Chartúm

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 15. 12. 2014, 08:48

Satelitní obrázek měst Chartúm, Omdurman a Bahri

Mapa Súdánu s vyznačeným městem Chartúm (uprostřed mapy)

Chartúm, arabsky: الخرطوم (al-Chartúm), je hlavním městem Súdánu a správním střediskem spolkového státu Chartúm. Vlastní město má 1,9 milionu obyvatel a spolu s největším městem Omdurmanem, ležícím na protilehlém břehu Nilu , vytváří aglomeraci čítající 7,3 milionu obyvatel (2005).

Poloha a přírodní podmínky

Chartúm leží v údolí řeky Nilu v místě, kde se do Bílého Nilu vtéká jeden z jeho posledních přítoků, Modrý Nil. Město leží v tropickém pásu ve výšce 382 m n. m., na jihovýchodním okraji Sahary. Vládne zde suché kontinentálnípodnebí. Roční úhrn srážek činí pouze 156 mm, přitom 89 % všech srážek spadne v období od července do září. Místní spotřebu vody představuje z 45 % koryto Nilu, zbytek připadá na podzemní zdroje vody. Průměrná měsíční teplota činí v lednu 22,7 °C a 31,6 °C v červenci. Nejteplejší měsíce jsou ale květen a červen.

Charakter sídelní aglomerace

Orientační schéma trojice měst

Charakter sídelní aglomerace je dán přírodními podmínkami pouštní krajiny jíž protéká mohutná řeka Nil. Soutok Bílého a Modrého Nilu vytváří tři, respektive (díky rozlehlému ostrovu, který se v místě soutoku nachází) čtyři samostatná místa vhodná k vybudování lidského sídla. Nejstarší osídlení se nachází na úrodném a zeleném ostrově zvaném Tuti. Později vznikla na březích řek tři samostatná města Chartúm, Omdurman a Bahri (též Severní Chartúm) Historické centrum Omdurmanu a Bahri, stejně jako zástavba ostrova Tuti dodnes tvoří typické hliněné domy z nepálených cihel, vytvářejících labyrintickou strukturu, která však byla v druhé polovině 20. století díky rozvoji automobilismu pozměněna pozměněna regulací ulic. Samotný Chartúm byl na sklonku 19. století zcela nově vybudován v koloniálním stylu. Charakteristické jsou pro něj široké bulváry tvořící čtvercovou síť, doplněnou diagonálními ulicemi. Ve 20. století došlo postupně k vybudování trojice mostů, které usnadnily spojení samostatných městských celků do jedné mohutné sídelní aglomerace. Rozsáhlá zástavba budovaná ve druhé polovině 20. století má zpravidla jednoduchou strukturu pravidelných ulic budovaných ve zhruba čtvercovém rastru.^[1]

Vládní palác a pomník lorda Kitchnera, britského místodržícího a zakladatele koloniálního Chartúmu

Historie

Chartúm je poměrně mladé město. Bylo založeno v roce 1821 Egypťany jako vojenský tábor. Brzy ovšem získal na významu a o třináct let později se stal hlavním městem Súdánu. Kvetl zde i obchod s otroky. Ve druhé polovině 19. století sehrál Chartúm důležitou roli v boji Súdánských povstalců proti Britům a Egypťanům. V roce 1885 bylo město dobyto a zničeno povstaleckými vojsky, které vedl Muhammad Ahmad ibn Abd Allah al-Mahdí. V roce 1898 byla tato povstalecká vojska poražena Brity, kteří zemi ovládli a učinili z ní svou kolonii. Město bylo po roce 1898 zcela nově vybudováno podle jednotného, architektonicky pozoruhodně komponovaného urbanistického plánu v koloniálním stylu, který částečně respektoval místní architekturu a částečně vycházel z evropské architektury 19. století. Město budované podle tohoto plánu mělo charakter správního centra s univerzitou, ministerstvy, palácem místodržitele atp.^[1] Tuto funkci plnil Chartům i po roce 1956, kdy se při vyhlášení samostatné Súdánské republiky stal hlavním městem nezávislého Súdánu.

Etnické složení obyvatel

V Chartúmu se arabský sever Afriky setkává s černou Afrikou. Žijí tu vedle sebe Arabové a súdánští černoši. Ve městě dnes převažují dvě náboženské skupiny, a to muslimové a křesťané. Arabizace a islamizace začala už po získání samostatnosti v roce 1956. Muslimové jsou v současnosti podporováni súdánskou vládou.

Dopravní špička v městě Chartúm

Hospodářství

Průmysl: potravinářský, kožedělný, textilní, kovozpracující, farmaceutický, sklářský, elektrotechnický, polygrafický.

Památky

Katolická a anglikánská katedrála, místodržitelský palác, mešita, Mahdího mauzoleum.

Reference

1. ↑ ^{1,0 1,1} NORGERG-SCHULZ, Christian: Genius Loci, Odeon, Praha 1994. S. 113–138.