V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Parlamentarismus

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
(+ Vylepšení)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 1. 10. 2013, 10:43

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png
Československá ústava přijatá Národním shromážděním 29. února 1920

Parlamentarismus se skrývá fakt existence parlamentu jako orgánu reprezentujícího lid, respektive národ, obdařeného primárně zákonodárnou mocí, což je v podstatě pojetí Kelsenovo, umožňující nám prohlásit za příklady parlamentarismu snad všechny státy euroamerické civilizace, nýbrž také existenci parlamentní formy vlády, tj. vlády odpovědné parlamentu.

Obsah

Specifika parlamentarismu

Tablo zemských poslanců

Hodnotami mají být v demokratické parlamentní formě vládě především princip většiny a ochrany menšiny, reprezentativní mandát, uznání plurality ve společnosti a existence politických stran jako jejího vyjádření. K dispozici tak máme přinejmenším tři složky (pohledy, koncepce) parlamentarismu:

  • existenci všeobecně a přímo voleného kolegiálního orgánu s vlivem na státní politiku
  • existenci zvláštních vztahů parlamentu, vlády a hlavy státu
  • hodnoty, principy a procedury překračující první dvě vymezení, která jsou nicméně základem zmíněných standardů

Druhé z uváděných pojetí může mít relativně volnější vztah k demokracii, neboť jako definiční znak nezahrnuje například všeobecnost volebního práva až po parlament jako poradní orgán vládce (hlavy státu, panovníka, vůdce, diktátora), často z velké části vládcem nebo vládnoucí skupinou (stranou, stavem) jmenovaný. V tomto smyslu se tedy mohla vydat na cestu vedoucí k parlamentní vládě Velká Británie již v 18. století, tedy v době, kdy volebním právem disponoval jen nepatrný zlomek populace. Obecně tudíž platí, že mezi parlamentní vládu a demokracii nelze klást rovnítko, jakkoliv v Evropě 19. století boj za obojí v podstatě splýval. Carl Schmitt dokonce považuje parlamentarismus založený na liberálních hodnotách otevřenosti a diskuse za protiklad masové demokracie, jejímž vítězstvím a s ním spjatou dominancí politických stran se parlamentní jednání jako forma hledání pravdy, obecného zájmu a edukace vyprazdňuje. Nastupují pak prvky demokracie plebiscitní, případně diktatura. Například Klaus von Beyme nepíše o parlamentarismu jako takovém, nýbrž o parlamentní vládě, která se po jeho soudu stává synonymem parlamentarismu až na konci 19. století. Mezi její institucionální kritéria patří slučitelnost ministerského úřadu s poslaneckým mandátem, rekrutování ministrů především z parlamentu, odpovědnost vlády parlamentu, parlamentní kontrola nebo rozpustitelnost parlamentu jako „conditio sine qua non rovnováhy v parlamentním systému“. Nepřímá volba hlavy státu je ideálně typickým atributem odlišujícím parlamentní republiky od parlamentní monarchie; neznamená to, že přímá volba prezidenta republiky zbavuje určitý režim charakteru parlamentní formy vlády. Institucionální kritéria vyrůstají z řady jiných předpokladů (pluralita zájmů a politických stran, princip většiny jako legitimizační zdroj, reprezentativní mandát, legální opozice atd. – viz třetí pojetí parlamentarismu). Parlamentní forma vlády (parlamentarismus ve druhém pojetí) charakterizovaná primárně kreační závislostí a odpovědností vlády před parlamentem (responsible government) a specifickým postavením hlavy státu nicméně není fenoménem homogenním; setkat se totiž můžeme s jejími různými typy (parlamentarismus monarchistický, klasický republikánský, racionalizovaný s posílením hlavy státu či šéfa vlády apod.). Racionalizovaný parlamentarismus je reakcí na politickou nestabilitu a obtíže ve fungování státu zejména tam, kde vláda byla vůči parlamentu příliš slabá a parlament začal vládnout, aniž by za to nesl odpovědnost (Třetí francouzská republika). Právě této modalitě parlamentarismu patří jeho varování: „…parlamentní vláda funguje (funguje lépe), když se toto označení nebere tak úplně doslova, tedy když parlament nevládne a je držen v otěžích.“ Stejně tak však může být racionalizovaný parlamentarismus vyústěním opačného vývoje od systému silné hlavy státu působící v podmínkách fragmentovaného a polarizovaného systému politických stran (výmarské Německo). Charakteristiky racionalizovaného parlamentarismu se nicméně nevyčerpávají vztahem parlamentu a vlády, patří sem i vyvážená vazba mezi komorami v rámci dvoukomorových parlamentů; postavení a role druhé komory tudíž jistě může ovlivňovat konkrétní podobu formy vlády. S touto výhradou nemá bikameralismus jako strukturní princip organizace parlamentu s parlamentarismem ve druhém pojetí bezprostředně nic společného, vzhledem k již zmíněnému rozšíření ve všech formách vlády nemusí mít nutně mnoho společného s parlamentní demokracie vůbec. Naproti tomu bychom patrně shledali částečný poměr speciality mezi teorií parlamentarismu (nauka o parlamentu a parlamentní formě vlády) a teorií bikameralismu (nauka o specifické struktuře parlamentu, jejích důvodech a funkcích), jakkoliv se obě teorie překrývají jen zčásti.

Současné parlamentní systémy

Variant parlamentarismu je celá řada; vesměs se odlišují počtem a povahou relevantních politických stran a s tím souvisejícím postavením předsedy vlády uvnitř vlády. Rozlišuje se tak britský kabinetní systém, kde v čele vlády stojí vůdce většinové politické strany, pomocí níž kontroluje jednání parlamentu. Ostatní členové vlády jsou vůči němu v nerovném postavení, protože on rozhoduje o jejich jmenování i odvolání, má vliv na kariéry poslanců apod. Zkrátka, premiér je vůdcem vlády, strany i parlamentní většiny. Odlišný model nabízí Spolková republika Německo, neboť je zde velká pravděpodobnost koalic. Spolkový kancléř tak sice je ústavně dosti silný, avšak již je limitován nutností dohody s koaličními partnery. Ne vždy je též vůdcem nejsilnější politické strany. Zatímco v předchozím případě vláda dominovala parlamentu, v tomto případě je vzájemný vztah více vyrovnaný. Kromě toho ovšem doznívají také podoby klasického parlamentarismu, jehož ztělesněním byla francouzská třetí republika. Premiér je vlastně jen jedním z ministrů, vláda je slabším partnerem parlamentu, který ale je současně fragmentarizovaný. Často se též mluví o racionalizovaném parlamentarismu, za nějž někteří autoři považují i poloprezidentský model vlády.

Literatura

Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon, 2001. Klokočka, Vladimír: Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2. vyd. 2006.

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Parlamentarismus“