Maschinengewehr 42
Z Multimediaexpo.cz
Kulomet MG 42 (přesné označení Universal-Maschinengewehr Modell 42) byl vyvinut a zaveden do výzbroje německého Wehrmachtu v roce 1942, během druhé světové války.
Oproti obecně rozšířenému názoru, že byl jen rozsáhlejší inovací předchozího typu MG 34 pro podmínky sériové výroby, je MG 42 právěm pokládán za zcela nově vyvíjený typ. Obě zbraně sice patří do stejné kategorie univerzálních kulometů (tato třída podpůrných pěchotních zbraní se koncepčně zrodila na přelomu 20. a 30. právě v Německu, jakožto reakce na potřebu "bleskové války" - vojáci potřebovali něco účinnějšího a mobilnějšího, než složité, desítky kilogramů vážící, vodou chlazené typy z 1. světové války), avšak zatímco automatika MG 34 pracuje na principu krátkého zpětného pohybu hlavně při plně uzamčeném závěru, MG 42 má hlaveň pevnou (při výstřelu se nepohybuje) a závěr částečně uzamčený tzv. válečkovým systémem (popsán níže).
Typ MG 34, první bojově nasazený univerzální kulomet, sice vyhovoval nárokům na něj kladeným co do palebné síly a mobility, ale ukázal se však příliš citlivý na podmínky východní fronty - v zimě mu vadil mráz a led, v létě prach, a po zbytek roku bahno. Obsluhy trávily neúměrně mnoho času usilovnou údržbou svých zbraní, aniž by bylo dosaženo požadované spolehlivosti funkce. Navíc byl výrobně poměrně náročný a úměrně tomu i drahý, neboť převážná většina jeho klíčových součástí vznikala třískovým obráběním. Německá Wehrmacht došla brzy k závěru, že potřebuje něco spolehlivějšího, jednoduššího a vhodnějšího pro masovou válečnou produkci. Armádní specialisté tedy kontaktovali ing. Grünowa, odborníka na tváření kovů, který v poměrně krátkém čase navrhl řadu součástí nového kulometu pro výrobu pomocí tažení a lisování z plechů. Jak MG 34, tak MG 42 byly vyráběny a v bojích používány až do konce války. MG 42 se dodával i německým spojencům Finsku, Itálii, Slovensku a Maďarsku. Koncem války byl představen jeho nástupce MG 45, kterého byl však vyroben jen velmi malý počet.
MG 42 byl ve vývoji zbraní skutečným milníkem. Byl prvním skutečně masově vyráběným kulometem, jehož hlavní části byly lisovány z plechu. Byl také základem pro pozdější konstrukce jako například pro americký kulomet M60. V roce 1969 jeho pozdější verzi MG 2 jako osvědčený a spolehlivý typ, přerážovaný pro standardní munuci NATO (7,62x51) s minimem vylepšení zařadil do své výzbroje Bundeswehr pod označením MG 3, který používá dodnes. (Protože se výrobní dokumentace MG 42 během zmatků v závěru války někam ztratila, bylo nutno vytvořit novou okopírováním zachovaného válečného exempláře.) Pod označením M53 se vyráběl v bývalé Jugoslávii (pro původní náboj 7,92x57 Mauser) a tamtéž byl jako „Sarac“ také nabízen na export. Jugoslávské M53 se naposledy objevily v bojovém nasazení během občanské války na Balkáně. MG 42 nebyl vzhledem k nevelké hmotnosti a výkonné munici příliš přesnou zbraní, německá armáda s tím však byla smířena, neboť jeho extrémně vysoká kadence (průměrně 1 200/min.) sama o sobě stačila nahradit nedostatek přesnosti.
Princip funkce
Na rozdíl od svého předchůdce MG 34, který měl pevně uzamčený závěr, odemykaný prostřednictvím krátkého zpětného pohybu hlavně, má MG 42 pevnou, nepohyblivou hlaveň a částečně uzamčený závěr brzděný pomocí dvojice válečků. Ve chvíli kdy tlak spalných plynů ve vývrtu žene střelu dopředu, závorník má snahu se odsunout dozadu. Je však brzděn dvěma vertikálně uloženými válečky, které částí svého průměru zasahují do vybrání v pouzdře závěru. Závorník se nemůže pohybovat dozadu, dokud se válečky prostřednictvím šikmých ploch v pouzdře vzájemně nepřiblíží natolik, že umožní závorníku pohyb vzad. Při tomto přiblížení je urychlován suvný pohyb nosiče závorníku, což způsobí že suvný pohyb samotného závorníku je podstatně zpomalen (princip nuceného urychlení hmoty). Zbraň má rychlovýměnnou hlaveň (vysoká kadence způsobuje její přehřátí po cca. 200-250 ranách nepřetržité palby), upevněnou v pouzdře závěru jednoduchou spojkou a vyjímatelnou z perforovaného pláště dlouhým výřezem na pravé straně. Používala se jako podpůrná zbraň na stupni družstva a čety (s dvojnožkou), nebo jako těžký kulomet na stupni roty (s trojnohým podstavcem). Zásobování municí bylo realizováno pomocí kovového nábojového pásu, obvykle na 250 nábojů, přiváděného do nábojiště z levé strany. Jinou možností bylo použití dvoububnového, "sedlového" zásobníku na 50 nábojů, který se nasazoval shora na kryt pouzdra závěru. Zajímavostí je, že MG 42 byl první sériově vyrábnou vojenskou zbraní, u níž byla použita tzv. pramencová vratná pružina. Velká šroubová předsuvná pružina zpětnorázového celku není navinuta z jednoho drátu kruhového či kvadratického průřezu, nýbrž z pramence, spleteného z několika slabších pružinových drátků. I když dojde k prasknutí některého drátku v pramenci, pružina jako celek zůstane funkční. Navíc taková pružina vykazuje znatelně vyšší životnost oproti klasickému provedení. V současnosti podobnou pružinu najdeme např. v izraelských pistolích Desert Eagle.
Trhač papíru
I takto naoko nevinně nazývali vojáci kulomet MG 42, i když šlo o smrtonosnou zbraň. Naráželi tím na zvuk jeho dávky, který díky mimořádně vysoké kadenci připomínal zvuk doprovázející trhaní papíru nebo látky. Byl tak souvislý, že jednotlivé výstřely se nedaly rozeznat. Na straně protivníka vyvolal oprávněný respekt a když se 6. června 1944 tyto kulomety ozvaly z útesů nad normandskými plážemi hlavně v americkém sektoru se chvílemi zdálo, že „ Den D „ bude třeba odložit. K úspěchům této zbraně a k respektu, který si na bojištích 2. světové války vydobyla, nemalou měrou přispěla propracovaná a k dokonalosti dovedená organizace německých kulometných skupin. Ta vycházela z poznatku, že kulomety tvoří převážnou část palebné síly pěší jednotky - tento postulát ostatně platí i dnes, ve věku automatických pušek. Byly zpravidla (při plném početním stavu) desetičlenné, přičemž dva služebně nejstarší a nejzkušenější vojáci (často šlo o déle sloužící poddůstojníky) měli na starost obsluhu kulometu jako takovou - vedení palby, výměnu přehřátých hlavní, nabíjení. Další dva až čtyři se starali o stálý přísun střeliva ke kulometu a v případě potřeby pomáhali s údržbou a čištěním, nebo při přesunu zbraně do nového palebného postavení. Zbytek skupiny (nejmladší a nejméně zkušení vojáci, vyzbrojení puškami a samopaly) zaujímal obranu kolem postavení kulometu a chránil je před útokem nepřítele. Nikdo se nesměl dostat tak blízko, aby mohl zasáhnout kulometníka ručním granátem. Výhodou tohoto řešení bylo, že skupina si mohla dovolit i poměrně těžké ztráty, aniž by nějak podstatně utrpěla její bojeschopnost. Dokud měl kdo obsluhovat kulomet a přisouvat munici, palebná síla kulometné skupiny se v zásadě neměnila.
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |