Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 3. 11. 2016, 14:36

Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti páchaly za druhé světové války nejen mocnosti Osy, ale rovněž Spojenci, především Sovětský svaz. Ten však, na rozdíl od Německa a Japonska, nakonec skončil na vítězné straně druhé světové války a jeho představitelé nebyli podrobeni mezinárodním soudním procesům a to ani v četných případech, kdy se oběťmi jeho zločinů stali občané jeho spojenců.

Zločiny proti míru

Zločiny proti míru se rozumí zejména příprava a realizace útočné války. Sovětský svaz a jeho nejvyšší představitelé nepochybně naplnili skutkovou podstatu těchto zločinů přípravou a realizací války s Finskem v roce 1939. Sovětský svaz byl na základě těchto kroků vyloučen z řad Společnosti národů a po nějakou dobu podroben embargu od některých států, avšak jeho představitelé nikdy nečelili soudním tribunálům pro válečné zločince, jako Japonci či Němci.

Výše zmíněné napadení Finska nebyl jediný zločin proti míru ze strany Sovětského svazu. Za zločin proti míru lze považovat i samotné uzavření Paktu Ribbentrop-Molotov, v jehož tajných dodatcích si Sovětský svaz a nacistické Německo vytyčili sféry vlivu v Evropě, domluvili spolupráci při prosazování svých zájmů a dohodli likvidaci Polska. Samotné přepadení Polska též naplňovalo definice útočné války.

Zločiny proti válečným zajatcům

Sovětský svaz od počátku odmítal Ženevské konvence i další smlouvy o zacházení se zajatci jakožto „buržoazní přežitek“. Odmítl všechny tyto smlouvy a omezení, včetně těch, které schválila předchozí carská vláda, odmítl nabídku nacistického Německa učiněnou v průběhu bojů, která navrhovala, že se obě strany budou těmito smlouvami řídit. K určité, velmi omezené, změně přístupu došlo až v konečných fázích války. Značnou roli při barbarském zacházení se zajatci hrála ruská nevzdělanost: ruští vojáci sami často neměli ani ponětí, že takové smlouvy a zákony existují.

Polští zajatci

Sovětský svaz se vojensky zapojil do druhé světové války 17. září 1939 přepadením Polska. Během sporadických bojů (většina polských jednotek bojovala s Wehrmachtem v „německé“ půli Polska) byly zajaty tisíce Poláků, později byly tyto počty doplněny dalšími tisíci zajatými civilisty, zejména kněžími a polskou inteligencí. Drtivá většina zajatých důstojníků a příslušníků inteligence (asi 25000-28000 mužů) byla nakonec na příkaz politbyra povražděna (viz Katyňský masakr).

Velká vlastenecká válka

Během Velké vlastenecké války docházelo k oboustrannému masovému porušování mezinárodních konvencí. Sovětský svaz řadu z nich neuznával a odmítl se jimi řídit a Adolf Hitler již před útokem na Sovětský svaz dal svým vojskům jasně najevo, že „válka na východě bude mít jiná pravidla,“ než jinde v Evropě.

Zajatci byli bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a na obou stranách byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci. Po druhé světové válce Sovětský svaz zneužil německé zajatce jako levnou pracovní sílu (navíc kvalifikovanější než bylo jeho vlastní obyvatelstvo). Němečtí váleční zajatci sice byli nuceni pracovat i v ostatních státech protinacistické koalice, protože po válce panoval všeobecný názor, že by si Němci měli část škod, které napáchali za druhé světové války, odpracovat. V Sovětském svazu však byli tito zajatci vystaveni neúměrně horším podmínkám, než zajatci v západní Evropě, přičemž i délka jejich nedobrovolného pobytu v pracovních táborech byla daleko delší. Když už SSSR nemohl na mezinárodní scéně dále obhájit jejich další zadržování, část z nich odsoudil ve vykonstruovaných procesech jako válečné zločince, aby si je mohl ponechat ještě déle. Po pádu komunismu a rozpadu SSSR ruské soudy některé z těchto rozsudků zrušily (viz např. Erich Hartmann).

Nelegitimní způsoby boje

• některé metody partyzánské války (nerespektování pravidel o uniformách a řádných velitelských strukturách, nakládání se zajatci.) Běžné na všech stranách konfliktu.
• nerespektování červeného kříže (běžná střelba na zdravotníky ošetřující raněné a na sanitky, vraždění pacientů a personálu nemocnic) Podobné případy byly zaznamenány i na straně nacistického Německa či Japonska.
• využívání špatně vyzbrojených či neozbrojených civilistů v osvobozených oblastech k zahlcení obrany nepřítele
• bombardování měst (poněkud sporný bod, zpočátku to bylo bráno jako absolutně nepřijatelné, ale postupem času se bombardování civilních cílů dopouštěla drtivá většina válčících států). Rudá armáda neprováděla takové masívní nálety, jako např. západní spojenci, zato své největší akce provedla na samém začátku války (proti finským městům).

Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu

Velice vážné válečné zločiny páchala Rudá armáda a další sovětské ozbrojené složky na územích, která byla obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější z nich patřilo znásilňování, krádeže, rabování, vraždy a únosy lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo, nicméně ani území spojeneckých států (Československo, Polsko) se nevyhnula zločinům.

Ruští historici často poukazují na oprávněné rozhořčení sovětských vojáků ze zločinů spáchaných nacisty v Sovětském svazu a přirozenou touhu po odplatě a snaží se rozsah výše zmíněných činů zlehčovat, jako selhávání jednotlivců, kteří své touze po pomstě podlehli. Tento pohled ovšem ignoruje fakt, že ozbrojené složky a útvary NKVD se těchto i dalších zločinů dopouštěly systematicky již před Velkou vlasteneckou válkou (v Polsku, Pobaltí i dalších zemích), že obětmi byli často i příslušníci spřátelených národů a ideologičtí soudruzi (jejichž totožnost byla vojákům známa) a nakonec, že řada těchto válečných zločinů byla podporována systémem, a to nejen pokud jde o sovětskou propagandu, ale i na základě jednoznačných rozkazů. V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině NKVD a armáda na počátku války na ústupu místy zcela systematicky vraždila politické vězně a kvalifikované pracovní síly (především dělníky, řemeslníky, lékaře a ošetřovatelky), aby je Němci nemohli využít.^[1]

Znásilňování

Jednu z nejtemnějších stránek zločinů proti civilnímu obyvatelstvu představovalo masové znásilňování, které bylo částečně vyvoláno propagandou. Jako odpověď na německou propagandu, která líčila občany Sovětského svazu jako podlidi, napsal v létě roku 1942 sovětský spisovatel zabývající se protiněmeckou propagandou Ilja Grigorjevič Erenburg básně, které líčily Němce jako „fašisty, přinášející s sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt,“ přičemž volal po pomstě. Naproti tomu “jeho nejznámější“ text, který ponoukal ke znásilňování německých žen, si vymysleli nacisté na Goebelsově ministerstvu propagandy. 24. listopadu 1944 byl otištěn v sovětských novinách článek, ve kterém Ilja Erenburg napsal: „Bývaly doby, kdy Němci běžně falšovali státní dokumenty. Teď ale klesli tak nízko, že falšují moje články.“ To už ovšem situace byla ve stadiu, kdy kolem znásilňování byla vyvolaná hysterie, která nešla zastavit. Navíc sovětští vojáci, kteří viděli v osvobozovacích bojích vypálená města a vesnice, znásilněné a utýrané ženy, nesmyslná jatka, byli přesvědčeni, že je třeba provést odvetu. Stalin jejich počínání nejprve ignoroval, ale 20. dubna 1945 vydal rozkaz, který nařizoval „změnit postoj k Němcům… a chovat se k nim lépe…“ Situace se však začala měnit k lepšímu až po ukončení bojů, ale to už bylo v době, kdy už celá věc dosáhla nepředstavitelných rozměrů.

Hlavním cílem znásilňování byly zejména Němky, ovšem oběťmi se stejně tak stávaly i ostatní národy, včetně těch spojeneckých. Dokonce i dívky a ženy z řad slovanských národů nuceně nasazené v Německu zjistily, že je jejich národnost neochrání. Koneckonců, Rudá armáda se znásilňování v masovém měřítku dopouštěla i např. na polských ženách v Polsku. Dívky, které se vzpouzely i přes hrozby, byly zpravidla buďto přemoženy, nebo dostaly na výběr mezi podvolením se a smrtí (viz např. Anka Kolesárová^[2]). Muži, kteří by se je pokoušeli bránit, taktéž platili životem, tak zemřel např. biskup Apor. Jen v samotném Německu byly znásilněny statisíce žen.^[3]

Ruští velitelé se zpočátku touto věcí nechtěli zabývat a někteří se dokonce znásilňování sami účastnili. Jiní sporadicky zasáhli, pokud se celá věc dle jejich názoru příliš rozrostla. Občas také velice ostře reagovali na znásilnění opravdu malých děvčat a provinilce nechávali okamžitě popravit. Starší dívky a dospělé ženy však měly, hlavně zpočátku, takřka nulovou šanci na zastání. Teprve určitou dobu po německé kapitulaci byla zaváděna různá opatření a drakonické tresty, které výstřednosti omezily.^[4] Po druhé světové válce bylo znásilňování německých žen tabu, oběti o něm nechtěli mluvit a sovětští vojáci je buďto popírali, nebo tvrdili, že jim Němky sami padaly do náruče. V současné době existují dvě známé autobiografie žen, které si prožily opakované znásilňování sovětskými vojáky a mluví o tom: Eine Frau in Berlin (Žena v Berlíně) od novinářky Marty Hillers, které tehdy bylo 30 let (kniha byla ovšem vydána anonymně a autorství vyšlo najevo až po smrti Hillersové), a Warum war ich bloß ein Mädchen (Proč jsem musela být dívka?) od profesorky Gabriele Köpp, které tehdy bylo 15 a která je první ženou, která tento typ vzpomínek vydala pod svým jménem.^[5]

NKVD

Na nově obsazených územích, která SSSR hodlal připojit ke své říši, NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou Zemskou armádu), na Ukrajině, Bělorusku a v Pobaltí, z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala. Např. z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc nevinných lidí, zejména z řad ruských emigrantů z období po roce 1917 a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v Gulagu (např. generál Sergej Vojcechovský).

Odkazy

Související články

• Katyňský masakr
• Německé zločiny za druhé světové války
• NKVD

Doporučená literatura

• Gerd Kaiser: Katyň: Státní zločin - státní tajemství - kniha s bohatou fotodokumentací věnovaná Katyňskému masakru
• Petr Kubík: Rudé stíny:. Sovětské válečné zločiny 1941-1945
• Jan Beneš: Zločin genocidy. Litva v drtivém obětí velkého bratra SSSR - popisuje mimo jiné chování sovětských okupačních sil v Litvě a dokumentuje vraždění civilistů a politických vězňů při ústupu v roce 1941
• Antony Beevor: Berlín. Okamžiky zkázy 1945 - kniha se mimo popis bojů věnuje také chování vítězné armády, zejména pak rabování a znásilňování
• Anonyma (resp. Marta Hillers): Žena v Berlíně - svědectví Berlíňanky o osudech německých žen po pádu Berlína
• Raymond F. Toliver, Trevor J. Constable: Sundejte Hartmanna! - kniha popisuje nejen válečné období nejúspěšnějšího štíhače všech dob, ale také jeho zajatecké období

Reference

1. ↑ Jan Beneš: Zločin genocidy. Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR, Votobia, Praha 2001, ISBN 80-7220-109-3 (hlavně strany 49 - 72 + obrazová dokoumentace)
2. ↑ http://anka.hudakcd.sk/, sekce Dôkazy mučeníctva obsahuje fotokopie a překlady záznamu z matriky a farní kroniky
3. ↑ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=662549
4. ↑ http://www.blisty.cz/art/10689.html
5. ↑ http://www.spiegel.de/international/germany/0,1518,680354,00.html