýšlejícími nakonec roku 1924 CČS opustil a přešel k pravoslaví.[17]

Po roce 1945

Farní úřad v České Lípě

V březnu 1939 byla CČS na Slovensku i v Podkarpatské Rusi zrušena. V Protektorátu byla CČS přejmenována na Církev českomoravskou, po osvobození se vrátila k původnímu názvu. Po květnu 1945 se do vedení církve dostala skupina prokomunisticky smýšlejících kněží a laiků (např. František Hub či Miroslav Novák), jež obvinila dosavadní vedení, že se za okupace zkompromitovalo, a prohlásila je za sesazené.[18] Ve vedení Státního úřadu pro věci církevní také stanul bývalý administrátor CČS František Hub a její bývalý farář Vladimír Ekart, kteří v SÚC představovali radikální křídlo, razící tvrdý postup vůči režimu nepříznivě nakloněným církvím.[19] Ne všichni členové církve toto jednání akceptovali, někteří byli vězněni.[20]

Kostel v České Lípě poblíž fary

V roce 1968 se Československá církev přihlásila k demokratizaci politického života a postavila se také proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.[21] V církvi začal později postupný posun k postojům blízkým protestantizmu. Roku 1971 se církev přejmenovala na Církev československou husitskou a roku 1994 podepsala Leuenberskou konkordii.[22] V roce 1999 byla do olomouckého biskupského úřadu zvolena Jana Šilerová, která se tak stala první biskupkou z postkomunistické Evropy.[23] Vztahy církve s církví římskokatolickou jsou srdečné, ale jsou problémy se vztahem k vrcholným představitelům římskokatolíků. Církev si v dubnu 1999 zvolila svou první biskupku Janu Šilerovou, nicméně již v lednu 1999 kardinál Miloslav Vlk učinil veřejné prohlášení, kterým volbu ženy do biskupského úřadu odsoudil a zmínil budoucí zhoršení ekumenickým vztahů v důsledku této volby [24] Po kritice ze strany CČSH římskokatolická církev se od jeho prohlášení distancovala a uvedla, že nehodlá oponovat této volbě.[25] V roce 2000 se biskupského svěcení Jany Šilerové účastnili i představitelé římskokatolické církve [26] Na počátku 21. století otřásly církví dva skandály - nejprve spor mezi patriarchou Janem Schwarzem a ostatními biskupy, kteří se vzájemně obviňovali z neprůhledného hospodaření, zpronevěr a selhání v osobním životě, což vyústilo v červnu 2005 v rezignaci patriarchy na sněmu, který svolal, ale nezískal na něm podporu už v procedurálních otázkách.[27] V roce 2006 bylo odhaleno, že ženatý pražský biskup Karel Bican požadoval sex po mladém muži, kterému pomohl z vězení a který byl na něm existenčně závislý. Biskup nejprve o záležitosti lhal a usvědčující nahrávku označil za podvrh, pravdu přiznal teprve poté, co si vedení církve chtělo udělat expertízu nahrávky.[28] Skandál podtrhlo, že Diecézní shromáždění Bicana v lednu 2007 těsně potvrdilo ve funkci i proti přání Ústřední rady CČSH a patriarchy, ale Ústřední rada jej v dubnu suspendovala[29][30] a v listopadu abdikoval.[31]

Patriarchové

Modlitebna CČSH v Hostivici u Prahy

Patriarcha je nejvyšším představitelem Církve československé husitské. V této funkci se vystřídali:

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924). Brno : L. Marek, 2005. 335 s. ISBN 80-86263-57-6. S. 212n.  
  2. ↑ Sčítaní lidu, domů a bytů 2001 [online]. Český statistický úřad, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  3. ↑ Bývajúce obyvateľstvo podľa pohlavia a náboženského vyznania - 2001 [online]. Štatistický úrad SR, [cit. 2008-02-16]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. ↑ Ústava CČSH, čl. 1
  5. ↑ PAVLINCOVÁ, Helena, et al. Slovník judaismus - křesťanství - islám. Praha : Mladá fronta, 1994. 469 s. ISBN 80-204-0440-6. S. 157.  
  6. ↑ 6,0 6,1 MAREK, Pavel. Český katolicismus 1890-1914 : kapitoly z dějin českého katolického tábora na přelomu 19. a 20. století. Olomouc : Gloria, 2003. 649 s. ISBN ISBN 80-86200-76-0. S. 279n.  
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 7,3 7,4 Základní rysy [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  8. ↑ Základní informace [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  9. ↑ Seznam náboženských obcí [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  10. ↑ Dokumenty církve [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  11. ↑ 11,0 11,1 Ústava Církve československé husitské [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  12. ↑ Obyvatelstvo podle náboženského vyznání podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001 [online]. Český statistický úřad, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  13. ↑ BUTTA, Tomáš. Znovuobjevování daru liturgie [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  14. ↑ http://cs.christiantoday.com/article/husite-si-v-nedeli-pripomenou-89-vyroci-vzniku-ccsh/13449.htm
  15. ↑ MAREK, Pavel. Pravoslavní v Československu v letech 1918-1942 : příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Brno : L. Marek, 2004. 423 s. ISBN ISBN 80-86200-76-0. S. 38n.  
  16. ↑ Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslaví v Československu v letech 1918-1953; CSDK, Brno 2008; ISBN 978-80-7325-171-0 (str. 70)
  17. ↑ Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslaví v Československu v letech 1918-1953; CSDK, Brno 2008; ISBN 978-80-7325-171-0 (str. 72-80)
  18. ↑ Např. Kostnické jiskry, č. 19, 2. 8. 1945
  19. ↑ Jiří Piškula. Na pokraji propasti: Bratrská jednota Chelčického v letech 1952–1953. Evangelický týdeník Kostnické jiskry 36/2008 (Portable Document Format 560 kilobyte), s. 5-6. V poznámce 8 stojí: „Jejich tvrdost vůči ostatním nekatolickým církvím, kterou zaznamenala i StB, byla zřejmě jednou z příčin, proč oba úředníci v letech 1952–53 úřad opustili. Viz Archiv bezpečnostních složek (ABS), H-153 – objektový svazek „Státní úřad církevní", str. 35.“
  20. ↑ Cf. Jindra, Martin: Strážci lidskosti : dvanáct příběhů příslušníků Československé církve (husitské) vězněných po únoru 1948. Praha : Náboženská obec Československé církve husitské na Starém Městě, 2007. ISBN 978-80-7000-089-2.
  21. ↑ Např. Český zápas, 12.9.1968
  22. ↑ The Signatory Churches of the Leuenberg Agreement
  23. ↑ Jana Šilerová, biskupka Církve československé husitské, profil na stránkách Fórum 2000
  24. ↑ Bauerova, Ladka (27 January 1999) "Catholics wary of woman bishop" The Prague Post
  25. ↑ (July 1999) "World scan: Jana Silerova, Eastern Europe's first woman bishop" The Lutheran 12(7):
  26. ↑ Luxmoore, Jonathan (2001) "Eastern Europe 1997-2000: a Review of Church Life" Religion, State & Society 29(4): pp. 305-330, p. 327
  27. ↑ Patriarcha husitské církve Jan Schwarz odstoupil, web Rádio Praha 27. 6. 2005
  28. ↑ Tomáš Zdechovský: Husité mají problém: Bicana!, Christnet.cz, 28. 3. 2007
  29. ↑ K případu pražského biskupa, Jiří Vaníček, web CČSH, 14. 4. 2007
  30. ↑ Husité nenašli sílu odvolat nemravného biskupa, idnes.cz, 3. 3. 2007
  31. ↑ Mgr. Karel Bican podal abdikaci na úřad biskupa, Christnet.cz, 19. 11. 2007

Literatura

  • Balatková, Jitka. Organizační vývoj Československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku. in: Vývoj církevní správy na Moravě. XXVII. Mikulovské symposium 9.-10.10. 2002. Brno, 2003.
  • Hrdlička, Jaroslav. Život a dílo Prof. Františka Kováře. Příběh patriarchy a učence. L. Marek: Brno, 2007.
  • Hrdlička, Jaroslav. Patriarcha dr. Miroslav Novák. Život mezi svastikou a rudou hvězdou, L. Marek: Brno, 2010.
  • MEDEK, Rudolf. Katechismus v duchu církve československé husitské. Praha : Blahoslav, 1990. 136 s. ISBN neuvedeno.  
  • Nĕmec, Ludvík. (1975) The Czechoslovak Heresy and Schism: the emergence of a national Czechoslovak church American Philosophical Society, Philadelphia, ISBN 0-87169-651-7
  • Tonzar, David. (2002) Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská. Karolinum, Prague, ISBN 80-246-0499-X
  • Urban, Rudolf. (1973) Die tschechoslowakische hussitische Kirche J.G. Herder-Institut, Marburg/Lahn, ISBN 3-87969-103-7
  • Ulrich Daske. Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche in der deutschen theologischen Literatur und in Selbstzeugnissen. Frankfurt am Main 1987. ISBN 3-8204-0912-2
  • Církev československá husitská. Bohoslužebná kniha Církve československé husitské. Liturgie podle patriarchy Karla Farského. Druhá liturgie CČSH. Praha 2004
  • Sigrid Tröger und Karl-Wolfgang Tröger (Hrsg). Kirchenlexikon. Christliche Kirchen, Freikirchen und Gemeinschaften im Überblick. Berlin: Union Verlag, 1990. ISBN 3-372-00302-0, S. 227-228

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Církev československá husitská

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/C%C3%ADrkev_%C4%8Deskoslovensk%C3%A1_husitsk%C3%A1“