Plavuň
Z Multimediaexpo.cz
Plavuň (Lycopodium) je rod plavuní řazených do rostlinné čeledi plavuňovitých (Lycopodiaceae). Je úzce příbuzný s rodem plavuník (Diphasiastrum). Některé druhy se z vnějšku podobají velmi malým nahosemenným rostlinám a například v angličtině mají tyto podobné druhy lidová jména jako „ground-pine“.
Obsah |
Všeobecný popis
Spory plavuní setrvávají v půdě několik let (obvykle 5 až 7), než začnou klíčit v malý prvoklíček hlízovitého tvaru. Prvoklíček je bez chlorofylu, a proto jeho výživa závisí na symbióze s některými druhy hub. Vyvíjí se velmi dlouho, často 10 až 15 let, než dosáhne pohlavní zralosti a začnou se na něm vyvíjet samčí pohlavní orgány. Jako „lákací“ látku pro spermatozoidy při oplozování vylučují archegonia plavuní kyselinu citrónovou.
Protože při tomto zdlouhavém a složitém způsobu pohlavního rozmnožování by plavuně neměly mnoho naděje na přežití, je u nich časté vegetativní rozmnožování pomocí opadaných pupenů a krátkých větviček, které se vytvářejí v horní části výhonů. Sporofyt plavuní tvoří plazivá nebo vzpřímená nečlánkovaná plná lodyha s drobnými přisedlými listy. Sporofyly, na nichž se vytvářejí výtrusy, se tvarově neliší od listů asimilačních, bývají však většinou uspořádány ve výtrusnicové klásky. Výtrusnice sedí jednotlivě na vrchní straně lístků nebo v jejich úžlabí.
Rozšíření
Plavuně nalezneme nejčastěji v lesích a horských oblastech, někdy také na zaplavovaných stanovištích. Rostou vesměs jednotlivě a nevytvářejí proto souvislé porosty. Vyhovují jim humózní půdy a zastíněná stanoviště se stálou vzdušnou vlhkostí. Všechny naše druhy plavuní patří k vzácným a chráněným rostlinám. Na území České republiky se vyskytují 2 druhy plavuní rodu Lycopodium.
Druhy v ČR
- plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum) – roste v lesích středních i horských poloh. Na plazivém stonku vyrůstají dlouhé stopkaté strobily, často v párech.
- plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) – vzácně roste na podobných stanovištích především horských poloh, kde někdy vytváří souvislé porosty. Jednotlivé strobily jsou přisedlé k olistěnému stonku.
Literatura
- DOSTÁL, Petr.: Evoluce a systém stélkatých organismů a cévnatých výtrusných rostlin, 2.vyd, Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, Praha 2006, strana 84
- Dostál J.: Nová květena ČSSR 1, Academia, Praha 1989, ISBN 80-200-0095-X, str. 54
Externí odkazy
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |