Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Zákonodárná moc

Z Multimediaexpo.cz

Zákonodárná moc (latinsky potestas legislativa) je oprávnění vydávat zákony. V moderní teorii státu je vedle moci výkonné a soudní jednou z nezávislých větví státní moci, svěřená parlamentu.

Obsah

Dělba moci

Podrobnější informace naleznete na stránce: Dělba moci

Podle principu dělby moci (Montesquieu) má být zákonodárná moc oddělena od moci výkonné a soudní, aby se zmenšilo nebezpečí zneužití politické moci. V moderních státech je tato moc obvykle svěřena volenému parlamentu, v parlamentních systémech ve spolupráci s vládou, v prezidentských systémech s prezidentem. Ústavnost právního řádu v mnoha zemích navíc kontrolují ústavní soudy.

Zákonodárný proces

Crystal Clear browser.png   Informace v tomto článku nemají dostatečný globální rozměr.
  Prosíme, vylepšete článek tak, aby obsahoval minimum lokální či povrchní rétoriky.
Crystal Clear linneighborhood.png
Podrobnější informace naleznete na stránce: Legislativní proces

Návrhy nových zákonů i změn v platných zákonech připravuje v parlamentních systémech vláda a její odborný orgán, v České republice Legislativní rada vlády, mohou je však podávat také poslanci obou komor jako poslaneckou iniciativu. V tomto případě se poslanecký návrh předkládá vládě a s jejím vyjádřením poslanecké sněmovně parlamentu. Součástí projednávání ve vládě je i připomínkové řízení, vyžádání stanovisek ministerstev a dalších státních orgánů a jejich vypořádání. Návrh zákona musí splňovat řadu podmínek, například odhad dopadů na státní rozpočet, na životní prostředí (EIA), případně na občany z hlediska byrokratické zátěže. Sněmovna nejprve v prvním čtení rozhodne o tom, zda bude návrh odmítnut anebo dále projednáván. V tomto případě jej zároveň přidělí jednomu nebo několika parlamentním výborům podle jejich odbornosti. Po projednání ve výborech, které určí zpravodaje, návrh případně pozmění a vypracují doporučení pro plénum sněmovny, může být projednávání návrhu (předlohy) zákona zařazeno na program jednání sněmovny. Ve druhém čtení sněmovna hlasuje o pozměňovacích návrzích poslanců a nakonec o výsledné předloze. Během projednávání ve výborech i během druhého čtení se mohou uplatnit návrhy a námitky různých zájmových a odborných skupin, pokud je někdo z poslanců přijme za své a přednese. Významnější návrhy zákonů bývají v této fázi také předmětem politických jednání mezi různými stranami, při nichž se vláda snaží vyjednat potřebou podporu, často za cenu jistých ústupků a kompromisů. Pokud je návrh schválen, má Senát lhůtu, do kdy si může vyžádat, že bude zákon také projednávat. Pokud to učiní (což je v České republice spíše pravidlem), svěří Senát předlohu k projednání příslušným výborům a s jejich stanoviskem zařadí na jednání pléna. V Česku Senát nemůže předlohu měnit, může ji však s návrhy změn odmítnout a vrátit Sněmovně. Sněmovna může odmítnutí Senátem přehlasovat, pro zákon však musí v tomto případě hlasovat nadpoloviční většina všech poslanců. Předloha schválená Sněmovnou případně i Senátem potřebuje ještě podpis (schválení) prezidenta republiky. Pokud ji prezident odmítne, může Sněmovna jeho veto přehlasovat opět nadpoloviční většinou všech poslanců. Pro ústavní zákony je třeba ještě vyššího podílu hlasů. Schválený zákon s podpisem je pak zveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení, čímž vstupuje v platnost. Datum jeho účinnosti, tj. skutečného uplatňování, bývá v zákoně výslovně stanoveno, ve výjimečných případech nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Ústavní soudnictví

Pokud vznikne pochybnost, zda zákon není v rozporu s ústavou, mohou poslanci nebo senátoři podat stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud může námitku buďto zamítnout nebo zákon případně jeho protiústavní ustanovení zrušit.

Související články

Literatura

  • J. Blahož a kol., Srovnávací ústavní právo. Praha: ASPI 2007
  • J. Filip, Ústavní právo. Brno: MU 2008
  • K. Klíma, Ústavní právo. Plzeň: A. Čeněk 2006
  • J. Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň: A. Čeněk 2007
  • N. Šišková, Evropské právo 1. Ústavní základy Evropské unie. Praha: Linde 2007