Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Rakouská škola

Z Multimediaexpo.cz

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png

Rakouská škola je svébytná škola ekonomického myšlení. Její vliv však zasahuje i do jiných vědeckých oblastí, do filosofie, historie a práva a představuje tak ve společenských vědách ucelený myšlenkový proud. Od ostatních ekonomických škol myšlení se odlišuje zejména svou metodologií, jejíž podstatou je analýza lidského jednání (praxeologie) a striktní využívání deduktivní logiky. Zároveň odmítá využívání empirických metod v ekonomii (zejména statistické metody a laboratorní experimenty). V současnosti je alternativním proudem k hlavnímu ekonomickému proudu představovanému neoklasickou syntézou. Politicky se její představitelé většinou řadí k liberalismu či libertarianismu.

Obsah

Vývoj

Rakouská ekonomická škola vznikla v roce 1871, kdy její zakladatel, rakouský ekonom Carl Menger (1840-1921) vydal průkopnické dílo Základy národohospodářské nauky. Spolu s W. S. Jevonsem a Léonem Walrasem, avšak nezávisle na sobě, se stali tvůrci marginalistické revoluce, která znamenala ukončení dominance klasické politické ekonomie a změnu paradigmatu v ekonomické vědě. Ve svém díle Menger položil základy teorie mezního užitku a na jejím základě vysvětlil další ekonomické problémy. Menger do ekonomie především vrátil ty ekonomické principy, které byly v důsledku nástupu Adama Smithe zapomenuty. Šlo především o subjektivní teorii hodnoty, která byla zastávána středověkými scholastiky. Pokračovateli Carla Mengera se pak stali současníci Eugen von Böhm-Bawerk (1851-1919) a Friedrich von Wieser (1851-1926). Pro toto období je typické rozvíjení dílčích teorií. Böhm-Bawerk se věnoval především rozvíjení teorie kapitálu a úroku, zatímco Wieser se věnoval širší problematice fungování tržního systému a vypracoval vlastní teorii hodnoty, tzv. teorii imputace. Toto období prvních představitelů rakouské školy bylo po celou dobu provázeno tzv. sporem o metodu (Methodenstreit) s Německou historickou školou, tehdy dominantní v německy mluvících zemích, která v ekonomii prosazovala popisnou metodu bez teorie. Na toto první období navázali pravděpodobně nejznámější představitelé rakouské školy, Ludwig von Mises (1881-1973) a jeho žák Friedrich August von Hayek (1899-1992) vytvořili tak druhou generaci rakouských ekonomů. Ludwig von Mises vytvořil svým nejslavnějším dílem Human Action (1949) komplexní pojednání o ekonomii, kde krok za krokem vybudoval jednu teorii za druhou na základě ucelené metodologie. Tímto pojednáním Mises vytvořil tzv. praxeologii neboli vědu o lidském jednání, jejíž součástí je i ekonomie. Výsledkem tak je ojedinělé dílo v historii ekonomického myšlení. Misesovým nejčastějším objektem zájmu byla teorie peněz a teorie hospodářských cyklů. Friedrich August von Hayek je ekonom, který se postupně od praxeologie odchýlil a vytvořil tak v rakouské škole alternativní proud. Vzhledem k výrazným odlišnostem v metodologii tak vznikly v rakouské škole dvě myšlenkové linie: misesovská a hayekovská. Na počátku své kariéry stál Hayek po boku Misese v tzv. sporu o ekonomickou racionalitu socialismu, který byl jakýmsi pokračováním sporu o metodu. Při svém působení v Londýně však poznává filosofa Karla Raimunda Poppera a opouští metodu praxeologie a rozvíjí popperovskou metodu falzifikace. Jeho zájem se navíc obrací spíše na celospolečenské problémy než na užší problematiku ekonomie. Počátek II. světové války přinutil oba ekonomy emigrovat do zahraničí, čímž začíná další etapa ve vývoji rakouské školy. Její centrum se přesouvá do USA a nastává téměř 30 let izolace, kdy je rakouská ekonomie na okraji zájmu ekonomického myšlení. Naději na obnovu představuje třetí generace rakouských ekonomů v čele s Murray N. Rothbardem (1926-1995) a Israelem Kirznerem (1930), kteří byli Misesovými studenty. Rothbard se nakonec stal přímým pokračovatelem Misese a věnoval se nejen ekonomii, ale také filosofii, historii a právu, čímž vytvořil velmi široké dílo. Jako jeden z posledních ekonomů vydal ucelené pojednání o ekonomii Man, Economy and State (1962), které později doplnil o analýzu státních zásahů Power and Market (1970). Israel Krizner se pokusil o syntézu Misesových a Hayekových myšlenek a vytvořil teorii podnikatelského objevování. Nicméně je spíše pokračovatelem hayekovské linie. Rothbard i Kirzner zažili obrat ve vnímání rakouské školy, když dostal v roce 1974 F. A. Hayek Nobelovu cenu za ekonomii za svou průkopnickou práci v oblasti teorie peněz a hospodářských cyklů, stejně tak jako za analýzu vzájemného působení ekonomických, společenských a institucionálních jevů. Nobelova cena však přišla rok po smrti původního autora rakouské teorie hospodářských cyklů, Ludwiga von Misese. Zájem o rakouskou školu trvá dodnes a zejména ve Spojených státech můžeme sledovat její výrazný rozvoj. Pátou generaci „rakouských“ ekonomů tak tvoří především ekonomové působící na univerzitách v USA. Je obtížné jmenovat nejvýraznější osobnosti, protože tak jako v jiných ekonomických školách, i zde dochází k roztříštění zájmu jednotlivých ekonomů na partikulární ekonomické problémy. V USA patří mezi čelné představitele současné rakouské školy Hans Hermann Hoppe (1949), který se věnuje především rozvoji metodologie, etiky a libertarianismu. Charakteristickou metodologii rakouské školy rozvíjejí i Roderick T. Long (1964), Barry Smith a David Gordon, kteří spolu s Hoppem tvoří „kvarteto“ současných metodologických odborníků rakouské školy. Walter Block se zabývá základními ekonomickými teoriemi, stejně tak jako konceptem vlastnictví a libertarianismem. Roger Garrison se snaží vybudovat „rakouskou makroekonomii“ na čistě mikroekonomických základech. Joseph Salerno následuje Misese ve zkoumání společenských systémů, teorie peněz a hospodářských cyklů. Ralph Raico se zabývá zejména ekonomickou historií. V Evropě dochází k opětovnému obnovení rakouských tradic a nejvýznamnějším představitelem je zde Joerg Guido Huelsmann, který se věnuje širokému spektru ekonomických problémů. Jesus Huerta de Soto (1956) se zabývá zejména teorií hospodářských cyklů a Pascal Salin (1939) boji proti soudobým makroekonomickým sofizmatům. Ke znovuzrození rakouské ekonomie dochází i ve středoevropském regionu, a to právě v České republice. Mladí „rakouští“ ekonomové se zde soustřeďují kolem Liberálního institutu, jehož náplní je šíření liberálních myšlenek nejen v intencích rakouské školy. Čelným představitelem rakouské školy v České republice je Josef Šíma (1972) zabývající se integrací ekonomie a práva.

Co je rakouská ekonomie

Charakteristické rysy rakouské ekonomie se dají soustředit do tří oblastí, v kterých se rakouská škola významně liší od ostatních ekonomických škol. To nám umožňuje získat přehled o tom, co rakouská škola představuje a čím je typická.

Epistemologie

Apriorismus – zásadním epistemologickým východiskem rakouské školy je apriorismus. S komplexním vysvětlením této epistemologie přišel až Ludwig von Mises, a to ve svém díle Human Action (Lidské jednání). Ekonomie není empirickou vědou, nýbrž vědou apriorní, jež má svůj počátek u konceptu lidského jednání. Ten však nabývá hodnoty axiomu, protože je nevyvratitelný. A z něho lze logickou dedukcí a také s pomocí podpůrných konstrukcí odvodit celou ekonomickou vědu. Tím, že vychází z jednoho nevyvratitelného axiomu je zároveň zajištěna apriorní platnost jejích tezí. V tomto smyslu tak mluvíme o axiomaticko-deduktivní metodě rakouské ekonomie. Ekonomické teorie nemohou být empiricky testovatelné, ať už verifikovatelné či falzifikovatelné. Tím vším ovšem není řečeno, že ekonomie nemůže činit chyby. Ekonomické teorie však lze vyvrátit opět jen deduktivní logikou, nikoli odvoláním se na fakta. Musíme buď najít chybu ve sledu logických kroků a nebo omyl v pomocné konstrukci (pomocné axiomy, které mají platnost jen za určitých podmínek).

Metodologie

Metodologický subjektivismus – ačkoli se tento přístup prosadil do ekonomie po marginalistické revoluci, žádná jiná ekonomická škola není v dodržování tohoto principu tak konzistentní. Lidské jednání je založeno na subjektivní hodnotové škále každého jednotlivce. A to je síla, která stojí za tržními mechanismy. A projevení subjektivní hodnoty jednotlivců je tím, co oceňuje jednotlivé statky a služby. Subjektivismus tak v ekonomické vědě nahradil objektivní teorie hodnoty, podle které byla hodnota statků a služeb dána jejich náklady. Tato teorie, v podobě nákladové pracovní teorie hodnoty stála v pozadí klasické politické ekonomie. Princip subjektivismu pak rozvinul do konzistentní teorie demonstrovaných preferencí Ludwig von Mises a později i Murray Rothbard. Nahlížení na hodnotu jako na subjektivní veličinu zároveň znamená nemožnost matematizace ekonomie. Protože lidské jednání vychází ze subjektivní hodnoty, nelze přiřadit žádným ekonomickým vztahům numerickou hodnotu. To nicméně neznamená, že ekonomie není exaktní věda. To co je na matematice exaktní, je oblast, na kterou se aplikuje (tedy konstantní veličiny), ne ona sama. Metodologický individualismus – ekonomie není vědou o alokaci vzácných výrobních faktorů či jakékoli jiné alokaci, ale vědou o lidském jednání. Pouze jednotlivec může jednat a od toho se odvíjí i centrum pozornosti ekonomie na jednotlivce. Rakouská ekonomie dokázala na základě tohoto principu vyvinout komplexní ekonomickou vědu, která netrpí dichotomií ekonomie hlavního proudu, která je rozdělena na mikroekonomii a makroekonomii. Je nutné také zdůraznit koncept lidského jednání a na něm založený individualismus, který je v příkrém rozporu s mechanistickým individualismem ekonomie hlavního proudu, který spočívá na konceptu homo oeconomicus, racionálního stroje alokujícího své zdroje mezi alternativní potřeby.

Teorie

Teorie hodnoty – Rakušané do ekonomie vnesli subjektivní teorii mezního užitku, neboli teorii hodnoty, která stojí v pozadí všech ekonomických teorií. Ekonomie hlavního proudu už dávno na teorii hodnoty nestojí. Jejím východiskem je teorie chování spotřebitele, jehož analytickým modelem je tzv. indiferenční analýza. Rakouská škola však nadále zůstává u subjektivní teorie užitku a jejím teoretickým obrazem je teorie demonstrovaných preferencí. Model indiferenčních křivek zásadně popírá kategorie lidského jednání a je v samotném rozporu s konceptem volby jako takové. Rakouská teorie hodnoty je přísně ordinalistická, tedy v souladu s metodologickým subjektivismem, podle kterého nelze hodnotám přiřazovat numerické veličiny. Teorie nákladů obětované příležitosti – tuto teorii vnesl do ekonomie Friedrich von Wieser. Náklady obětované příležitosti jsou ztrátou mezní užitečnosti statků či služeb, o které člověk přišel z důvodu volby alternativního využití zdrojů. Zkrátka, obětovaná příležitost je druhou volbou na škále preferencí jednotlivého člověka. Tím, že se však člověk rozhodl pro něco jiného, tedy preferoval jinou situaci, nebyla tato druhá „volba“ realizována a musela být „obětována“. Náklady obětované příležitosti završily konec objektivní teorie hodnoty, podle které jsou právě náklady tím, co uděluje statkům hodnotu. Je to obětovaná užitečnost nevyrobených statků, co určuje náklady, tedy samotný proces rozhodování jednotlivců a jejich preferenční škály. Náklady na výrobu jsou tedy druhou stranou mince hodnotě statků, užitečností, obětovanou a získanou. Teorie kapitálu a úroku – kapitál představuje v pojetí rakouské školy statky vyšších řádů, tedy statky, které nejsou určeny k okamžité spotřebě, ale používají se dále ve výrobě jako vstupy. Tyto statky odvozují svou hodnotu od statků prvního řádu, finálních statků metodou imputace, což tvoří rakouskou teorii rozdělování. Rakouská teorie kapitálu vnesla do ekonomie především heterogennost kapitálu, tedy skutečnost, že kapitálové statky mají jinou podobu a „hodí“ se do různých stádií výrobního cyklu. Mluvíme o jeho struktuře. Druhým stavebním prvkem teorie kapitálu je čas, tedy kategorie, která výrazně chybí v ekonomii hlavního proudu. Boehm-Bawerk zavedl pojem časové preference, který odráží fakt, že lidé preferují současné statky před statky budoucími. A to je také vysvětlením úroku. Ze samotného faktu preference současných statků před budoucími plyne, že lidé budoucím statkům přisuzují menší hodnotu. A tento rozdíl pak představuje úrok. Čím nižší přitom bude společenská časová preference, tím více bude dostupných zdrojů pro investice do statků vyšších řádů. S tím je spojena tzv. oklikovost výroby z pera Boehm-Bawerka, neboli v pozdějším Hayekově vysvětlení rostoucí struktura výroby. Čím oklikovější naše metody výroby budou, tedy čím časově náročnější, tím produktivnější bude výsledek. Teorie peněz a hospodářských cyklů – teorii peněz rozpracoval už Carl Menger a ukázal na skutečnost, že peníze vznikly jako tržní produkt a až později byly monopolizovány státem. Vychází důsledně z lidského jednání jako takového, respektive z tržního procesu. Avšak až Mises dokázal vysvětlit hodnotu peněz na základě všeobecné subjektivní teorie hodnoty, a to pomocí regresního teorému. Cena peněz je označována jako kupní síla peněz a je to tržní cena jako každá jiná. Rakouská škola tak odmítá veškeré teorie peněz, které spočívají na makroekonomických základech, tedy zejména kvantitativní teorii peněz používající pojem cenové hladiny. Z Mengerovy teorie spontánního vzniku peněz vyplývá, že to byla monopolizace peněz státem, která zavedla do trhu s penězi poruchy. Výsledkem byl vznik hospodářských cyklů. Moderní peněžní systém založený na centrálním bankovnictví a částečných rezervách je zdrojem vzniku hospodářských cyklů. Úvěrový boom vyvolává prodlužování výrobního cyklu, jehož zdroje však nejsou „kryty“ úsporami. Výsledná úroková míra tak neodráží časové preference a vede k chybné ekonomické kalkulaci. Nemožnost financovatelnosti všech investic se však ukáže až v průběhu času, a tak vyvolává úvěrový boom dojem hospodářské prosperity. Odhalení chybných rozhodnutí pak znamená fázi útlumu. Teorie tržního procesu – rakouská ekonomie vnímá trh jako proces. Lidé jednají v podmínkách nejistoty, neví přesně, jaká bude budoucnost, musí tedy odhadovat, očekávat. Trh je vnímán jako proces objevování příležitostí k uspokojování lidských potřeb. Ten, kdo správně odhadne vývoj preferencí jiných lidí, bude odměněn. V rakouské teorii trhu je tak z principu zabudován element času a z toho plynoucí nejistota. Klíčovým prvkem v teorii trhu je podnikatelské objevování, což je širší definice toho, co dělá každý z nás. Sledujeme vývoj cen, vývoj výroby, poptávky, příjmy. A na základě toho si můžeme odvodit, kde je na trhu mezera, kterou bychom mohli aktivně vyplnit. Je to klíč k vysvětlení, proč trhy fungují, tedy proč dochází ke koordinaci lidských činností bez jakýchkoli zásahů vlády. Tuto problematiku výrazným způsobem obohatilo dílo Israela Kirznera. Rakouská teorie trhu a tržního procesu je protipólem ekonomie hlavního proudu, který vytváří modely všemožných stupňů konkurence, které pak aplikuje na realitu. Věnuje se zejména zkoumání předpokladů dosažení rovnováhy na trhu. Rakouská škola ale nevidí důvod, proč bychom měli o rovnováhu usilovat. Rovnováha znamená stav klidu, proces znamená naopak nerovnováhu, která je pro lidské jednání typická.

Hlavní představitelé rakouské školy

Významní představitelé rakouské školy

Současní hlavní představitelé rakouské školy

Související články

Reference

Externí odkazy

Současní představitelé rakouské školy

Zásadní díla rakouské ekonomie (online verze)

Literatura



Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Rakousk%C3%A1_%C5%A1kola“