Záchod

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 17. 6. 2013, 09:28

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png
Moderní splachovací záchod

Záchod (záchodové mísy či WC (z anglického water closet), toaleta (z francouzského toilette) či také česky hovorově hajzl (z německého Häusl – záchod)[1]) je zařízení určené pro vylučování lidských tělesných odpadů, zejména moči a stolice (výkalů), a pro jejich ukládání (tzv. suchý záchod), odvod (splachovací záchod) nebo i zpracování (chemický záchod). Slovo záchod může označovat samotné zařízení nebo i samostatnou malou stavbu nebo místnost, v níž se nachází.

Obsah

Slovo toaleta

I u nás se vžilo označování záchoda slovem toaleta. Slovo toaleta (anglicky „toilet“) bylo převzato spolu s jinými francouzskými zvyky a původně označovalo kadeřnictví a péči o tělo. Během 18. století v anglicky mluvících zemích označovala toaleta dámský stolek přikrytý látkou. Později bylo slovo „toaleta“ adaptováno jako ušlechtilá náhrada za termín vodní klozet, asi následujíc francouzské použití cabinet de toaletate (něco jako pokoj na pudrování). To bylo napojeno na uvedení veřejných záchodů, např. v železničních vlacích, které vyžadují tabulku na dveřích. Původní použití se stalo netaktním a bylo nahrazeno spojením „toaletní stolek“ (dressing-table). Samotné slovo toilet může být považováno za neslušné v USA (kde se používá výraz restroom), zatímco jinde je jeho užití bez problémů. Obvyklé náhrady za slovo toaleta jsou WC (anglická zkratka Water Closet - vodní přístěnek), záchod, sociální zařízení (sice často používané, ale hrubě nepřesné "společenské", kvalitnější výraz je - když už - sanitární) atd.

Typy záchodů

Suchý záchod na železniční zastávce

Existuje mnoho různých typů záchodů, stejně jako mnoho způsobů hygienického očištění těla po jejich použití. Závisí to na národních zvycích a lokálních zdrojích. Nejčastější prostředek v západním světě je toaletní papír, někdy používaný spolu s bidetem, naopak v arabských zemích je používána výhradně voda a použití papíru je považováno za nehygienické.[2] Některé toalety jsou speciálně upraveny pro imobilní lidi. Jsou dost široké pro vstup osoby na vozíku a často obsahují držadla přišroubovaná ke stěně, umožňujíc osobě přidržet se na toaletě. Na západě je nejčastějším typem záchodu splachovací záchod, i když turecký záchod je stále používán v sociálních zařízeních v zemích jako Francie, Řecko, Itálie a Japonsko. Seznam různých typů toalet:

  • Splachovací záchod
  • Turecký záchod
  • Chemický záchod
  • Záchod s bidetem - tzv. sprchovací záchod
  • Pisoár
    • Pisoár připevněný ke stěně
    • Pisoár podél podlahy
    • Kanálový pisoár
    • Kapesní WC - pouze pro malou potřebu a v případech žaludeční nevolnosti
  • Suchý záchod
    • Jámový záchod: častý při kempincích a jiných provizorních akcích
    • Kompostový záchod: častý ve vesnicích, na venkově, ale též v některých moderních ekologicky navržených budovách.
    • Prevet - častý na starých hradech
    • Latrína – v češtině znamenalo hromadný jámový záchod užívaný zejména armádou v polních podmínkách. Význam se později přenesl i na běžné jednomístné suché záchody, zejména na tzv. kadibudky, samostatné dřevěné stavby. Slovo pochází z latiny (zkrácením slova lavatrina = umývárna, odv. od lavare = mýt se) a dostalo se do češtiny přes němčinu.

Záchod může být ve stejné místnosti jako sprcha, vana a umyvadlo, (to je zvyk v anglosaských zemích) nebo je odděleně.

Veřejné toalety

Pisoáry umístěné na stěně v horské chatě Na Prašivé

Veřejná zařízení mají často toalety odděleny v kabinách a umyvadla jsou společná. Zařízení pro muže mají často pisoáry připevněné na stěně, nebo tekoucí kanály pro kolektivní použití. Venkovní veřejné toalety (na ulicích, kolem parků atd.) mají formu uličního vybavení. V úpravě pro ženy i muže existují kabiny od jednoduchého designu bez kanalizace až po luxusnější verze, které se automaticky očistí po každém použití. Některá zařízení jsou mobilní a tedy se dají přemístit podle potřeby, např. v přírodě pro víkendové akce. Navíc některé mohou být ponořené do země (a tím vyřazené z provozu) na dobu, kdy jsou nepotřebné. Některé venkovní veřejné toalety mají stěny, které mohou být napojeny na místní kanalizaci nebo odpad skladovat a provádět jeho odvoz podle potřeby. Mnoho toalet může být vyčištěno na místě nebo v centrálním místě v případě mobilních toalet a pisoárů. S veřejně přístupnými toaletami se pojí zvláštní kultura, která sahá od specifických dekorací (pornografie, různá upozornění, vylepování různých nálepek) až ke specifickému chování (třeba i sexuálnímu). Veřejné záchodky se díky určitému soukromí, které poskytují, stávají také častým terčem graffiti, které jsou dokonce předmětem sociologických a jazykovědních výzkumů[3].

Placené toalety

Některé veřejné toalety jsou bezplatné, jiné za poplatek. Způsoby platby za použití toalety:

  • položení peněz na misku bez dozoru
  • položení peněz na misku s dozorem
  • položení peněz do krabice se štěrbinou
  • položení peněz do štěrbiny turniketu nebo samozavíracích dveří
  • podání peněz obsluze (která obvykle realizuje i úklid)

Mnoho autobusových a železničních stanic instalovalo placené toalety v 50. a 60. létech 20. století.

Veřejné toalety a pohlaví

Separace podle pohlaví použitím piktogramů - symbolů znázorňujících postavu ženy nebo muže - je charakteristické pro veřejné toalety. Veřejné toalety separované podle pohlaví jsou zdrojem potíží pro některé lidi, např. pro lidi s dětmi opačného pohlaví, nebo pro muže s kojencem, když jen ženská toaleta má přebalovací pult. Některé veřejné toalety (zvlášť ty provizorní v kempincích apod.) jsou pohlavně neutrální (pro ženy i muže). Mnoho zařízení má pohlavně neutrální toalety z různých důvodů - jsou označeny jako pro postižené osoby a jsou adekvátně vybaveny pro vozíčkaře. Toalety v privátních obydlích nejsou prakticky nikdy separovány podle pohlaví.

Toalety ve veřejné dopravě

Toalety jsou obvykle v letadlech, železničních vlacích a často v dálkových autobusech a trajektech, ale ne v metru, tramvaji a místních autobusech. Ve vlacích mohou mít nádrž nebo moč a výkaly mohou jednoduše padat na trať, proto je ve většině vlakových toalet nápis: „Záchodu se nesmí používat, pokud je vlak ve stanici“. Poslední dobou se i u vlaků především z hygienickych důvodů prosazují toaltey s nádrží. Nejenom, že se nedaří zcela prosadit zákaz užívání ve stanicích, ale se zvyšující se rychlostí vlaků končí výkaly čím dál tím méně na kolejišti, nýbrž kromě na vlakových podvozcích formou aerosolu ve vzduchu. Dochází mj. ke stížnostem ze strany potravinářského průmyslu poblíž železničních tratí, kteréžto provozy jsou navíc novými předpisy omezovány v užívání chemickych protibiologickych látek ve svých výrobcích; tím se za dané situace jejich zdravotní nezávadnost a trvanlivost stáváji problematickými. Ale i jiné průmyslové provozy závislé na čistém vzduchu jsou s tímto problémem ve zvýšené míře konfrontovány. Veřejnými záchody jsou obvykle vybavena železniční nádraží (zastávky jen někdy), stanice metra, letiště, autobusová nádraží (na rozdíl od většiny autobusových stanovišť). Záchody pro služební potřebu (pro provozní personál) bývají vybavena obratiště a jiná odstavná a vyčkávací místa u výchozích a konečných stanic veřejné dopravy.

Záchody v budovách

Z hlediska dispozice budov se řeší především rozměry místností se záchodem (běžné či nestandardní např. pro osoby se sníženou schopností pohybu), uspořádání "zařizovacích předmětů" v nich (WC, umyvadlo, popř. bidet, v koupelnách též sprcha, vana), způsob otvírání dveří (dovnitř, ven), počty záchodů v závislosti na počtu uživatelů budovy.[4][5]

Historie

Toalety se objevily v historii brzo. Ve 25. století př.n.l. lidé z oblasti Harappa (Pákistán) měli v každém domě vodní toalety spojené kanálem zakrytým pálenými hliněnými cihlami. Toalety byly i v starověkém Egyptě a Číně. V Římské civilizaci byly někdy toalety částí veřejných lázní, kde ženy a muži byli společně ve smíšené společnosti. Za vynálezce splachovací toalety se považuje Sir John Harington (v roce 1596), i když během Viktoriánské éry nastala zlepšení regulace (pravděpodobněji to provedl Alexander Cummings než Thomas Crapper, jak je obvykle uváděno) a použití splachovacích toalet se rozšířilo. Před a během tohoto přechodného období (v některých oblastech až do 20. století) mnoho lidí používalo externí toalety, zvlášť v rolnických oblastech.

Související články

Reference

  1. ↑ CIMBUREK, Milan. Není hajzl jako hajzl. Britské listy [online]. 2007-10-12 [cit. 2009-6-6]. Dostupné online. ISSN 1213-1792.  
  2. ↑ Produkce odpadu v souvislosti s osobní hygienou [online]. www.dolceta.eu, [cit. 2009-12-14]. Dostupné online.  
  3. ↑ http://relax.lidovky.cz/zachodove-graffiti-zeny-pisi-prevazne-o-vztazich-muzi-o-sexu-pt5-/ln-zajimavosti.asp?c=A091207_152338_ln-zajimavosti_glu
  4. ↑ Neufert, Ernst; Navrhování staveb; Consultivnest, Praha, 1995; str. 7 (rozměr wc), 222-225 (wc v koupelnách), 258 (wc ve školách), 480 (wc pro tělesně postižené), 499 (wc v nemocničním pokoji)
  5. ↑ Skopec, Jan; Bartoš, František; Stavby bez bariér : pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace; Ministerstvo pro místní rozvoj odbor územního plánování a Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR, Praha, 1999; str. 14-19 (příklady dispozic bytů), 34 (manipulační prostor u wc), 49-51 (úpravy, vybavení a dispozice wc), 55 (dispozice koupelny s wc v hotelu), 83 (počty wc ve výrobních provozovnách)

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Záchod
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Z%C3%A1chod“