Polikarpov I-16
Z Multimediaexpo.cz
| Polikarpov I-16 | ||
.jpg)
| ||
| I-16 | ||
| Základní charakteristika | ||
|---|---|---|
| Určení | stíhací letoun | |
| Výrobce | ||
| Konstruktér | Nikolaj Nikolajevič Polikarpov | |
| První let | 30. prosince 1933 | |
| Zařazen | 1934 | |
| Vyřazen | ||
| Výroba | ||
| Vyrobeno | 7 002 | |
| Varianty | ||
| Uživatel | SSSR | |
| Španělsko, Finsko | ||
Stíhačky Polikarpov I-16 se staly ve třicátých letech 20. století jedním ze symbolů sovětské konstruktérské školy a nejvýkonnější sovětskou stíhačkou v tomto období.
Obsah |
Vývoj
Stíhací letoun I-16 vychází z prototypu letounu CKB-12, který vyvinula konstrukční kancelář Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova. Jednalo se o samonosný jednoplošník, který poháněl hvězdicový devítiválec M-22 o 450/480 koních. Prototyp vykazoval na svou dobu dobré výkony, ale parametry prvních sériově vyráběných strojů byly srovnatelné s dvouplošníky I-15. Jejich výroba se začala roku 1934. Jednalo se o vůbec první dolnokřídlý stíhací letoun moderní koncepce, zavedený v sériové výrobě. Téhož roku se objevil nový prototyp, který měl podstatně lepší technické parametry a vlastnosti. Ten byl do sériové výroby zaveden pod označením I-16 typ 4, avšak nastal zde jeden významný problém - sovětská polní letiště neměla takové parametry, které by umožňovaly vzlet a přistání tohoto moderního letadla, které na to potřebovalo cca 250 m. Tento problém se podařilo vyřešit až v roce 1935. Vývoj letadla I-16 však dále pokračoval, byly vyráběny nové typy s různými obměnami a zlepšeními. Roku 1937 se začal vyrábět I-16 typ 10, který měl oproti předchozím typům, které měly krytou kabinu, pilotní prostor zcela otevřen. Stalo se to tak na žádost pilotů. Od roku 1939 byl vyráběn I-16 typ 24, který byl stavěný v největším počtu ze všech uváděných obměn. Na přelomu 30. a 40. let však došlo k zastarávání i tohoto stroje a sovětské letectvo začalo přecházet k nové, modernější koncepci strojů.
Bojové užití
Letoun I-16 byl poprvé nasazen ve španělské občanské válce, kde si na republikánské straně vysloužil přezdívku „Mosca“ (muška), zatímco na straně frankistů přezdívku „Rata“ (krysa). Zde se stal významným pomocníkem republikánských letců, kterým Sovětský svaz poskytoval pomoc, i když se projevovaly jeho některé nedostatky. Po skončení občanské války zůstalo mnoho hotových nebo rozestavěných I-16 ve Španělsku a tam sloužily do roku 1943. Dalšími boji prošly tyto letouny v bojích sovětského letectva proti Japoncům v roce 1939, kde předčily japonské stroje. U sovětských letců tento letoun vydobyl přezdívku „Jastrebok“ (jestřábek). Avšak v dalších bojích se prokazovala zastaralost jeho koncepce, takže piloti I-16 přejmenovali nelichotivou přezdívkou „Išak“ (osel). Celkem bylo vyrobeno 7002 ks všech verzí.
Technické údaje I-16 typ 24
- Charakteristika: jednomístný stíhací a bombardovací letoun.
- Pohon: motor Švecov M-63 o výkonu 820 kW.
- Výzbroj: dva kanóny ráže 20 mm a dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, závěsníky pod křídly pro šest raket RS-82.
- Rozpětí: 9,00 m
- Délka: 6,04 m
- Nosná plocha: 14,54 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 1 475 kg
- Vzletová hmotnost: 1878 kg
- Maximální rychlost: 489 km/h
- Dostup: 9900 m
- Dolet: 440 km, s přídavnými nádržemi 700 km
Literatura
- Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939–1945
- Miroslav Šnajdr, Operace Barbarossa – letecká válka 22. června 1941
Externí odkazy
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |