Hydrologie
Z Multimediaexpo.cz
(+ Vylepšení) |
m (1 revizi) |
Aktuální verze z 24. 5. 2014, 20:01
Hydrologie (z řečtiny: Yδρoλoγια, Yδωρ+Λoγos, Hydrologia, „studium vody“) je věda zabývající se pohybem a rozšířením vody na Zemi. Studuje také hydrologické cykly a vodní zdroje. Odborník zabývající se hydrologií je hydrolog a pracuje v oborech geografických nebo přírodních věd nebo v oborech zabývajících se zásobováním vodou a jejím čištěním, případně v ochraně přírody.
Součástmi hydrologie jsou hydrometeorologie, hydrologie povrchových vod, hydrogeologie, a výzkum kvality vody. Oceánografie a meteorologie nejsou zahrnuty, protože voda je zde pouze jedním z důležitých aspektů.
Hydrologický výzkum není užitečný pouze pro lepší poznání okolního světa, ale také pro lepší pochopení ochrany přírody, jejích zásad a plánování.
Obsah |
Historie
Hydrologické znalosti a dovednosti lidstvo získává již po tisíce let. Například už kolem roku 4000 př.n.l. byl přehrazen Nil, aby se zvýšila zemědělská produkce okolní vyprahlé krajiny. Města v Mezopotámii byla před povodněmi chráněna vysokými hliněnými valy. Řekové a Římané rozvinuli stavbu akvaduktů, zatímco Číňané budovali zavlažovací a protipovodňová díla.
Marcus Vitruvius Pollio popsal v 1. stol př.n.l. filosofickou teorii hydrologického cyklu, v kterém jsou srážky dopadající v horách pohlcovány zemským povrchem, což vede k vytváření pramenů a vodních toků. S použitím vědečtějšího přístupu dosáhli Leonardo da Vinci a Bernard Palissy nezávisle na sobě přesného výkladu hydrologického cyklu. Hydrologické proměnné byly poprvé vyčísleny v 17. století.
Pionýry moderní hydrologie byli především Pierre Perrault, Edme Mariotte, a Edmund Halley. Měřením srážek, odtoku, a povodí Perrault ukázal, že dešťové srážky byly dostačující pro průtok vody v řece Seině. Marriotte zkombinoval měření rychlosti a průřezu říčního koryta, aby dosáhl průtoku, znovu na Seině. Halley ukázal, že vypařování ze Středozemního moře bylo dostatečné pro říční odtok zpět do moře.
Pokroky v 18. století zahrnovaly Bernoulliho piezometr, Bernoulliho rovnici, Pitotovu trubici a Chézyho rovnici. V 19. století došlo k rozvoji v podpovrchové hydrologii, což zahrnovalo Darcyho pravidlo, Dupuit-Thiemova rovnice proudění vody ke studni, a Hagen-Poiseuillova rovnice kapilárního toku.
Ve 20. století počaly racionální analýzy nahrazovat empirismus, v době, kdy začal být prováděn státní hydrologický průzkum. Významné byly zejména jednotkový hydrogram Leroye Shermana, infiltrační teorie Roberta E. Hortona, a C. V. Theisova rovnice popisující neustálené proudění podzemních vod.
Související články
Literatura
- BULÍČEK, Jaroslav. Povrchové vody v Československu a jejich ochrana. Praha : Academia, 1972.
- DEMEK, Jaromír; NETOPIL, Rostislav a kolektiv. Fyzická geografie I. Praha : SPN, 1984.
- DUB, Oto; NĚMEC, Jaromír a kolektiv. Hydrologie. Praha : SNTL, 1969.
- KUKAL, Zdeněk a kolektiv. Základy oceánografie. Praha : Academia, 1977.
- NETOPIL, Rostislav. Hydrologie pevnin. Praha : Academia, 1972.
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |