Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Dějiny Bělehradu
Z Multimediaexpo.cz
Bělehrad, který se nachází na strategickém soutoku dvou řek, patří k velmi starým městům a místům, kde kontinuální osídlení trvá již několik tisíc let. Jako město si postupně získával strategický význam ať už díky přítomnosti na hranici mezi velmocemi, nebo jako metropole srbského a později jugoslávského státu.
Obsah |
Rané dějiny
Již v dobách Keltů zde existovala osada. Tu později Římané, kteří město nazývali Singidunum, rozšířili a přibudovali i přístav pro svoji říční flotilu. Od 6. století město patřilo Byzantské říši, po stěhování národů a úpadku Cařihradu se sem nastěhovali Slované. Město ale trpělo pod náporem jak uherských, tak benátských útoků, neboť oba státy se snažili získat tuto oblast pod svoji kontrolu.
Středověký Bělehrad
V roce 1284 se Bělehrad stal poprvé hlavním městem Srbska. Mezi lety 1316–1402 byl ale také součástí Uher. V roce 1402 se stal hlavním městem posledního srbského státu v středověku – Srbského despotátu. Nyní tak nachází k dalšímu rozkvětu města a i srbského státu jako takového.
V období husitských válek a úpadku těžby stříbra v Českých zemích, které patřily k významným vývozcům tohoto kovu, se Srbsko stalo státem s největší těžbou stříbra. To umožnilo srbskému králi Štěpánu Lazarevičovi udělat z Bělehradu jedno z největších kulturních a hospodařských měst Evropy. Turecké obléhání Bělehradu se odehrálo mezi 4. a 22. červencem roku 1456. Město se hrdinně bránilo, nicméně počet výpadů ze strany stále agresivnějšího islámského souseda přibýval.
V důsledku tureckých nájezdů řada vysoce vzdělaných lidí z Byzance, Bulharska, Řecka a Makedonie utekla do Bělehradu. V tomto důsledku se Bělehrad stal jednotným kulturním centrem, ne jen ve východní ale v celé Evropě. Jedním z těchto významných lidí lidí byl například Bulhar Konstantin Filosof, který byl osobním životopiscem krále Štěpána.
Město pod tureckou nadvládou
V 15. století tu byla pohraniční pevnost Uherska, kterou však roku 1521 po mnoha neúspěšných pokusech dobyli Turci. V letech 1688–1690, 1717–1739 a 1789–1791 ho drželi Rakušané. Podle bělehradského míru, který byl právě zde uzavřen, město v roce 1739 připadlo opět Osmanům. Tuto skutečnost potvrdil i Svištovský mír z počátku 90. let 19. století
Počátek 19. století reprezentují dvě události, které měly pro Srby klíčový význam, hlavně pro jejich boj proti Turkům. Proběhla totiž dvě protiosmanská povstání, první v roce 1804 a druhé o jedenáct let později. Problémy se musí Istanbul zabývat, což zahajuje diskuze o srbské autonomii. Bělehrad se stává centrem autonomního státu. Již to vede k rozvoji města; roku 1831 vzniká první tiskárna, o čtyři roky pozěji začínají vycházet první srbské noviny (Srpske novine). Roku 1840 je zřízena i první pošta.
Nezávislé Srbsko po Berlínském kongresu
Po roce 1862 musely osmanské síly podle mezinárodních smluv opustit město. Do té doby byla totiž ve Bělehradu stále přítomna osmanská vojenská posádka. Roku 1867 předal poslední osmanský komandant Ali-Riza klíče od města knížeti Milanu Obrenovićovi. Konec 19. století je ve znamení jak rychlého rozvoje města a zrychlení původních změn, tak úpadku Osmanské říše, což vede k akcelaraci národního uvědomění Srbů. Konečně roku 1878 je na Berlínském kongresu Srbsku přiznána plná nezávislost, Turci ztrácejí také Bosnu a Hercegovinu a kdysi mocná říše se stahuje na jihovýchod. O tři roky později je Bělehrad oficiálně prohlášen královstvím.
Původní budovy malého pohraničního města jsou likvidovány a nahrazují je moderní stavby, budované v tehdejších populárních slozích. Podobně mizí i středověké uličky a vznikají moderní třídy. Objevuje se vodovodní síť, elektrická energie, veřejné osvětlení, tramvajová doprava. Budovány jsou i školy. Na počátku 20. století se budují mnohé budovy ve stylu secese, které dnes tvoří architektonické památky v jádru města. Bělehrad chce měřit s dalšími světovými metropolemi.
Těžkou ránu městu zasadila První světová válka. Bělehrad byl totiž stále pohraničním městem a za řekou Dunajem začínalo již území nepřátelského Rakousko-Uherska. Rakousko-uherské dělostřelectvo provádí velkolepý útok; na město dopadají tisíce dělostřeleckých granátů. Pád metropole by pro malého spojence Dohody představoval citelnou morální ztrátu, jeho zisk je klíčový. Přesto mnozí politici v Srbsku něměli z silnějšího nepřítele vůbec obavy. Tehdejší premiér Nikola Pašić, který stejnou funkci zastával i po válce, prohlásil: "Rakousko-Uhersko nám vyhlásilo válku. To bude jeho konec!". Město před okupanty bránili i civilisté, avšak 2. prosince 1914 Bělehrad padl. V následujících dnech však provedly srbské síly rázný protiútok a vojska centrálních mocností vytlačily až za srbské hranice.
Jugoslávský Bělehrad
Od roku 1918 byl Bělehrad hlavním městem Království SHS, které neslo od roku 1929 název Jugoslávie. Srbské státní úřady nyní musely spravovat mnohem větší zemi. I přesto ale význam Bělehradu tak jistý v celé zemi nebyl, neboť i další jugoslávská města měla značný počet obyvatel a soustředila významné výrobní podniky i kulturní instituce. A to hlavně v oblastech, které byly vyspělejší, neboť byly součástí Rakousko-Uherska.
Město ale následuje další evropské metropole v rozvoji moderních dopravních a komunikačních nástrojů. V roce 1927 je otevřeno moderní letiště, o dva roky později začíná vysílat Radio Beograd. V roce 1937 začíná fungovat moderní výstaviště.
Během druhé světové války
Demonstrace a převrat, který vyvolala snaha jugoslávské vlády se připojit k paktu Tří, měly za následek změnu zahraničněpolitické orientace opět na Anglii a Francii. To si vyžádalo rychlou akci Německa a jeho spojenců proti Jugoslávii. 6. dubna 1941 začalo okamžitě bombardování metropole německými vzdušnými silami. Země, včetně její metropole Bělehradu, byla během několika dní nakonec obsazena, podobně jako další klíčová místa v Srbsku. Část města, kde se dnes nachází Novi Beograd, tedy historická oblast Sremu se stala součástí chorvatského fašistického státu. Západně od města, na břehu Sávy, byl vybudován koncentrační tábor, kam byli umisťováni bělehradští Židé.
Ve městě i přes velké riziko začaly být činné různé protiokupační jednotky, z nichž nejvýznamnější byl komunistický odboj, který měl v provozu ilegální tiskárnu a informoval občany města. Jeho aktivity však byly po jisté době ukončeny, neboť komunisty vyhledalo Gestapo a okupační síly je popravily. V dubnu 1944 bombardovaly město letouny vzdušných sil spojenců, hlavně královského letectva a USA. V říjnu 1944 město získala po několikadením boji (Bělehradská operace) do svých rukou Národněosvobozenecká vojska Jugoslávie (tj. partyzáni) a Rudá armáda (třetí ukrajinský front). Po válce se v Bělehradě konaly procesy s válečnými zločinci, četniky a protikomunistickými aktivisty, podobně jako v dalších zemích, kde se dostali k moci komunisté.
Za protiokupační boj bylo městu prezidentem Titem uděleno v roce 1974 ocenění Město hrdina.
Socialistické město
Jakmile boje skončily a moci se chopili komunisté, začal být Bělehrad jako metropole rozšiřován a modernizován. V rámci první pětiletky se začalo západně od historického města na zelené louce stavět rozsáhlé sídliště Nový Bělehrad. K budování byly nasazeny mládežnické brigády, které se zapojily do mnohých staveb v Jugoslávii přelomu 40. a 50. let 20. století.
Mládež o sobě dala vědět i v pozdějších letech. Na konci 60. let 20. století došlo k studentským nepokojům, které se konaly v této době v celé Evropě (vyjma sovětského bloku). Demonstrující požadovali odbourání byrokratického aparátu a zmírnění sociálních rozdílů v zemi. Tedy vyřešení problémů, kterých nebylo tehdejší komunistické vedení státu řešit.
Kromě masové výstavby nových sídlišť se Bělehrad stal také místem realizace moderní jugoslávské, potažmo srbské architektury. Zatímco v celé zemi vznikaly výstavní budovy, hlavní město potřebovalo také mnohé kulturní a společenské budovy vystavěné s vědomím, že se jedná o hlavní město reprezentující celou federaci. Takovou významnou stavbou se staly výškové budovy Ušće, či Beograđanka. Začal se velkolepě obnovovat chrám sv. Sávy, který se stavěl řadu let a dokončen byl až po rozpadu Jugoslávie. Dunaj překročily nové silniční mosty, které umožnily spojení se severním okolím města. V roce 1976 byl vypracován projekt na vybudování podzemní dráhy (nebyl však realizován). Jako vůdčí stát Hnutí nezúčastněných zemí a hlavní město relativně neutrálního státu se Bělehrad stal místem mnohých mezinárodních konferencí a častých zahraničních návštěv. Pozornost celé Evropy na sebe také jugoslávská metropole upoutala roku 1976, kdy se zde konalo Mistrovství Evropy ve fotbale. Město kandidovalo i na pořadatelství Olympiských her v roce 1992, avšak neúspěšně, zvítězila Barcelona.
Na konci 20. století a ve století 21.
Ke konci 80. let 20. století se ekonomická situace Jugoslávie zhoršila a problémy pocítili i obyvatelé Bělehradu. Nová politická garnitura, která reprezentovala hlavně srbské zájmy, získávala rychle podporu. Její mítinky se konaly v prostoru Ušće, tedy na soutoku Sávy a Dunaje. Kromě podpory domácích prosrbsky smýšlejících sil ostře odsuzovaly liberalizační hnutí v Chorvatsku a Slovinsku a neváhaly i s připomínáním starých křivd - v novém světle. Celé město se stalo v dobách rozpadu jugoslávského státu dějištěm politických shromáždění, a to jak vládních, tak i opozičních.
Režim Slobodana Miloševiće vedl k mezinárodním sankcí a vyústil až v bombardován města vojsky NATO v polovině roku 1999. Byly těžce poškozeny významné budovy státní správy a mosty přes Dunaj. Miloševićův režim byl svržen demonstrací, při které byl obsazen a vyrabován jugoslávský parlament. V roce 2003 došlo k nečekané události, když byl na ulicích bělehradu zastřelen politik Zoran Đinđić. O pět let později byl na bělehradském předměstí dopaden válečný zločinec Radovan Karadžić.
Externí odkazy
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |