Vakcína

Z Multimediaexpo.cz

Vakcína (též očkovací látka nebo imunizační agens) je látka, jejíž vpravení do organismu má zajistit navození jeho imunity proti specifické chorobě. Proces při kterém se podává vakcína se nazývá očkování.

Smallpox vaccine.jpg

Obsah

Historie

Louis Pasteur.jpg
První očkování prováděli čínští lékaři proti pravým neštovicím. Používali však k němu prášek z rozdrcených strupů pravých neštovic, což bylo dost riskantní a mohlo vést k plnému propuknutí nemoci. Tato metoda se časem rozšířila po světě, v Anglii ji poprvé zavedla v roce 1721 Lady Mary Wortley Montagu, která ji převzala od Turků. Celou metodu radikálně vylepšil anglický lékař Edward Jenner, který v roce 1796 poprvé použil k výrobě prášku strupy z kravských neštovic, které u člověka způsobují jen relativně lehké onemocnění.

Ve druhé polovině 19. století francouzský vědec Louis Pasteur, zakladatel imunologie a mikrobiologie, definoval základy teorie imunizace, vypracoval obecné postupy pro přípravu vakcín a několik jich sám vyvinul. Roku 1870 provedl první úspěšné očkování proti anthraxu a zároveň uskutečnil pokus, který dokázal účinnost imunizační metody. Roku 1885 provedl první úspěšné očkování člověka proti vzteklině.

Základní pojmy

  • Imunoprofylaxe – postupy cíleného zvyšování specifické imunity vůči infekčnímu agens. Existují dva základní typy imunoprofylaxe:
    • aktivní imunizace – navození specifické imunity aplikací očkovacích látek-vakcín
    • pasivní imunizace – podání již vytvořených protilátek (aplikace hyperimunních sér)

Aplikace vakcín řadíme tedy mezi aktivní imunizaci. Předpokladem úspěšné imunizace je nejen kvalitní vakcína a její správná aplikace, ale i imunitně vyzrálý jedinec, s genetickými předpoklady pro odpověď na daný antigen, nesuprimovaný stresovými vlivy, infekčními chorobami a bez interference pasivně přijatých protilátek.

Požadavky na vakcíny

Dobře konstruovaná vakcína musí splňovat dva základní atributy: musí být účinná a neškodná. Primárním předpokladem je výběr vhodného antigenu, který navodí účinnou – protektivní imunitu (tj. zcela ochrání organismus před vznikem nemoci). U baktérií a virů, jejichž populace nejsou antigenně jednotné je třeba vybrat vhodný druh, sérovar nebo antigenní variantu, která se vyskytuje v regionu, v němž se očkovaný jedinec nachází. Vybraný antigen musí být také dobře imunogenní, tj. navodit dostatečnou imunitní odpověď. Proto k antigenům při výrobě vakcín ještě přidávají tzv. adjuvans (= chemická látka, která zesiluje imunitní odpověď) nebo imunostimulační látky. V současné době jsou známy způsoby konstrukce, které vedou k převaze Th1 odpovědi a navození buněčné imunity a jiné, které stimulují především Th2 odpověď a tvorbu protilátek.

Typy vakcín

U živých vakcín se upustilo od používání plně virulentních kmenů, ale využívá se buď oslabených (atenuovaných) kmenů viru či baktérie nebo v některých případech heterologoních virů, které nevyvolávají u daného živočišného druhu onemocnění, ale díky antigenní podobnosti jsou schopny navodit protektivní imunitu. Inaktivované (mrtvé) vakcíny vznikají umrtvením mikroorganismu, takže zcela ztrácí schopnost vyvolat infekční onemocnění. Buď se použije celá baktérie (celobuněčné) nebo jen její část - toxin zbavený toxického účinku (toxoid). Moderní věda však přinesla velký pokrok ve výrobě vakcín. Zejména díky metodám molekulární biologie a dalších biotechnologiím vznikly zcela unikátní, účinné a bezpečné vakcíny. Při tvorbě rekombinantních vakcín se vezme konkrétní gen z viru, baktérie či parazita, který je kóduje vznik specifického antigenu. Tento gen se inkorporuje do jiného organismu (např. baktérie Escherichia coli), jež poté produkuje specifický antigen. Jinou metodou je například vakcína s deletovaným genem, u které se používá virus, z jehož genomu byl odstraněn jeden nebo více genů, tj. výsledný mikroorganismus neprodukuje kompletní sadu proteinů. Tento mutantní virus je již nepatogenní.

Přehled hlavních typů vakcín

  • vakcíny vyrobené tradiční technologií:
    • živá vakcína
      • virulentní (dnes se již nepoužívá)
      • heterologní
      • atenuovaná
    • inaktivovaná vakcína
      • celobuněčná
      • toxoidová
    • subjednotková
      • s purifikovaným antigenem
      • se syntetickým antigenem
      • ribozomální
  • rekombinantní vakcíny:
    • subjednotková
      • s deletovaným genem
      • vektorová
  • DNA vakcíny
  • antiidiotypové vakcíny

Literatura

  • Toman, M. et al., 2000. Veterinární imunologie. Grada Publishing, Praha, 416 pp.

Audiovizuální dokumenty


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Vakc%C3%ADna“