Zdeněk Sýkora

Z Multimediaexpo.cz

Zdeněk Sýkora (* 3. února 1920 v Lounech) je významný český malíř, jehož práce jsou zastoupeny v mnoha významných sbírkách moderního světového umění. Patří ke světovým průkopníkům počítačového umění, které mělo v jeho počátcích mnoho odpůrců odmítajících spojení malby a počítače - nejen kvůli pochybnostem, že počítač by mohl vytlačit z malby veškerou citovost. Pro Sýkoru však využití umělé inteligence bylo příležitostí, jak lépe prozkoumat kombinatorické možnosti vzájemných poloh několika základních geometrických tvarů. Mohlo by se zdát, že na takovém konceptu Sýkorovy práce bychom stěží hledali něco emocionálně podloženého, což je ovšem omyl. Do Sýkorových obrazů se promítá svět v neustálém pohybu i snaha pochopit jeho zákonitosti.

Obsah

Život

Narodil se (3. února 1920) v Lounech, kde dosud žije. Nejprve zde vystudoval gymnázium, za války po uzavření vysokých škol v roce 1939 pracoval na železnici. Následně v roce 1940 začal malovat. Po válce studoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Univerzitě Karlově v Praze, kde začal roku 1947 vyučovat a v roce 1966 se stal docentem malby. V letech 1967-1969 se Sýkora také realizuje v architektuře. Od roku 1985 spolupracuje ve své tvorbě s manželkou. V roce 2003 mu francouzský ministr kultury udělil titul rytíře Řádu umění a literatury. Je členem tvůrčí skupiny Křižovatka, jenž byla založena na podzim roku 1963 v Praze. Je čestným občanem města Loun.

Dílo

Celé jeho dílo vychází z přírody a krajiny. V svých počátcích se nejprve věnoval realistické krajinomalbě. Nejvýznamnějším dílo této doby cyklus Zahrad (1958–1960), kde je krajina použita jako impuls k volnému pojednání výrazových kvalit osvobozené barevné skvrny. V roce 1960 se jeho tvorba začíná přiklánět k abstrakci - ke strukturám. Je to cesta ke geometrickým, plošným obrazům, ve kterých princip náhody formuje obraz na základě matematického principu kombinatoriky variací prvků v obraze. Tato myšlenka přirozeně vedla k dalším experimentům charakteristickým potíráním kompozičních klišé - jednalo se o hledání systémů, které vytvářejí rámec pro uchopení náhodnosti. Dalším významným dílem se stala Šedá struktura (1963), jehož plocha je organizována do podoby rastru coby pole variací vzájemných poloh jednotlivých geometrických elementů. Sýkora vychází z předem definované struktury a snaží se potom o vyčerpání jejích kombinatorických možností. Dochází například k opakování téhož tvaru, zatímco jeho barevné uspořádání vzhledem k sousedním prvkům je neopakovatelné. Do své další tvorby již zapojuje počítač, který přináší nové možnosti. Spoluprací s matematikem Blažkem a počítačem LPG-30 vedlo přes makrostruktury k jeho nejzásadnějšímu obodbí linií. Zatímco předešlé obrazy struktur byly ještě tvořeny intuitivně a byly vedeny snahou, aby se žádná z kombinací v obraze neopakovala, při práci s počítačem bylo nutné přijmout důslednou racionální logiku. Počítač byl tedy využit k provedení předem definovaného konceptu. Po strukturách přichází orientace na makrostruktury, které vznikaly zvětšením půlkruhových elementů. Vznikající obrysové linie, vytyčující hranici mezi černými a bílými elementy na těchto obrazech, se staly podnětem ke vzniku liniových obrazů, jejichž tvorbě se Sýkora věnuje dosud. Cyklus linií - představuje Sýkoru charakteristickou tvorbu křivek a linií, které se věnuje od roku 1973 až doposud. V těchto dílech dochází ke zrušení vazby na vymezující mříž rastru, obraz se stává pouhým výsekem z celku. Výchozí souřadnice každé linie, jejich šířka, průběh a barva linií jsou určovány náhodně, hodem kostkou či generováním náhodných čísel pomocí počítače. Barevné linie existují na bílém pozadí, symbolizujícím prázdno jakožto přirozené prostředí pro rozehrání náhodného liniového bujení. Částečně se vrací ke krajině, kdy paralelně s obrazy struktur a linií vytváří malby využívající zemité barvy nanášené v silných vrstvách, v nichž rozvíjí možnosti malby započaté na konci 50. let. Na přelomu 80. a 90. let takto vzniká cyklus Skvrny.

Architektura

Jedná se také o autora několika realizací v architektuře, například řešení vstupní haly firmy Selmoni AG v Basileji či obrazy Létání A a Létání B (vycházejících z obrazů Linie č.233 a Linie č.234) pro prostor vstupní haly budovy Národního integrovaného střediska řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy.

Souhrn

Když Sýkora mluví o svém umění říká: "Chvílemi jsem byl zděšen, kam jsem se to vlastně dostal, brzy jsem si ale uvědomil, že jsem opět na počátku. Na topolech se chvělo listí a třpytila se řeka". Přes technologii a matematiku navrací zpátky k přírodě a zjišťuje, že tyto principy jsou ukryty v samé její podstatě. Není náhodou, že jeho tvorba nebyla nikdy oslavou civilizačního světa, tak jako je tomu u mnohých konkretistů. Jeho tvorba zůstává po téměř půl století stále živá a je naopak zajímavé sledovat, jak se myšlenky v jeho pracích aktualizují v jiných, nových souvislostech, jako je tomu např. ve webartových processingových projektech Mariuse Watse ze skupiny Unlekker pracujících s generativními vektorovými principy (paralely s principy tečen u Sýkorových obrazů). Jeho dílo, využívající principu řízené náhody, je vykládáno jako analogické fungování přírodních organismů a umělec sám se celý život nechává inspirovat vědeckým zkoumáním, například teorií chaosu. „Jsou situace a jevy nepředpokládané a nevysvětlitelné, které z nouze definujeme jako náhodné. Zdá se paradoxní, že právě v exaktních vědách nabyl pojem náhodnosti takové plasticity. Náhodnost podmiňuje příliš mnoho situací. Jsme nuceni jí prokazovat stále více důvěry. Každá náhodnost je vázána na elementy, které jsou schopné vytvářet vztahy. Není tedy náhody „o sobě“, jsou jen velice složité proměnlivé vztahy. Je asi nějaký „vyšší řád“, který nemůžeme pochopit, ale o to silněji jej můžeme cítit. Myslím, že vztah chápání – cítění je rozhodující pro pocit svobody.“ Zdeněk Sýkora, 1985

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Zden%C4%9Bk_S%C3%BDkora“