Fiskální politika

Z Multimediaexpo.cz

Fiskální politika je součást hospodářské politiky státu, která se snaží ovlivnit vývoj ekonomiky změnami výše a struktury veřejných výdajů a daní. Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.

Obsah 1 Původ 2 Typy fiskální politiky 2.1 Expanzivní fiskální politika 2.2 Neutrální fiskální politika 2.3 Restriktivní fiskální politika 3 Cíle fiskální politiky 4 Nástroje fiskální politiky 4.1 Související články 5 Externí odkazy 5.1 Literatura

Původ

Slovo fiskální pochází z lat. fiscus, původně košík, později státní pokladna, a vyjadřuje spojitost s daněmi. Daně původně sloužily k pokrytí potřeb panovnického dvora a armády, později i pro financování veřejně prospěšných staveb (silnice, průplavy, železnice, školy atd.) a pro financování veřejných statků (bezpečnost a policie, zdravotnictví, školství, ochrana prostředí a další). Jak rozsah funkcí státu v souvislosti s modernizací od 18. století rostl, rostl i jeho podíl na celku hospodářství a tedy i míra zdanění. Během 20. století se moderní státy staly tak významnými účastníky hospodářského života, že mohly aktivně ovlivňovat chod hospodářství jako celku.

Významnou teorií tohoto ovlivňování se stalo keynesiánství, teorie britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, která nejen vysvětlovala souvislosti makroekonomických jevů (hrubý domácí produkt, zaměstnanost, agregátní poptávka, inflace atd.), ale poskytovala i návod, jak je zejména prostředky fiskální politiky ovlivňovat. Keynesiánství bylo úspěšné jako metoda boje proti cyklickým hospodářským krizím, od 60. let však naráželo na problémy a stalo se terčem kritiky monetaristů, kteří naopak propagovali omezování státních zásahů a za hlavní úkol státu pokládali péči o stálost měny.

I když důsledná monetaristická politika by měla vést k omezování daní i státních výdajů, ve skutečnosti se jí to nedaří, protože proti ní působí tlaky na rozšiřování působnosti státu, kterým se moderní demokratické společnosti těžko mohou bránit. Při vší kritice „pečovatelského státu“ objem veřejně financovaných sociálních, zdravotních a vzdělávacích služeb přirozeně narůstá, například díky prodlužování průměrné délky života, zdokonalování zdravotních technik, prodlužování školního vzdělávání atd. Díky tomu ovšem přibývá tzv. mandatorních, to jest zákonem předepsaných výdajů a možnosti aktivní fiskální politiky státu se tak spíše zužují.

Pomocí fiskální politiky může veřejná správa ovlivnit:

• rozdělení příjmů (přerozdělování)
• agregátní poptávku
• úroveň ekonomické aktivity
• a v důsledku toho i zaměstnanost
• způsob využívání zdrojů (například ekologické a energetické daně).

Typy fiskální politiky

Podle poměru příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme fiskální politiky teoreticky rozdělit na tři typy:

Expanzivní fiskální politika

Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Expanzivní fiskální politika se snaží stimulovat růstu výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projevi se krátkodobým růstem HDP. Přes všechny teoretické námitky pracují moderní státy většinou se schodkovým státním rozpočtem a spokojují se jen s tím, že se snaží tento schodek a kumulovaný státní dluh udržovat v jistých mezích (viz např. Maastrichtská kritéria Evropské unie).

Neutrální fiskální politika

Veřejné výdaje se rovnají vybraným daním, státní rozpočet je tudíž vyrovnaný. Tento stav představuje zřejmě těžko dosažitelný ideál, neboť se vyskytuje jen zcela výjimečně.

Restriktivní fiskální politika

Veřejné výdaje jsou menší než daně, takže se snižuje státní dluh. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má-li stát veliký státní dluh; jinak by totiž znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. Ve skutečnosti jsou však všechny moderní státy spíš více než méně zadluženy, přesto se jim nedaří restriktivní politiku zavést. Federální rozpočet USA byl za posledních 40 let v přebytku jen v roce 1999 a 2000 (díky iniciativě prezidenta Clintona).^[1]

Cíle fiskální politiky

• bezprostřední - regulace agregátní nabídky a poptávky
• konečné - regulace zaměstnanosti a dosažení cenové stability

Nástroje fiskální politiky

• Automatické stabilizátory - působí stále a automaticky vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky (např. progrsivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti...)
• Záměrná opatření - jednorázové opatření, které ovlivňují agregátní nabídku i poptávku (změna daňové sazby, změna struktury výdajů z rozpočtu...)
• Daně - představují příjmy do státního rozpočtu
• Transfery - dotace do podnikatelské sféry, podpora v nezaměstnanosti nebo zdravotně postižených...
• Vládní výdaje na nákup zboží a služeb - představují výdaje ze státního rozpočtu

Související články

• Hospodářská politika
• Monetární politika
• Makroekonomie

Externí odkazy

• Concise Encyclopedia of Economics (anglicky)
• Limitations of Fiscal Policy (anglicky)
• What Is Fiscal Policy? (anglicky)

Literatura

• Frank R. H. - Bernanke B. S., Ekonomie. Praha: Grada, 2002 - 803 s. ISBN 80-247-0471-4
• Samuelson P. A. – Nordhaus W. D., Ekonomie. Praha 1991
• Stiglitz J. E., Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada, 1997 - 661 s. ISBN 80-7169-454-1

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.