Mezinárodní smlouva
Z Multimediaexpo.cz
Mezinárodní smlouva je jedním z hlavních pramenů mezinárodního práva (prameny mezinárodního práva, kterou jsou považovány za závazné, jsou vyjmenovány v článku č. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora např. mezinárodní obyčej). Váže ty státy, které ji podepsaly (mezinárodní platnost) a ratifikovaly (mezinárodní účinnost). Mezinárodní smlouva je dokument s mezinárodněprávními účinky, na jejímž obsahu se dohodly smluvní strany (subjekty mezinárodního práva - nejčastěji státy). Je-li písemná (což je pravidlem), může být na jednom, dvou, nebo vícero dokumentech.
Dosavadní mezinárodní obyčeje, týkající se mezinárodních smluv, byly kodifikovány a doplněny do Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969. Tato úmluva se však vztahuje jen na mezinárodní smlouvy uzavřené písemnou formou; mezinárodní smlouvy sjednané v jiné formě se nadále řídí mezinárodním obyčejovým právem.
Často uváděná postupimská dohoda mezinárodní smlouvou není.
Výhrady
Výhrada (reservation) k mezinárodní (mnohostranné) smlouvě je námitka, kterou stát dává proti některému z ustanovení smlouvy a chce tak vůči sobě vyloučit právní účinek tohoto ustanovení. Smyslem je umožnit přístup ke smlouvě co nejširšímu počtu států. V minulosti převládal názor, že k přijetí výhrady je nutný souhlas všech smluvních stran, po druhé světové válce však vzrostl počet mnohostranných smluv a toto stanovisko se zmírnilo. Stát se nyní nestane účastníkem smlouvy jen v případě, že jeho výhradu nepřijme žádný z ostatních smluvních států.
Výhrada musí být učiněna k autentifikovanému textu smlouvy při některém z aktů, kterým stát dává najevo svůj definitivní souhlas být smlouvou vázán (ratifikaci, přístupu…). Nelze ji podat dodatečně, ale je možné jí později odvolat.
Pokud některý stát podá výhradu k některému ustanovení mezinárodní smlouvy a ostatní státy s tím souhlasí, pak se ve vztahu mezi státem, který podal výhradu, a ostatními státy použije dané ustanovení ve znění této výhrady, ale mezi ostatními státy navzájem bez této výhrady. Pokud by některý ze států (např. jeden stát ze šesti) podal proti výhradě námitku, pak ve vztahu mezi státy, které podaly výhradu a námitku se dané ustanovení vůbec nebude používat a mezi státem, který podal výhradu, a ostatními se použije ve znění výhrady. Poslední případ je, když někdo proti výhradě podá nejenom námitku, ale zároveň prohlásí, že se necítí takovouto smlouvou ve vztahu ke státu, který podal výhradu, vázán. Pak by se tato smlouva používala mezi všemi státy, ale ve vztahu mezi státem, který podal výhradu, a státem, který s tím nesouhlasí, jakoby vůbec neexistovala.
Smlouva může výhrady (některé nebo všechny) výslovně zakázat nebo povolit. Pokud je výčet povolených výhrad taxativní, jsou ostatní zakázány. Obecně však není povolena výhrada, která by byla neslučitelná s předmětem a účelem smlouvy.
Výhrady jsou upraveny ve článcích 19-23 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
Externí odkazy
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |