Lou Reed

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 27. 9. 2022, 18:07

Lewis Allen „Lou“ Reed nebo jen Lou Reed (* 2. března 1942) je americký rockový zpěvák a kytarista, známý jako jeden z hlavních členů skupiny The Velvet Underground, později i jako sólový interpret. Je autorem písní Perfect Day nebo Walk on the Wild Side. Reed spoluvytvářel základy rocku, do kterého pomohl vnést intelektuálnější myšlenky. Reedovy texty byly často o tématech, která byla tabu, jako byl například sadomasochismus (Venus in Furs), transvestitismus (Sister Ray), prostituce (There She Goes Again) nebo narkomanie (I'm Waiting for the Man, White Light/White Heat, Heroin). Při hře na kytaru používal zkreslení, zpětné vazby nebo nestandardní ladění. Reed prožil téměř celý život v New Yorku a jeho hudba je New Yorkem (a jeho podsvětím) do značné míry inspirovaná.

Životopis

Lou Reed pochází z židovské rodiny amerických středních vrstev původním jménem Rabinowitz. Už jako dítě byl fanouškem rockové hudby a R'n'B. Své bouřlivé mládí strávil ovšem v „protopunkových - garážových“ skupinách. V době dospívání nechali rodiče Reeda léčit kvůli jeho domnělé nezkrotnosti, vzpurnosti a homosexuálnímu chování léčit na psychiatrii, kde byl podroben elektrošokům. Tento zážitek zpracoval ve svém temném songu "Kill Your Sons" („Zabijte své syny“) z r. 1974. V jednom interview Reed říká o této zkušenosti: „Strčí ti takové něco do krku, aby sis nespolkl jazyk a nasadí ti elektrody na hlavu. Tohle se doporučovalo v Rockland County na zahánění homosexuálních pocitů. Efekt je ten, že ztratíš paměť a stane se z tebe jen tak na nic vegetující bytost. Nemůžeš si přečíst knížku, protože se dostaneš na stránku sedmnáct a musíš se hned zase vrátit na stránku jedna.“^[1] Důsledkem bylo, že se Reed se svými rodiči rozešel. Poté, co zanechal studia Syracuse University (stihl zde ale dostudovat angličtinu), se začal intenzivněji zajímat o herectví, novinařinu a hudbu. Traduje se, že právě sem sahá Reedova řevnivost vůči novinářům, k nimž se již léta chová nadmíru arogantně. Jeho bizarní skladby nahrávací společnosti odmítaly, a tak se na nějaký čas pustil do psaní konvenčních milostných songů. To mu ale nevydrželo dlouho, a tak s dalším frustrovaným hudebníkem Johnem Calem založil skupinu The Velvet Underground. Lou Reed se v této době zajímal o free jazz, později se vyjádřil, že chtěl vnést „citlivost románů do rockové hudby“ a vytvořit tak „velký americký román na jednom LP“^[2]. Skupina Velvet Underground si získala jisté renomé, zvláště pak v New Yorku, ale její desky byly pro masového posluchače až příliš kontroverzní. Reed to ve Velvet Underground vzdal v roce 1970, kapela však existovala ještě další dva roky. Její vliv na další generace hudebníků však paradoxně narůstal. Reed si pak dal na rok pauzu a dokonce se nechal zaměstnat v otcově účetní firmě.

Sólová kariéra

Sedmdesátá léta

Už v roce 1971 podepisuje Lou Reed smlouvu s RCA Records a stěhuje se do Británie, kde společně s dalším newyorským autorem Richardem Robinsonem připravoval svojí první sólovou desku. Ta nakonec dostala jméno Lou Reed. Hudebně byla velmi dobrá, ale trpěla „nenápaditou studiovou produkcí“^[3], a to i přesto, že na ní hráli muzikanti z kapely Yes, od Eltona Johna nebo také Rick Wakeman. Zásadní obrat nastal po tom, co se Lou Reeda produkčně ujal David Bowie. Z jejich spolupráce vzniklo album Transformer, které sklidilo příznivé kritiky a také se velmi dobře prodávalo. Z této desky je jeho první hit Walk on the Wild Side a také píseň Perfect Day. Reed v této době vystupoval s namalovanýma očima a provokativními písněmi, které ale ztratily ostrou pichlavost Reedových textů z dob Velvet Underground. Někteří kritici ho začali obviňovat z komerční podlézavosti^[4] . Následovalo album Berlin, které bylo jakýmsi pokusem oživit ducha Velvet Underground. V žebříčku nejlepších alb všech dob amerického hudebního časopisu Rolling Stone se umístilo na 334. místě^[5] a často bývá označováno za nejlepší konceptuální album sedmdesátých let. Texty jsou o páru narkomanů z Berlína a propírají témata jako domácí násilí, cizoložství, užívání drog, prostituci nebo sebevraždy. V aranžích jsou často slyšet dechy a celé album vyznívá dost depresivně. Většího komerčního úspěchu se proto nedočkalo. Následovalo album Sally Can't Dance, které se jako první Lou Reedovo album dostalo do první desítky americké albové hitparády, a to i přesto že nijak neoplývá nápady a ve srovnání s předchozími alby je spíše podprůměrné^[6]. Následovala série několika dalších alb, které byly kritikou označeny jako podprůměrné. Celá série „vyvrcholila“ albem Metal Machine Music, které by mohlo klidně kandidovat na cenu „nejhorší LP všech dob“^[7]. Celé se skládá jen z kytarových smyček a vazeb a magnetofonového šumu. Sám Lou Reed o něm v jednom rozhovoru prohlásil: „Tenkrát jsem byl přesvědčený, že to bude fungovat. Musel jsem být opravdu hodně mimo“^[8]. Další deska Coney Island Baby z roku 1976 s předchozím albem ostře kontrastovala. Hudební kritici ji sice hodnotí jako mírně nadprůměrnou, ale po předchozím úletu už mnozí posluchači Lou Reeda úplně odepsali. Texty jsou opět o lidech z newyorkského podsvětí, tentokrát je hlavní postavou transvestita Rachel, který je bookletu označen jako Coney Island Baby. Po této desce následovalo několik nevýrazných alb jako byla: Street Hassle, The Bells, Groving Up In Public. Poslední zmiňované album předznamenalo Reedovo nakročení k lidštější povaze jeho textů i hudby. Po dlouhé době se zde vrací k problematice rodiny. Album tvoří jakýsi prequel k fomáznímu The Blue Mask. Skladby jako Growing up in Public, The Power of Positive Drinking navrací Reeda k chytlavosti a sugestivnosti, kterou nevládl od alba Berlin. 70. léta jsou v Reedově kariéře hodnocena jako nejslabší.

Osmdesátá léta

V roce 1980 se Lou Reed oženil se Sylvií Morales, a to i přestože se víc jak deset let před tím rozvedli. Jeho žena pro něj jistě byla inspirací k silným milostným písním. Tentokrát z toho byla velmi dobrá deska The Blue Mask. Následuje album Legendary Hearts. S dalšími nadprůměrnými deskami New sensations a Mistrial (byť dojem z Mistrialu poněkud kazí použitý „elektornický bubeník“, který albu dodává až robotický nádech)si Lou Reed mohl znovu dobývat svojí malinko pošramocenou hudební pověst. Za jediný úkrok stranou v této době snad můžeme považovat desku duetů se Samem Moorem (z dua Sam & Dave). Deska se jmenovala Soul Man a odhalila Reedovi poněkud omezené vokální možnosti. Z této doby, konrétně rok 1984, také pochází snad nejlepší záznam reedova živého koncetru - Live in Italy. Reed zde hraje po boku kytaristy Queina (který krátce na to odešel), baskytaristy Saunderse (ten jej doprovází dodnes) a bubeníka Mahera. V Reedově kariéře se jedná snad o nejčistší ódu na rock´n´roll a zvláště na konci pouze na kytary a bicí zahraný Heroin se může směle rovnat s originální verzi, není-li dokonce lepší. V roce 1989 Reed vydává album New York, které v tradici kytarové hudby a inteligentních textů pokračuje. Svižnost, nápaditost, chytlavost a soudobá kritika jsou čtyři hlavní devizi tohto alba. Ze skladeb jmenujme obzvláště nadmíru povedené Dirty Blvd., Busload of Faith a hříčku Sick of You. kritici se povětšinou shodují, že právě New York je završením toho, o co se Reed snažil právě v osmdesátých letech. Na konci této éry Lou Reed natáčí společně s Johnem Calem desku Songs for Drella, která byla poctou Andymu Warholovi (Drella byla Warholova přezdívka). V minimalistickém provedení el. kytary, piana či violy znova ožívá svět Warholovy Factory a jeho přátel a album samé jen dokazuje, jak jsou si v hudbě protichůdné idee mnohdy nápomocné.

Devadesátá léta a současnost

Lou Reed na koncertě v Arlene Schinitzer Concert Hall v americkém Portlandu ve státě Oregon

V roce 1990 se Velvet Underground po dvacetileté přestávce dali dohromady. Bylo to ovšem jen pro jeden benefiční koncert ve Francii. Po kratší přestávce se dali zase dohromady a tentokráte už pro koncertní turné, se kterým projeli celou Evropu. Na turné po Spojených státech však (kvůli vzájemným neshodám Lou Reeda a Johna Calea) nikdy nedošlo. V roce 1996 byli Velvet Underground uvedeni do americké Rock and Rollové síně slávy. Při vyhlašovavím ceremoniálu zahráli společně Reed, Cale a Maureen Tucker (bubenice Velvet Undergroun). Hráli píseň, která se jmenovala Last Night I Said Goodbye to My Friend, kterou věnovali bývalému kytaristovi VU Sterlingovi Morrisonovi, který nedlouho předtím zemřel. Sám Reed už byl dvakrát nominován do Rockové síně slávy, ale vždy zůstalo jen u nominací^[9]. Během „unpluggedového šílenství“ v druhé polovině devedesátých let Reed nahrává záznam živého vystoupení Perfect night Live in London (1998). Se „zvukem diamantu“ (jak se sám vyjádřil) se zde pokouší o první vážnější průřez dosavadní tvorbou. Album však trpí nemastným neslaným výběrem jednotlivých skladeb. V roce 2000 vychází mírné nadprůměrné album Ecstasy. Je to opět konceptuální album. Reed se tu ve svých textech zpovídá ze svých zkušeností s manželstvím a vztahy vůbec. V roce 2003 pak Reed vydává dvojalbum The Raven (album), opět konceptuální album, jehož soudržnost zajišťují krátké básně a texty Edgara Allana Poea. Kromě Lou Reeda si na albu zazpívala i řada hostů: David Bowie, Laurie Anderson, Elizabeth Ashley, Steve Buscemi, Ornete Coleman, The Blind Boys Of Alabama, Willem Dafoe a další. Někteří kritikové označují toto album za Reedovo nejlepší za posledních 20 let^[10]- Čtyři roky na to Reedovi vychází záznam živého koncertu pod názvem Animal Serenade, které je konečně reprezentativním výběrem jeho významnější tvorby - od VU po současnost. Nachází se zde i několik živě přehraných skladeb z alba Berlin, jejichž živému provedení se Reed dlouhou dobu vyhýbal. Na poměru jiných „živáků“ se jednotlivé skladby často odchylují od svého originálu, mění polohu i rytmiku, je do nich zakomponováno několik vydařených sól pro cello.

Diskografie

S The Velvet Underground

Související informace můžete najít také v článku: The Velvet Underground

Studiová alba

• Lou Reed (1972)
• Transformer (1972)
• Berlin (1973)
• Sally Can't Dance (1974)
• Metal Machine Music (1975)
• Coney Island Baby (1976)
• Rock 'n' Roll Heart (1976)
• Street Hassle (1978)
• The Bells (1979)
• Growing Up in Public (1980)
• The Blue Mask (1982)
• Legendary Hearts (1983)
• New Sensations (1984)
• Mistrial (1986)
• New York (1989)
• Magic and Loss (1992)
• Set the Twilight Reeling (1996)
• Ecstacy' (2000)
• The Raven (2003)

Živá alba

• Rock 'n' Roll Animal (1974)
• Lou Reed Live (1975)
• Live: Take No Prisoners (1978)
• Live in Italy (1984)
• Live in Concert (1997)
• Perfect Night: Live in London (1998)
• American Poet (2001)
• Animal Serenade (2004)

Související články

• The Velvet Underground

Reference

1. ↑ Please Kill Me: The Uncensord Oral History of Punk (1996)
2. ↑ Oficiální web Lou Reeda
3. ↑ Nová ilustrovaná encyklopedie rocku, Albatros, Praha, 1995
4. ↑ tamtéž
5. ↑ 500 nejzásadnějších alb v historii rocku podle časopisu Rolling Stone (anglicky)
6. ↑ Recenze alba Sally Can't Dance na allmusic.com (anglicky)
7. ↑ Nová ilustrovaná encyklopedie rocku, Albatros, Praha, 1995
8. ↑ Rozhovor s Lou Reedem v časopise The Stranger (anglicky)
9. ↑ Oficiální web rockové síň slávy (anglicky)
10. ↑ Recenze alba The Raven na allmusic.com (anglicky)

Externí odkazy

• Oficiální web Lou Reeda
• LouReed.it
• Forum Lou Reeda