Podzemní církev

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 1. 8. 2011, 15:00 (zobrazit zdroj) Sysop (diskuse | příspěvky) (+ Vylepšení) ← Porovnání se starší verzí

Aktuální verze z 22. 9. 2013, 13:09 (zobrazit zdroj) Sysop (diskuse | příspěvky) m (1 revizi)

---

Aktuální verze z 22. 9. 2013, 13:09

Podzemní církev (anglicky: Underground church) nebo v čechách také skrytá, tajná či mlčící církev je obecné označení aktivit místní církve,^[1] které z důvodu pronásledování křesťanů nemohou být vykonávány veřejně. Do skrytosti se podle míry represí přesouvá část (např. teologické studium, výchova mládeže, samizdat, náboženské spolky či neformální komunity, sama křesťanská praxe) nebo veškerá činnost církve (včetně svěcení a činnosti kléru). Tajná činnost je pak navenek prezentována jako nenáboženská soukromá aktivita.

Skrytá společenství jsou dodnes v místních církvích Číny, dříve v zemích východního komunistického bloku. Paralely lze hledat i na počátku 20. století v Mexiku, v 17-19. století v Japonsku a až po pronásledování křesťanů antickém Římě. V mnoha směrech se podobají dnešnímu hnutí Emerging Church, které hledá nové formy činnosti často mimo oficiální církevní struktury.

Obsah 1 Skrytá katolická církev v Československu 1.1 Poválečná a 50. léta 1.2 Pražské jaro a normalizace 1.3 Integrace v době svobody 1.4 Související články 1.5 Literatura 2 Reference 3 Externí reference

Skrytá katolická církev v Československu

Poválečná a 50. léta

Po nástupu totality v roce 1948 byly razantně provedeny agresivní akce proti církvi, na Slovensku dokonce v návaznosti na problematičnost Slovenského štátu již od konce války. Dochází k rozprášení řádů a internaci 10 000 řeholníků a řeholnic v rámci Akce K a deportace 200 ze 300 kněží řeckokatolické církve v rámci Akce P. Běhen 50. let byly zinscenovány monstrprocesy spojené s dlouholetými tresty asi 1 000 kněží a řeholníků, asi 20 končí život předčasně justiční vraždou nebo smrtí ve vazbě či vězení. Jakož elita národa tak i církevní elita z řad řeholníků, biskupů, Orlů a Lidovců či obecně intelektuálů byla vězněna nebo internována. Mnohým kněžím byl odebrán souhlas s výkonem služby, nebo byli alespoň přeloženi do mrtvých farností, zbytek byl zastrašen, izolován a dezinformován. Je zrušeno církevního školství, paralyzovány teologické fakulty a založena kolaborantská Katolické akce a Mírové hnutí katolického duchovenstva. Tolerovány byly jen formální projevy religiozity, jako např. svátosti.^[2][3][4]

Po tuto dobu se církev mohla ve skrytosti projevovat jen řídce. V Brně Stanislav Krátký organizuje tajné teologické studium. Františkáni a salesiáni se pokouší o pokračování existence, salesiáni provádí první tábory pro mládež. Laici vytváří duchovní společenství především okolo svých rodin nebo přátel. V žalářích věznění kněží organizují pro spoluvězně studium a udělují jim svátosti.^[2]

Snahou je také udržet existenci kléru, který může rozšířit pouze biskup. Proto papež udělil místním církvím soubor dispensí - tzv. mexické fakulty, které zjednodušovaly náboženský život církve v ohrožení.^[5] Tajně vysvěceným biskupům (tj. neveřejně a bez nutného státního souhlasu) se však skrývat svoji činnost dlouhodobě před StB nedaří. Noví kněží jsou svěceni zpravidla tajnými biskupy. Tajně vysvěcení biskupové byli:^[6][2]

biskup	nacionále	kněžské svěcení/ biskupská konsekrace	světící biskup konsekrace	poznámka
Kajetán Matoušek	* 7. srpna 1910 Praha – † 21. října 1994 Praha	22. prosinec 1934 tajně 17. září 1949	Antonín Eltschkner	souhlas papeže ex ante, svěcen pro pražskou diecézi, světícím biskupem do 5. června 1992
František Tomášek	* 30. června 1899 Studénka – † 4. srpna 1992 Praha	5. červenec 1922 tajně 14. říjen 1949	Josef Matocha	souhlas papeže ex ante, svěcen pro olomouckou diecézi, od 18. února 1965 apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, od 24. května 1976 kardinálem "in pectore", od 20. prosince 1977 do 26. března 1991 arcibiskupem pražským [7]
Štefan Barnáš	* 19. január 1900 Slovenská Ves – † 19. apríl 1964 Pezinok	29. červen 1925 tajně 5. listopad 1949	Ján Vojtaššák	souhlas papeže ex ante, jako světící biskup pro spišské diecéze [8][9]
Ladislav Hlad	* 3. února 1908 Plzeň – † 16. 12. 1979 Moravec	6. červenec 1930 tajně 26. březen 1950	Štěpán Trochta	souhlas papeže ex ante, jako světící biskup pro pražskou diecézi
Anton Richter	* 13. června 1899 Štósi – † 20. červen 1975 Pezinok	29. červenec 1922 tajně 29. duben 1950	Michal Buzalka	od roku 1969 kanoník Družnej kapituly v Bratislavě [10][11]
Karel Otčenášek	* 13. dubna 1920 České Meziříčí – † 23. května 2011 Hradec Králové	17. březen 1945 tajně 30. duben 1950	Mořic Pícha	souhlas papeže ex ante, svěcen pro královéhradeckou diecézi, od 27. ledna 1990 do 26. září 1998 sídelní biskup královehradecké diecéze
Pavol Hnilica	jezuita, * 30. března 1921 Unatín – † 8. října 2006 Nové Hrady	tajně 29. září 1950 tajně 2. leden 1951	Robert Pobožný	souhlas papeže ex post - titulárním biskupem až v roce 1964.
Ján Korec	jezuita, * 22. ledna 1924 Bošany	tajně 1. října 1950 tajně 24. srpen 1951	Pavol Hnilica	souhlas papeže ex post, od 6. února 1990 do 9. června 2005 sídlením biskupem nitranským, od 28. června 1991 kardinálem.
Dominik Kaľata	jezuita, * 19. května 1925 Nowa Biala	tajně 12. srpen 1951 tajně 9. září 1955	Ján Korec	od roku 1976 pomocný biskup v arcidiecézi Freiburg im Breisgau.
Peter Dubovský	jezuita, * 28. červen 1921 Rakovice – † 10. duben 2008 Ivanka pri Dunaji	tajně 24. prosince 1950 tajně 17. květen 1961	Dominik Kaľata	souhlas papeže ex ante, od 12. ledna 1991 a do 30. července 1997 pomocným biskupem banskobystrickým.
Jan Blaha	* 12. března 1938	tajně 12. července 1967 tajně 28. říjen 1967	Peter Dubovský	v současnosti výpomocný duchovní ve farnosti Brno-Křenová.
Felix Davídek	* 21. ledna 1921 Chrlice u Brna – † 18. srpna 1988 Brno	24. července 1945 tajně 29. říjen 1967	Jan Blaha	konsekrace zřejmě bez souhlasu Petera Dubovského

Následující konsekrace viz společenství Koinótés.

Pražské jaro a normalizace

Od konce 60 do začátku 70. let dochází k obměkčení režimu, propouštění vězňů na amnestie, rehabilitace, obsazování některých volných biskupských stolců, část duchovních získává státní souhlas. Církev obnovuje část svých činností, ožívají formálně dosud nezrušené řády, učitelé se vrací na teologické fakulty. Většina však dosud tajných aktivit není zveřejněna a prozíravě se vyčkává.^[12]

Po okupaci přichází však normalizace a represe režimu začínají nanovo, tentokráte však především ve formě policejní šikany, odebírání státních souhlasů, propouštění ze zaměstnání, založením kolaborantského Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, infiltrací agentů a spolupracovníků StB do církve a až na výjimky bez ambicí fyzické likvidace osob. Polovina ze dvou tisíc farností nemá faráře, obsazena jsou 2 ze 17 diecézí.

Proto se opět část aktivit přesouvá do skrytosti, především duchovní život, teologické studium, studium bohosloví a řeholní řády vůbec. Podzemní církev se personálně prolínala nebo stýkala s veřejnou částí církevní hierarchie tam, kde byla důvěra, že nedochází ke kolaboraci s režimem. Veřejně byli prováděny také tolerované náboženské úkony, jako jsou svátosti, návštěvy bohoslužeb. Snahou bylo i napojit náboženský disent s kulturním a politickým (Charta 77).^[12]

Svěcení tajných kněží zajišťovali buď tajní biskupové (Korec, Dubovský, Davídek), nebo oficiální biskupové z Polska (Karol Wojtyla) a z východního Německa (Hans-Reinhard Koch a Hugo Aufderbeck z Erfurtu, Gerhard Schaffran z Míšně, Joachim Meissner z Berlína). Některé činnosti se v oficiálních i skrytých strukturách církve daří koordinovat díky třem tajným grémiím s dobrým napojením na Vatikán a arcibiskupa Tomáška, které tvořili řeholníci, klérus, laici.

Církev je po Druhém vatikánském koncilu přiblížena světu. Vatikán vede skrze Agostina Casaroliho vyjednávání o "modus vivendi". Přestože z komunikace se skrytou církví zaznívá jasný hlas: "raději žádné biskupy, než kolaboranty" jsou v roce 1972 vybráni kandidáti a posléze vysvěceni na biskupy. Sporná postava byl zejména předseda Pacem in terris Josef Vrana (olomoucká diecéze) další kandidáti byli Jozef Feranc (basko-bystrická diecéze), Júlijus Gábřiš (trnavská diecéze), Ján Pásztor (nitranská diecéze), kteří složili svůj slib do rukou předsedy vlády. Člen vatikánské delegace se také setkává s tajnými biskupy Dubovským, Korcea a Davídkem.^[12]

Vzhledem ke svému často neformálnímu základu byla podzemní církevní aktivita velmi ekumenická (t.j. s dobrými vztahy mezi různými církvemi a denominacemi) a ochotně navazovala na modernizační tendence Druhého vatikánského koncilu.

K nejvýznamnějším částem skryté církve patřili: ^[13][12]

• aktivity řeholních společenství: salesiáni, dominikáni, premonstráti, františkáni, jezuité, dominikánky, františkánky, boromejky. Jejich příslušníci se zpravidla snažili zabránit vymření svých ilegálních řádů otevřením tajných noviciátů, studia teologie a bohosloví. Salesiáni se zvláště zasadili pořádáním táborů pro mládež tzv. „chaloupek“^[14].
• studijní centra pod vedením Josefa Zvěřiny organizující soukromé studium teologie a bohosloví po celé republice a Oto Mádra vydávající katolický samizdat (Teologické texty, Teologický sborník, Orientace, edice knih Duch a život, časopis pro rodiny Vzkříšení)
• laický okruh okolo Václava Hovorky sahají do doby Protektorátu, po jehož emigraci v roce 1948 převzal Antonín Bělohlávek. Po roce 1968 dochází ke sloučení se skupinou okolo Václava Dvořáka. Na konci 70. let navázují kontakty s Koinótés a Felix Davídek vysvětí 6 kněží. Skupiny byly odlišné od běžné církevní praxi spojením kněžství a civilního povolání a neobvyklým přijímáním pod obojí. Do této skupiny patřili také Tomáš Halík a Petr Piťha, kteří jsou také autoři konceptu Desetiletí duchovní obnovy.
• společenství Koinótés s biskupem Felixem Davídkem a vlastní hierarchií biskupů dávající důraz na konspiraci a autonomii
• odtržená společenství od Koinótés Fridolína Zahradníka
• skupiny napojené na Koinótés skrze udělovaná svěcení kléru (např. Ecclesia siletii Jana Konzala)
• laické Hnutí Fokoláre

Integrace v době svobody

Ačkoliv církev je teologicky chápána jako jeden celek, došlo po znovuzískání svobody k rozporům mezi nově ustanoveným episkopátem a části vázané apoštolskou posloupností na Koinótés.^[15]

Klíčové osobnosti podzemí teologie a samizdatu Josef Zvěřina a Oto Mádr nejsou přijati jako učitelé na obnovené teologické fakulty v Praze.^[16] Mladší generace tajných kněží Tomáš Halík a Ivan Štampach jsou zakrátko odejiti.^[17]

Řády, kterým se ilegálně nepodařilo působit, po ukončení totality obtížně obnovovaly svůj noviciát (např. Opaskovi benediktýni)

Související články

• Pronásledování katolické církve v Československu
• Koinótés
• Mexické fakulty

Literatura

• Petr Fiala, Jiří Hanuš: Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés. CDK Brno 1999; ISBN 80-85959-39-9
• Ondřej Liška: Církev v podzemí a společenství Koinótés, Sursum Brno 1999, ISBN 80-85799-48-0
• Václav Vaško: Církev v ohrožení totalitami in Teologické texty, 2003/2

Reference

1. ↑ Petr Fiala: Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci (Poznámky k historii skryté církve na Moravě) in Souvislosti 1/1993
2. ↑ ^{2,0 2,1 2,2} Liška(1999): str. 20-27
3. ↑ Václav Vaško: Církev v ohrožení totalitami in Teologické texty 2003/2 (Studie)
4. ↑ Vojtěch Vlček: Čeští mučedníci z doby komunismu in Teologické texty 2003/2 (Studie)
5. ↑ VAŠKO, V.: Neumlčená, Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce/II. Praha, Zvon 1990, s. 54.
6. ↑ Jiří Koníček: Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa - Církevně-politický vývoj v letech 1918 – 1993, S. 174, Společnost pro dialog církve a státu, Druhé upravené vydání, Olomouc 2005, ISBN 80-239-4223-9
7. ↑ http://www.apha.cz/kardinal-frantisek-tomasek/
8. ↑ http://www.magnificat.sk/nd/pdf/barnas.pdf
9. ↑ http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bbarnas.html
10. ↑ http://www.adsum.sk/run.php?subaction=showfull&id=1240234995&archive=&start_from=&ucat=3&ID=121&Akt=7
11. ↑ http://www.pernek.sk/index.php?option=com_content&task=view&id=25
12. ↑ ^{12,0 12,1 12,2 12,3} Liška(1999): str. 27-42
13. ↑ Fiala, Hanuš(1999): str. 182
14. ↑ Jaroslav Vracovský: Chaloupky, Portál 2002
15. ↑ Miroslav Vlk: "Podzemní cirkev", Arcibiskupství pražské, Praha 2008
16. ↑ Vojtěch Novotný: Josef Zvěřina a pražská teologická fakulta in Teologické texty 2003/2
17. ↑ Jiří Zajíc a Martin Valášek: Průvodce kauzou pražská Katolická teologická fakulta, Souvislosti 01/2000

Externí reference

• Karel Vepřek: Skrytá církev in Prameny a proudy, Náboženství, ČRo 3, rozhlasový pořad o 10 dílech, Praha 2010.

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii