Grumman F3F
Z Multimediaexpo.cz
Grumman F3F byl americký palubní stíhací letoun. Byl to poslední dvouplošný stíhací letoun, přijatý do výzbroje letadlových lodí US Navy, jež později ve službě nahradila nová generace prvních stíhacích jednoplošníků typů Brewster F2A Buffalo a Grumman F4F Wildcat.
Grumman F3F byl v pořadím třetím palubním stíhacím letounem, který firma Grumman vyvinula pro americké námořnictvo. Prvním byl dvoumístný stíhací dvouplošník se zatahovacím podvozkem Grumman FF z let 1931–1932 a druhým jednomístný letoun obdobné koncepce Grumman F2F, který již byl přímým předchůdcem F3F.
Obsah |
Historie
Dne 15. října 1934 objednalo US Navy vývoj F3F jako nástupce F2F, který právě vstupoval do služby. Nový letoun si zachoval původní koncepci, ale měl větší rozměry. První prototyp XF3F-1 poprvé vzlétl 20. března 1935. Pilotoval ho zkušební pilot Jimmy Collins. Poháněl ho, stejně jako druhý prototyp, dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1535-72 o výkonu 650 hp při 2200 otáčkách za minutu. Vrtule byla dvoulistá. Již o dva dny se však při testování odolnosti a ovládání při střemhlavém letu, vinou překročení povoleného zatížení letounu, rozpadl ve vzduchu. Zkušební pilot Jimmy Collins při havárii zahynul. Druhý prototyp poprvé vzlétl 9. května 193, ale již 17. května se při zkušebním letu dostal do vývrtky a pilot ho musel opustit na padáku.
Třetí prototyp poprvé vzlétl 7. června 1935. Lišil se především použitím výkonnějšího motoru verze R-1535-84 o výkonu 700 hp při 2250 otáčkách za minutu a zvětšenou směrovkou. Testy tohoto prototypu již byly úspěšné a 24. srpna 1935 byla objednána sériová výroba letounu. Celkem bylo objednáno 54 strojů verze F3F-1.
Konstrukce
Jednalo se o jednomístný jednomotorový dvouplošník se zatahovacím podvozkem záďového typu, jehož kola se, jak tehdy bylo u Grummanu obvyklé, sklápěla do kruhovitých šachet na bocích trupu před náběžnou hranou křídla (i ostruhové kolečko bylo zatahovací). Trup byl celokovový, křídla měla kovovou kostru a plátěný potah a ocasní plochy byly kovové, jen kýlovka a směrovka byly potažené plátnem. V trupu a křídle bylo vytvořeno několik vodotěsných prostorů, které měly bránit rychlému potopení letounu v případě nouzového přistání na mořské hladině. Vzpěrový systém tvořily dva páry vzpěr mezi trupem a křídlem a dvojice mezikřídelních vzpěr ve tvaru písmene N (vzpěry zpevňovaly i ocasní plochy). Křídla byla vyztužena také systémem drátů.
Výzbroj prvních dvou prototypů tvořily dva synchronizované kulomety ráže 7,62 mm, všechy ostatní stroje nesly zesílenou výzbroj v podobě jednoho kulometu Browning ráže 7,62 mm (zásoba 500 nábojů) a jednoho M2 Browning ráže 12,7 mm (zásoba 200 nábojů). Letoun mohl nést dvě 50kg pumy na podkřídelních závěsnících.
Operační služba
První kusy F3F-1 se k bojovým jednotkám dostaly v lednu 1936. První squadronou, která typ obdržela byla VF-5B na letadlové lodi USS Ranger. Postupně byly typem F3F vyzbrojeny všechny stíhací squadrony námořnictva. Letoun používala i Námořní pěchota Spojených států. Na základě zkušeností s provozem letounu byl u všech strojů dodatečně zesílen nosník horního křídla a závěsy křidélek.
Na verzi F3F-1 mezi červencem 1937 a květnem 1938 navázaly dodávky 81 kusů verze F3F-2. První prototyp F3F-2 vzlétl 21. července 1936 a které měly být překlenovacím typem do příchodu moderních stíhacích jednoplošníků Buffalo a Wildcat. Tuto verzi poháněl nový motor Wright R-1820-22 Cyclone o výkonu 950 hp, který tentokrát roztáčel třílistou vrtuli. Prstenec motoru měl větší průměr a na rozdíl od F3F-1 hladký povrch. Pod ním byl umístěn chladič oleje. Další změnou byla větší směrovka a nový překryt kabiny. Poslední sériovou variantou byl F3F-3, který měl díky vylepšené aerodynamice mírně vyšší výkony. Dodávky 27 sériových strojů probíhaly v období prosinec 1938 až květen 1939.
Všechny stroje F3F byly od stíhacích jednotek vyřazeny do konce roku 1941 a dosloužily u cvičných jednotek. Nikdy nebyly bojově nasazeny.
Civilní varianty
Od verze F3F-2 byl odvozen jeden civilní testovací a předváděcí letoun společnosti Gulf Oil company, označený Gulfhawk II (G-22), který se dochoval v americkém National Air and Space Museum ve Washington, D.C. [1]. Ten doplňoval ještě dvoumístný Gulfhawk III (G-32), rovněž odvozený od F3F-2.
Hlavní technické údaje
F3F-2
- Posádka: 1 (pilot)
- Rozpětí: 9,75 m
- Délka: 7,1 m
- Výška: 3,17 m
- Hmotnost prázdného letounu: 1478 kg
- Maximální vzletová hmotnost : 2042 kg
Pohonná jednotka
- 1× Wright R-1820-22 Cyclone
- Výkon motoru: 950 hp (708 kW)
Výkony
- Maximální rychlost: 409 km/h
- Dostup: 10 700 m
- Dolet: 1 328 km
Výzbroj
- 1× kulomet ráže 7,62 mm
- 1× kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm
Prameny
- DVOŘÁK, Pavel. Grumman F3F. HPM, 1998, roč. 8, čís. 12, s. 2–8. ISSN 1210-1427
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |