HIV

Z Multimediaexpo.cz


HIV (z angl. Human Immunodeficiency Virus, virus lidské imunitní nedostatečnosti) je obalený RNA virus náležejícím mezi retroviry, což je skupina virů mající schopnost vytvořit podle své RNA řetězec DNA a ten vložit do genomu hostitelské buňky. Způsobuje nemoc AIDS z anglického výrazu pro „syndrom získané imunitní nedostatečnosti“.

Obsah

Popis viru

Částice HIV sestávají z molekuly RNA, enzymu reverzní transkriptázy (je zodpovědná za přepis RNA do DNA), enzymu integrázy (zodpovídá za začlenění nově vzniklé DNA do DNA buňky), kapsidy a membrány z dříve infikované buňky, obohacené o glykoproteiny gp120 a gp41, sloužící k identifikaci vhodné buňky a usnadnění průniku do ní.

Způsoby přenosu a prevence

Virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem), a z matky na dítě. Běžný kontakt s nakaženou osobou nepředstavuje žádné riziko. Virus je obsažen v tělních tekutinách nakažené osoby. Kontaktem tělní tekutiny obsahující virus se sliznicí nebo otevřenou ranou může dojít k přenosu. Mezi nejrizikovější tělesné tekutiny patří:

  1. Krev, včetně krve menstruační a některých krevních derivátů, představuje největší riziko.
  2. Sperma
  3. Poševní sekret

Virus se v nebezpečných koncentracích nachází i v mozkomíšní tekutině a mateřském mléku, může se vyskytovat v preejakulační tekutině. V nízkých koncentracích byl nalezen i ve slinách, slzách a moči - koncentrace je zde však natolik nízká, že nepředstavuje reálné riziko nákazy. Riziko však významně stoupá, pokud jsou tyto tekutiny smíšeny kvůli zranění s krví. V potu virus nalezen nebyl.

Přenos krví

Krev je z hlediska přenosu nejnebezpečnější tekutinou. Rizikové jsou zejména použité injekční jehly, ať už sdílené mezi narkomany nebo opakovaně používané v zemích se zaostalým zdravotnictvím. Důsledné používání jednorázových jehel je z hlediska prevence nutností. Přenos krevní transfúzí je dnes díky testování krve vzácný, stále k němu však občas dochází. Riziko představují i orgánové transplantace. Velkému riziku je vystaven zdravotnický personál manipulující s krví. Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje.

Sexuální přenos

Sexuální přenos byl zaznamenán z ženy na muže, muže na ženu, muže na muže i ženy na ženu. K přenosu může docházet při análním, vaginálním i orálním styku, případně jakékoliv jiné praktice, během které dochází ke styku sliznic se sexuálními sekrety či krví. Anální styk je významně nebezpečnější než vaginální, orální styk je nebezpečný nejméně. Vaginální styk představuje vyšší riziko přenosu z muže na ženu než naopak (žena je vystavena většímu množství tekutin partnera než muž, sperma obsahuje vyšší koncentrace viru než vaginální sekret, žena je tekutinám vystavena déle a větší plochou sliznice). I v případě análního styku je většímu riziku vystaven příjemce.

Pravděpodobnost přenosu HIV infekce při jednotlivém nechráněném sexuálním styku záleží na řadě faktorů, jako je druh styku, aktuální množství viru v nakaženém partnerovi, současná nákaza další pohlavní chorobou (zvyšuje riziko přenosu) atd. Pohlavní styk během menstruace je vzhledem k přítomnosti krve rizikovější. Zatímco při vaginálním styku je pravděpodobnost přenosu z muže na ženu jedna ku několika stům až tisícům, v případě análního styku může být až jedna ku několika málo desítkám. Líbání rizikové není, za předpokladu že ústa nejsou poraněná.

Riziko nákazy zvyšuje časté střídání partnerů. Možnost nakažení významně snižuje užívání kondomu, Waller a Davis ve své metaanalýze z roku 2003 ukázali, že podle dostupných údajů užívání kondomu snižuje ve srovnání s nepoužíváním kondomu dlouhodobé riziko sérokonverze o 80%; autoři dodávají, že použité prameny nehodnotily správnost použití kondomů.[1]. Ostatní formy antikoncepce (například hormonální) při styku ochranu před nákazou neposkytují. Po nechráněném styku s neznámým partnerem, avšak v dostatečném časovém odstupu nutném pro správnou diagnózu, je vhodné u lékaře podstoupit krevní testy na přítomnost viru. Nákaze tak již samozřejmě nelze zabránit, ale lze zabránit nákaze dalších partnerů a včasnou léčbou zlepšit prognózu nemoci.

Přenos z matky na dítě

K přenosu viru HIV z matky na dítě může dojít jak během vlastního těhotenství, tak během porodu. K přenosu tak dochází v 15 – 30 % případů. Vhodnou antivirovou léčbou během těhotenství a porodem císařským řezem, lze toto riziko významně snížit (1 %). Další riziko přenosu představuje kojení, kterého by se HIV pozitivní matky, mají-li možnost, měly vyvarovat.

Chování viru v organismu

Virus v organismu napadá primárně CD4+ buňky,[2] což je typ T-lymfocytů odpovídajících za řízení imunitní odpovědi. Inkorporuje se do jejich jádra a čas od času se namnoží, obvykle v případě, kdy je organismus nějak oslaben, a infikuje další buňky. Imunitní systém napadeného zpočátku reaguje na každou větší produkci částic tvorbou velkého množství protilátek, takže infekce zpočátku připomíná zákopovou válku, kdy virus občas udělá krůček vpřed a zase se chvíli nic neděje. A další krok. Jeho postup je pomalý, ale nezadržitelný.

Posléze dochází k tomu, že odpověď imunitního systému na podnět (infekci, zhoubné bujení) je vzhledem ke klesajícímu počtu CD4+ buněk stále váhavější – přichází opožděně (infekce má čas se pořádně rozvinout, nádorek rozrůst) a trvá zbytečně dlouho (je opožděně vypínána, což značně vyčerpává organismus). Posléze se potíže nakumulují, špatně fungující systém se nejdříve přetíží a nakonec zhroutí. V posledních fázích je tento proces podpořen extrémním vyčerpáním organismu, který musí vyvinout nezměrné úsilí na zvládnutí i té sebemenší infekce. U nemocného propuká AIDS a virus se začíná masivně šířit organismem. Nyní již napadá i další buňky – makrofágy, nervové buňky a další.

Odběr krve na test HIV

Testy HIV

Testy HIV je laboratorní proces, během kterého je analyzována krev jedince na protilátky proti viru HIV. Je složena z odběru krve pomocí injekční stříkačky a následného laboratorního rozboru. V současnosti se testují i metody, které by dokázaly virus lokalizovat bez nutnosti odběru lidské krve.

Teorie o původu viru

HIV je vir, který je blízký příbuzný viru SIV způsobující nemoc podobnou AIDS u opic. Předpokládá se, že se na člověka přenesl ze šimpanzů a mangabeje bělokrkého.[3] V současnosti jsou evidovány dva viry HIV, jedná se o HIV 1 a HIV 2, které se od sebe značně liší. Při prozkoumání genetického kódu HIV 1 se zjistilo, že jeho kód je příliš rozdílný, než aby vznikl pouhou mutací viru HIV 2. V současnosti se předpokládá, že HIV 1 se u lidské populace v izolovaných skupinách vyskytuje již po dlouhou dobu a že se jedná nejspíše o následovníka viru, který se nachází u šimpanze. Oproti tomu HIV 2 je vir, který je relativně příbuzný s virem africké opice. V zatím neznámé historii došlo k přenosu tohoto viru, který byl u opice velice dobře snášen, na člověka. Jelikož se u člověka jednalo o nový vir, neměl vůči němu aktivní protilátky a jeho imunitní systém si s ním nebyl schopen poradit.[4] Rychlý nástup a rozšíření nemoci v populaci je podle Anhtonyho Browneho, konzervativního britského politika a publicisty, nejspíše spojen se sexuální revolucí ve 20. století, možností snazšího cestování, stejně jako s imigrací ze zasažených zemí do ostatních států.[5] Výzkumy naznačují, že viry HIV jsou již velice staré a že se v přírodě vyskytují dlouho.[4]

Konspirační teorie

Jelikož onemocnění HIV se objevilo poměrně rychle a znenadání, objevila se celá řada spekulací, která se snažila rychlý nástup této nemoci vysvětlit lidskou činností respektive jako výsledek armádních pokusů a stal se i nástrojem souboje hlavních mocností 20. století. Například Pavel Alexandrovič Jefremov se od roku 1978 v moskevském ústředí KGB podílel na vymýšlení různých dezinformací – například vytvořil fámu, že virus HIV byl uměle vytvořen v americké vojenské laboratoři.[6] O teorií umělého původu HIV mluví mimo jiné nositelka Nobelovy ceny míru Wangari Maathai.[7]

V současnosti jsou konspirační teorie o umělém původu viru většinou vědecké obce odmítány, jelikož v době prvních zdokumentovaných případech výskytu HIV nebyla technologická vyspělost lidstva na takové úrovni, aby umožňovala složitou genovou manipulaci s virem a výrobu nového viru.[4]

Související články

Reference

  1. ↑ Weller S, Davis, K., http://www.iglesia.cl/iglesiachile/especiales/weller.doc (Cochrane Review). In: The Cochrane Library, Issue 4, 2003. Chichester, UK: John Wiley & Sons, Ltd.
  2. ↑ Epidemiologie HIV/AIDS. aktuální situace v ČR a ve světě (PDF)
  3. ↑ Reeves JD, Doms RW. Human Immunodeficiency Virus Type 2. J Gen Virol, 2002, roč. 83, čís. 6, s. 1253-1265. PMID 12029140. (anglicky) 
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 AIDS pomoc – Původ HIV
  5. ↑ BROWNE, Anthony. Úprk rozumu : politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : Dokořán, 2009. 157 s (PNK ; sv. 3) ISBN 978-80-7363-240-3. str. 23
  6. ↑ Womack, H. (2000): Špioni KGB. Utajené životy agentů sovětské tajné služby. Jota, Brno, 408 s.
  7. ↑ Nobel peace laureate claims HIV deliberately created



Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
HIV
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/HIV“