Andrej Andrejevič Vlasov

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (Nahrazení textu „Třetí říše“ textem „Třetí říše“)
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze.)
Řádka 9: Řádka 9:
|místo úmrtí= [[Moskva]], [[Sovětský svaz]]
|místo úmrtí= [[Moskva]], [[Sovětský svaz]]
|přezdívka=
|přezdívka=
-
|sloužil=  [[Třetí říše]]  
+
|sloužil=  [[Nacistické Německo|Třetí říše]]  
|složka= [[Rudá armáda]]<br /> [[Ruská osvobozenecká armáda]]
|složka= [[Rudá armáda]]<br /> [[Ruská osvobozenecká armáda]]
|doba služby=
|doba služby=

Aktuální verze z 22. 6. 2023, 17:11


Andrej Andrejevič Vlasov (rusky: Андрей Андреевич Власов), * 14. září 1901 (1. září podle juliánského kalendáře), Lomakino, Nižněnovgorodská oblast; † 2. srpna 1946, Moskva, byl ruský sovětský generál, který za 2. světové války v německém zajetí začal spolupracovat s nepřítelem a vytvořil tzv. Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA).

Obsah

Meziválečné období

Vlasov vstoupil do Rudé armády v roce 1919 a bojoval proti bělogvardějcům. Vyznamenal se jako důstojník a i po válce postupoval na žebříčku hodností. V roce 1930 vstoupil do VKS(b). Od roku 1935 studoval na Frunzeho vojenské akademii. Stalinovy čistky v armádě přežil, jako člen vojenského soudu v letech 1937-1938 si naopak získal důvěru sovětského vůdce. V roce 1938 byl jako poradce vyslán do Číny, aby tu pomáhal generálovi Čankajškovi vést válku proti Japoncům[1]. Vlasov se v Číně pohyboval pod změněným jménem Volkov a přednášel na vojenské akademii v Čchung-čchingu. V roce 1939 se stal dokonce náčelníkem štábu skupiny poradců a získal nejvyšší čínské vyznamenání, Řád zlatého draka. Záhy nato obdržel i sovětská vyznamenání (Řád rudého praporu, Leninův řád).

Sovětský generál

Vlasov v roce 1942

V předvečer války velel v hodnosti generálmajora 4. mechanizovanému sboru Kyjevského vojenského okruhu. Vyznamenal se u Lvova a byl jmenován velitelem 37. armády, bránící Kyjev. Po těžkých bojích se raněný Vlasov se zbytky svých jednotek dokázal probít na východ ke svým. Po doléčení jej Stalin v listopadu 1941 pověřil zformováním 20. armády k obraně Moskvy. I zde si charismatický Vlasov vedl úspěšně a kromě opakovaných vyznamenání se dočkal povýšení na generálporučíka. V březnu 1942 byl ustanoven zástupcem velitele Volchovského frontu, jehož cílem bylo odrazit obklíčení Leningradu. Místo přechodu do útoku však Vlasovovu 2. údernou armádu čekaly těžké obranné boje a hrozící obklíčení. 27. března prorazil se sibiřskými údernými brigádami od západu závoru u průseku Erika. Sice jen v šířce 2 kilometrů, ale přece jen mezeru, kterou Rusové mohli protlačit zásobování. Prapory 58. pěší divize a policejní divize SS se marně snažily vytlačit Vlasovovy vojáky z průseku. První pokus se nezdařil. Teprve druhý útok, který po pečlivé přípravě uskutečnila nyní posílená 58. pěší divize, vedl začátkem května 1942 k úspěchu, to znamená k pevnému spojení s policejní divizí SS, jež bojovala severně od lesního průseku. Tehdy se Vlasov rozhodl z bažinatého pekla na Volchovu uniknout. Ale jeho pluky už nemohly postupovat přes zamrzlé bažiny a tiše se pohybovat napříč lesy.

Vlasov s kolegy ruské národnosti

Podmáčená lesní půda a močály je vyháněly na cesty. A existovala jen jedna cesta, cesta vyrobená z kmenů přes průsek Erika. Koncem května bylo vítězství v těžké bitvě na Volchovu pro Německo vybojováno. Co z Vlasovovy armády ještě nebylo venku, to zůstalo neodvolatelně uzavřeno v pasti. Bylo to devět střeleckých divizí, šest střeleckých brigád a části jedné tankové brigády. Nadešel konec sovětské 2. úderné armády. A tento konec byl strašlivý. Jen 32 000 mužů přežilo bitvu a bylo zajato. Desetitisíce ležely v lesích a bažinách - vojáci utonuli, zemřeli hladem a na následky zranění. Andrej Andrejevič Vlasov se svým štábem před Němci prchal. Němci shodili tisíce letáků se zatykačem na Vlasova a s jeho fotografií nad vesnicemi Volchovského kotle. Na jeho dopadení byla vypsána odměna a zvláštní dovolená pro vojáky. V jedné vesnici zastavil starosta kapitána von Schwerdtnera a hlásil, že zavřel jednoho muže, který vypadá jako partyzán, do své stodoly. Měl prý s sebou i nějakou ženu, možná agentku. Schwerdtner se nechal dovést ke stodole a doprovodný oddíl namířil samopaly. Ze tmy na světlo vyšel velký muž, špinavý, s vousem, v dlouhém důstojnickém plášti s koženým opaskem a špinavých holínkách. Uviděl samopaly, zvedl ruce a řekl lámanou němčinou „Nestřílet, jsem generál Vlasov.“

Zajatec a kolaborant

Nepřítelem zajatí sovětští důstojníci byli Stalinem považováni za viníky zasluhující trest smrti. Vlasov věděl, že i kdyby se jednou dostal z německého zajetí, tak zpět do Sovětského svazu se za Stalinova života určitě vrátit nemůže. Rozhodl se tedy pro kolaboraci a svůj další životní osud spojil s osudem nacistického Německa. Společně s dalším sovětským zajatcem Vladimírem Bojarským, vášnivým ruským nacionalistou a odpůrcem bolševismu, vypracoval text letáku, který kritizoval Stalina i západní spojence a byl následně shazován letadly nad postaveními Rudé armády. Po této akci se Vlasov ocitl v zajateckém táboře pro prominentní zajatce v ukrajinské Vinici a začal spolupracovat s oddělením nacistické propagandy v Berlíně[1]. Podílel se na Manifestu smolenského výboru, který byl podepsán 27. 12. 1942, a obsahoval výzvu k vytvoření protibolševické Ruské osvobozenecké armády (ROA). Ze strany nacistů se však jednalo jen o propagandistický podvod a mystifikaci, jelikož Němci neměli v té době žádný zájem na vzniku této armády[1]. Na začátku roku 1943 byl Vlasov propuštěn ze zajetí a od té chvíle se mohl na svobodě volně a bez dozoru pohybovat[1]. Pořádal přednášková turné u německé armády, kde vysvětloval své protibolševické postoje a nadále obhajoval myšlenku vzniku Ruské osvobozenecké armády. Nástínil také svůj plán, že Rusové se nakonec bolševismu zbaví sami i bez pomoci Němců. Když se to Hitler dozvěděl, tak zuřil a okamžitě přikázal odvézt Vlasova zpět do zajateckého tábora[1]. Hitler také znovu prohlásil, že Ruskou osvobozeneckou armádu lze dále propagandisticky využívat, ale nikdy nesmí opravdu vzniknout, jelikož Rusové, jako podlidé, nemohou být nikdy spojenci Němců. Tomuto řešení se ale nakonec nacisté stejně nemohli vyhnout – na sklonku roku 1943 už vznikaly první divize dobrovolníků, dokonce v rámci zbraní SS, složené z obyvatel Sovětského svazu – z Ukrajinců, Lotyšů, Estonců a Turkmenů. Situace ne bojištích byla vážná a rasová hlediska musela jít stranou. V roce 1944 změnil názor na vznik Ruské osvobozenecké armády i sám Hitler. Vlasov byl Himmlerem jmenován velitelem Ruské osvobozenecké armády s hodností generálplukovníka a byl vyzván k zahájení výstavby prvních dvou divizí.

Vlasov (nalevo) a Žilenkov u Goebblese 28.2. 1945

Pražská konference

V listopadu 1944 se v Praze uskutečnila konference, jejímž cílem bylo založení Komitétu pro osvobození národů Ruska a oficiální založení Ruské osvobozenecké armády. Už měsíc před konferencí probíhala intenzivní přípravná jednání, která nebyla vůbec jednoduchá. Ruská emigrace byla nejednotná a tak někteří Vlasova oslavovali, zatímco jiní jeho činnost odsuzovali. Ruský nacionalista Vlasov vadil především organizacím neruských národů – nejvíce Kavkazanům a Ukrajincům. Během konference se také zjistilo, že v německých ozbrojených silách působí už nyní až milion Slovanů, což byl šok především pro Himmlera[1]. Přesto souhlasil s vytvořením dvou divizí Ruské osvobozenecké armády. Konference byla zahájena 14 . 11. 1944 v Rudolfově galerii Pražského hradu a měla jen ceremoniální povahu, jelikož Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) vznikl už 12 . 11. v Dabendorfu. Text manifestu z této konference deklaroval nezávislost na hitlerovském režimu i na procarských emigrantech. Hlavním úkolem bylo odstranění Stalina a nastolení ústavního režimu na území Sovětského svazu. Konference skončila za necelé dvě hodiny. Výbor pro osvobození národů Ruska se stal jakousi vládou v exilu a první divize Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády se začala formovat už v listopadu 1944 pod vedením plukovníka Sergeje Kuzmiče Buňačenka. Druhá divize vznikla v lednu 1945. Významné byly také letecké síly KONR, které od konce roku 1944 vznikaly především v Chebu a od ledna 1945 jejich letouny startovaly z letiště v Německém (Havlíčkově) Brodu.

Pražské povstání

Generál Vlasov se 13. 4. 1945 oženil s Adeleide Bielenbergovou, a to i přesto, že už jednou ženatý byl a nikdy se nerozvedl. Předpokládal však, že jeho první manželka byla po jeho zajetí popravena. Jeho druhé manželství bylo velmi krátké a již na konci dubna se manželé rozloučili. Od té chvíle se již nikdy nespatřili. 1. divize pod vedením generálmajora Sergeje Kuzmiče Buňačenka se začala přesunovat přes území Čech, kde měla být podřízena německému velení. Buňačenko si uvědomoval, že s německou armádou už je konec a tak odmítl nadále poslouchat její příkazy. Dvě divize ROA se v tom okamžiku nacházely asi 50 kilometrů od Prahy. Tehdy vznikla myšlenka podpořit české povstání, ke kterému se mezitím schylovalo. Ve štábu 1. divize ale kvůli podpoře českého povstání vznikla hádka. Vlasov byl proti podpoře povstání, ale většina velitelů stála na straně Buňačenka[1]. Vlasov se urazil a od té chvíle už se dalšího rozhodování nezúčastnil. Veškerou iniciativu převzal Buňačenko a k účasti „vlasovců“ na Pražském povstání tak došlo proti vůli samotného Vlasova[1]. 4. 5. 1945 dostal Vlasov z německé strany nabídku k odletu do Španělska, ale odmítl opustit své vojáky[1]. 5. 5. 1945 vypuklo Pražské povstání. Vlasovova armáda se okamžitě stala trnem v oku všem – jako typická kočovná partyzánská skupina choulostivého politického významu. Poté co podpořila české květnové povstání v jeho nejkritičtější úvodní fázi, ohrožovala potom české komunisty z České národní rady, kteří podnikali opatření s cílem uchvátit moc za asistence sovětské Rudé armády. Vlasovcům zůstal jen jediný směr postupu a přání dostat se za každou cenu na západ. Na svém pochodu z Prahy došli vlasovci k jihočeské vesnici Lnáře kde se hodlali vzdát Američanům. Vlasov byl Američany zajat 9. 5. 1945 a ti mu znovu nabídli možnost útěku, což on odmítl.

Trest smrti

Většina vlasovců cestu k Američanům přece jen nalezla, čímž rozmnožili houfy amerických válečných zajatců. Větší část z nich ale byla vydána Sovětům a následně byli popraveni nebo skončili v žalářích a gulazích. Sám Vlasov byl z amerického zajetí 12. května 1945 odveden ruskou hlídkou, posléze byl souzen za vlastizradu a 2. srpna 1946 byl spolu s 11 dalšími odsouzen k trestu smrti.

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 Michael Borovička, Kolaboranti 1939 – 1945, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 131 – 179

Literatura

Externí odkazy

Související články

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Andrej_Andrejevi%C4%8D_Vlasov“