Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Nejvyšší soud České republiky

Z Multimediaexpo.cz

Budova Nejvyššího soudu České republiky v Brně

Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem v soustavě soudů České republiky. Jeho hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů v trestním řízení a v občanském soudním řízení, a to především rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a zaujímáním sjednocujících stanovisek.

Soud vznikl v souvislosti se vznikem samostatné České republiky začátkem roku 1993 transformací Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž z dosavadního Nejvyššího soudu České republiky, existujícího od uskutečnění federalizace Československa roku 1969, se stal Vrchní soud v Praze.

Soud sídlí v památkově chráněné budově postavené roku 1932, původně sídle Všeobecného penzijního ústavu.

Obsah

Agenda

Základem činnosti Nejvyššího soudu je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím odvolacích (krajských nebo vrchních) soudů – o civilních a trestněprávních dovoláních, v trestním řízení také o stížnostech pro porušení zákona. Tím plní svou hlavní úlohu, jíž je sjednocování české judikatury.[1] Vedle toho Nejvyššímu soudu přísluší určitá speciální agenda – uznání rozhodnutí zahraničních soudů,[2] povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání do ciziny,[3] přezkum příkazů k odposlechu a záznamu nebo zjištění údajů o telekomunikačním provozu, rozhodnutí v pochybnostech o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody vrchních soudů nebo určení místní příslušnosti v civilním soudnictví, pokud podmínky pro takové určení chybí nebo je nelze zjistit.[4] Jednání soudu jsou obvykle přístupná, ledaže je veřejnost z důležitých důvodů vyloučena,[5][6] veřejných zasedání v trestním řízení se účastní státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.[7]

Nejvyšší soud rozhoduje buď standardně ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou dalších soudců, nebo v jednom ze dvou velkých senátů kolegií, které se skládají z předsedy a dalších alespoň osmi soudců daného kolegia. Velké senáty rozhodují jen tehdy, jestliže tříčlenný senát dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Kromě běžné rozhodovací činnosti také sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí ostatních soudů v občanském soudním řízení i v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá na úrovni příslušného kolegia nebo v plénu sjednocující stanoviska. Tato stanoviska, stejně jako svá klasická rozhodnutí, pak uveřejňuje na své internetové stránce v anonymizované podobě. Kromě toho vydává i tištěnou Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které jsou publikována všechna sjednocující stanoviska a některá významná rozhodnutí nejen Nejvyššího soudu.[1]

Složení soudu

Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedů, ty jmenuje ze soudců na funkční období 10 let prezident republiky, dále z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Pro přidělení nebo přeložení k Nejvyššímu soudu musí soudce splňovat podmínku alespoň desetileté odborné praxe.[8] Soudci tvoří dvě kolegia, trestní kolegium (zhruba třetina soudců[9]) a občanskoprávní a obchodní kolegium (zhruba dvě třetiny soudců[10]), které vzniklo spojením původního občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia.[11] Předsedy kolegií a předsedy senátů (stejně jako dva členy Rady Justiční akademie, která garantuje její výchovnou a vzdělávací činnost,[12] a tři členy zvláštního senátu v sídle Nejvyššího správního soudu, jenž rozhoduje kompetenční spory o pravomoc nebo věcnou příslušnost v určité věci[13]) jmenuje předseda soudu. Ten také každému soudci na jeho návrh jmenuje alespoň jednoho asistenta, který pak z pověření soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení. Jako svůj poradní orgán má předseda k dispozici pětičlennou soudcovskou radu, složenou ze zvolených soudců Nejvyššího soudu.

Předsedové Nejvyššího soudu

Místopředsedové Nejvyššího soudu

Historie

Pamětní deska se znakem vah s mečem a textem „Na paměť soudců a pracovníků Nejvyššího soudu v Brně, kteří zde 20. XI. 1944 zahynuli“
Pamětní deska na budově bývalého detašovaného pracoviště na Malinovského náměstí v Brně

Soudy předchozích státních útvarů

Nejvyšší soud Československé republiky vznikl v roce 1918 v Praze, ale brzy nato byl zásluhou tehdejšího prvního děkana brněnské právnické fakulty a poslance Františka Weyra přesunut do Brna,[17] kde 5. listopadu 1919 zahájil svou činnost. Svou činností přímo navazoval na vídeňský Nejvyšší soudní a kasační dvůr, který také rozhodoval jako poslední instance v civilních a trestních věcech. V Brně působil v letech 1939–1945 i Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava, jehož část soudců a zaměstnanců zahynula při bombardování 20. listopadu 1944 (pamětní deska je umístěna na nároží budovy jeho dřívějšího detašovaného pracoviště v paláci Morava na Malinovského náměstí).[18]

Po druhé světové válce byla obnovena kontinuita československého právního řádu a státních orgánů, Nejvyšší soud byl ale k 1. lednu 1950 přesunut do hlavního města Prahy.[19] V důsledku federalizace Československa v roce 1969 pak vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze vznikl kromě bratislavského nejvyššího soudu pro slovenskou část federace i Nejvyšší soud České socialistické republiky, také se sídlem v Praze.[20] Roku 1991 bylo rozhodnuto, že se sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky nejpozději do konce roku 1992 přesune zpět do Brna,[21][22] k tomu ale došlo až v roce 1993,[23] kdy už byl tento federální nejvyšší soud transformován na Nejvyšší soud České republiky[24] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Praze prošel transformací ve Vrchní soud v Praze.[25]

Nejvyšší soud České republiky

Nejvyšší soud byl až do roku 2002 na základě zmocnění čl. 91 odst. 1 Ústavy zákonem označován jako Nejvyšší soud České republiky[26] (tedy stejně jako bývalý nejvyšší soud české části ČSFR), od té doby působí už pouze pod názvem Nejvyšší soud[27] (v občanském soudním řádu a trestním řádu však stále zůstalo označení „Nejvyšší soud České republiky“).[28]

Až do roku 1996 rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích i pražský vrchní soud; Nejvyšší soud rozhodoval jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně. Poté však tato agenda přešla zcela na Nejvyšší soud, který se tak definitivně stal vrcholnou soudní institucí. Ve druhé polovině 90. let 20. století docházelo ke konfliktům mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. V této souvislosti se hovoří o válce soudů.[29][30] Šlo o to, že Nejvyšší soud opakovaně odsuzoval odpírače vojenské služby za nenastoupení do armády, ačkoli Ústavní soud už nálezem sp. zn. IV. ÚS 81/95 rozhodl, že nelze za de facto jeden čin trestat dvakrát. Nejvyšší soud jeho další podobné nálezy nerespektoval až do léta 1999, kdy silnější postavení Ústavního soudu[31] uznal a ustoupil.[32]

Po vzoru Ústavního soudu zřídila v roce 2000 předsedkyně Eliška Wagnerová ještě bez zákonné úpravy pozice asistentů soudců občanskoprávního kolegia a následně iniciovala jejich zákonné zakotvení a uznávání jejich praxe.[33][34] To bylo postupně upraveno v zákoně o soudech a soudcích, občanském soudním řádu, trestním řádu a v dalších zákonech týkajících se právnických povolání.

V roce 2006 odvolal bez bližšího zdůvodnění prezident Václav Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou.[35] Ta se proti odvolání bránila u Ústavního soudu, který její odvolání zrušil a zároveň zrušil tu část zákona o soudech a soudcích, která umožňovala odvolání předsedů a místopředsedů soudů.[35][36] Následně po jeho přidělení k Nejvyššímu soudu jmenoval prezident Jaroslava Bureše místopředsedou soudu. I toto přidělení a jmenování zrušil na návrh Brožové Ústavní soud s odůvodněním, že předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu lze jmenovat jen z řad soudců tohoto soudu a ne všech soudců, přičemž JUDr. Bureš nebyl jako soudce platně přidělen k Nejvyššímu soudu pro absenci povinného souhlasu jeho předsedkyně.[37][38] Proti tomuto výroku jako neústavnímu protestovala část ústavních soudců[37] i další právnické veřejnosti,[39] neboť Ústava v čl. 62 písm. f) stanoví, že předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou jmenováni „ze soudců“ bez výslovné bližší specifikace. Část právní veřejnosti naopak výsledek celého sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a prezidentem republiky přivítala.[40]

Sídlo

Pohled na prosklený vstup s nápisem „Nejvyšší soud České republiky“
Hlavní vchod do budovy Nejvyššího soudu

Československý Nejvyšší soud původně sídlil (spolu s Vrchním zemským soudem, Zemským soudem pro věci civilní, Okresním soudem Brno-město pro věci civilní a Okresním soudem Brno-venkov pro věci civilní) v Brně, v justičním paláci na Rooseveltově ulici (nakonec sídlo pouze brněnského krajského soudu). Ten ale pro všechny tyto instituce kapacitně nepostačoval, a proto se roku 1931 rozhodlo o výstavbě samostatné budovy. Vybráno bylo místo na tehdejším Akademickém náměstí na ulici Veveří, kde měly vyrůst i budovy české techniky a univerzity. Kvůli sporům o staveniště a politické situaci na konci 30. let však k realizaci záměru nakonec nedošlo.[23] Po roce 1945 se Nejvyšší soud přesunul do hlavního města a umístěn byl v justičním paláci na náměstí Hrdinů na Pankráci, kde původně sídlil zemský trestní soud (po roce 1993 sídlo pražského vrchního soudu a vrchního státního zastupitelství).

Od roku 1993 je sídlem Nejvyššího soudu opět Brno, konkrétně funkcionalistická budova původně Všeobecného penzijního ústavu, postavená v roce 1932 podle projektu Emila Králíka, profesora brněnské vysoké školy technické.[23] Původně šestipodlažní budova s železobetonovým skeletem uzavírá a spojuje řady domů dvou ulic. Hlavní administrativní blok je oddělen od bočních obytných částí prosklenými schodišti. Prosklený vchod vede do velkoryse pojatého vestibulu obloženého mramorem.[41] Od 60. let 20. století zde sídlil Krajský výbor KSČ, v roce 1986 proběhla podle projektu Milana Steinhausera nadstavba mansardového patra a do nádvoří byl vestavěn sál.[23] Budova je od roku 1958 chráněna jako nemovitá kulturní památka.[42] V letech 1994–1999 zde spolu se soudem sídlila i tehdy nově vzniklá Fakulta informatiky Masarykovy univerzity.[41] Budova však nebyla stavěna pro justiční účely, navíc Nejvyššímu soudu kapacitně nedostačuje a také její technický stav není vyhovující. Vzhledem k prostorovým problémům soud zakoupil sousedící budovu na ulici Bayerova, avšak její nutná adaptace spolu s několik let připravovanou rekonstrukcí hlavní budovy byla vzhledem k nedostatku financí v roce 2009 odložena na neurčito.[43] Jako další řešení vznikl projekt zcela nové budovy, kde by navíc spolu s Nejvyšším soudem sídlilo i Nejvyšší státní zastupitelství,[44][45] nicméně v roce 2015 Ministerstvo spravedlnosti přislíbilo dostatek finančních prostředků na odstranění již zcela zchátralého bývalého bytového domu na ulici Bayerova a na výstavbu nové přístavby na jeho místě.[46]

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 § 14–24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
  2. ↑ § 51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
  3. ↑ Zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
  4. ↑ § 11 odst. 3 a § 12 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
  5. ↑ § 116 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
  6. ↑ § 199 a 200 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
  7. ↑ § 10 odst. 2, § 265r odst. 2, § 274 a § 314l–314n zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
  8. ↑ § 67 odst. 1 a § 71 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
  9. ↑ KNÖTIG, Petr. Soudci TK [online]. Brno : Nejvyšší soud České republiky, 2013-01-11, [cit. 2014-05-18]. Dostupné online.  
  10. ↑ KNÖTIG, Petr. Soudci OOK [online]. Brno : Nejvyšší soud České republiky, 2013-01-14, [cit. 2014-05-18]. Dostupné online.  
  11. ↑ Zpráva o činnosti Nejvyššího soudu České republiky za období let 1993–2007 – Příloha č. 3: Počty soudců Nejvyššího soudu České republiky (1993–2007). Brno : Nejvyšší soud České republiky, 2008. Dostupné online. S. 20.  
  12. ↑ § 130 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
  13. ↑ § 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
  14. ↑ 14,0 14,1 14,2 14,3 KUČERA, Pavel, a kol. Nejvyšší soud České republiky v Brně = The Supreme Court of the Czech Republic in Brno. Praha : Orac, 2003. 51 s. ISBN 80-86199-71-1. (česky, anglicky) 
  15. ↑ KNÖTIG, Petr. Prezident ČR jmenoval prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. předsedou NS [online]. Brno : Nejvyšší soud České republiky, 2015-01-23, [cit. 2015-02-27]. Dostupné online.  
  16. ↑ KNÖTIG, Petr. JUDr. Roman Fiala byl jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu [online]. Brno : Nejvyšší soud České republiky, 2010-12-20, [cit. 2015-02-27]. Dostupné online.  
  17. ↑ Tisk 752 Národního shromáždění československého – Zpráva právního výboru o vládním návrhu č. t. 417 na změnu zákona o nejvyšším soudu [online]. Praha : Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  18. ↑ Menš. Encyklopedie města Brna – oběti okupace [online]. Město Brno, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  19. ↑ Tisk 381 Národního shromáždění republiky Československé – Vládní návrh zákona o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví [online]. Praha : Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  20. ↑ § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění účinném od 1. ledna 1970.
  21. ↑ 16. společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2013-05-27]. Dostupné online.  
  22. ↑ § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích.
  23. ↑ 23,0 23,1 23,2 23,3 Budova Nejvyššího soudu [online]. Brno : Nejvyšší soud České republiky, [cit. 2014-05-16]. Dostupné online.  
  24. ↑ Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, čl. 1 ústavního zákona České národní rady č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a čl. I body 18–35 zákona České národní rady č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  25. ↑ Čl. I bod 5 a čl. II body 1–4 zákona České národní rady č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  26. ↑ § 1 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. ledna 1993.
  27. ↑ § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
  28. ↑ § 9 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014, a § 12 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
  29. ↑ KOUDELKA, Zdeněk. Válka soudů aneb dělba moci v soudnictví. Politologický časopis, 1998, roč. 5, čís. 1, s. 71-74. ISSN 1211-3247.  
  30. ↑ KUCHTA, Josef. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-047-8. S. 523.  
  31. ↑ Čl. 89 odst. 2 a čl. 92 Ústavy České republiky.
  32. ↑ NAVARA, Luděk. Verdikty pro smích [online]. CS-magazín, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  33. ↑ KOLBA, Jan. Asistenti a jejich unie [online]. Unie asistentů soudců České republiky, [cit. 2014-05-16]. Dostupné online.  
  34. ↑ § 179 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
  35. ↑ 35,0 35,1 Šablona:Citace soudního rozhodnutí
  36. ↑ Šablona:Citace soudního rozhodnutí
  37. ↑ 37,0 37,1 Šablona:Citace soudního rozhodnutí
  38. ↑ Šablona:Citace soudního rozhodnutí
  39. ↑ HASENKOPF, Pavel. Ústavní soud zrušil dělbu moci. Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, říjen 2007, s. 1–3. Dostupné online.  
  40. ↑ ČERMÁK, Vladimír. Nejde jen o soud, jde o princip [online]. Praha : Oživení, 2006-02-15, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  41. ↑ 41,0 41,1 BL. Budova Nejvyššího soudu ČR [online]. Brno : Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online.  
  42. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2014-05-17]. Katalogové číslo 140171 : Jiná sociální stavba penzijní ústav. Památkový katalog. MonumNet: 1. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ: 2.
  43. ↑ POBOŘILOVÁ, Adéla. Nad rekonstrukcí budovy Nejvyššího soudu visí otazník. Česká televize [online]. 2009-07-29 [cit. 2015-02-26]. Dostupné online.  
  44. ↑ raš. Ministryně Benešová znovu jednala o společném sídle soudců a žalobců. Česká televize [online]. 2013-08-26 [cit. 2015-02-26]. Dostupné online.  
  45. ↑ izi. Nejvyšší soud převzal Šámal. Řešit bude nárůst agendy i stěhování. Česká televize [online]. 2015-01-26 [cit. 2015-02-26]. Dostupné online.  
  46. ↑ izi. Nejvyšší soud dostane nové prostory. Do tří let vyroste přístavba. Česká televize [online]. 2015-08-28 [cit. 2015-08-28]. Dostupné online.  

Literatura

  • KUČERA, Pavel, a kol. Nejvyšší soud České republiky v Brně = The Supreme Court of the Czech Republic in Brno. [Praha] : Orac, 2003. 51 s. ISBN 80-86199-71-1. (česky, anglicky) 

Externí odkazy

  • Nejvyšší soud. Seznam soudců Nejvyššího soudu [online]. Brno : Nejvyšší soud, [cit. 2015-03-31]. Fotogalerie soudců. Dostupné online.  
  • Nejvyšší soud. Rozšířené vyhledávání [online]. Brno : Nejvyšší soud, [cit. 2015-03-31]. Formulář pro vyhledávání rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dostupné online.  


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Nejvyšší soud České republiky


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%AD_soud_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky“