VHS

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 9. 11. 2015, 12:42

Videokazeta VHS

Videokazeta VHS-C

VHS (anglicky Video Home System, systém domácího videa) je standard pro nahrávání a přehrávání na kazetových videorekordérech. VHS ukládá obraz i zvuk na videokazetu velikosti přibližně 185×100×25 mm (o něco méně než velikost formátu A5), která obsahuje magnetickou pásku šířky 0,5 palce (přibližně 12,7 mm). Standard byl vyvinut firmou JVC (za použití technologie licencované od Sony) a zveřejněn byl poprvé v září 1976. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se VHS stalo de facto standardním formátem pro amatérské nahrávání a přehrávání videa poté, co vyhrálo válku s formátem Betamax firmy Sony (a v menší míře s formátem Video 2000 firmy Philips). Betamax poskytoval vyšší kvalitu záznamu, VHS však zvítězilo zejména díky nabízené větší délce záznamu (postupně až 300 minut v režimu SP) a jednoduššímu mechanickému řešení videokazety, díky kterému se VHS kazety daly výrazně rychleji převíjet. Obraz je v systému VHS nahráván na pásku do šikmých stop dvěma videohlavami umístěnými na rotujícím bubnu, okolo jehož více jak poloviny obvodu je páska ovinuta. Pro nahrávání delších pořadů byly postupem času přidány režimy LP (dvojnásobná), respektive EP (trojnásobná délka záznamu, někdy označováno též jako SLP), kdy se páska pohybuje poloviční, respektive třetinovou rychlostí a obraz je zaznamenáván do užších stop dalšími dvěma hlavami (tzv. čtyřhlavý videorekordér). Zvuk byl zpočátku nahráván pouze monofonně do podélné stopy s kvalitou horší než na analogové audiokazetě (frekvenční rozsah přibližně 100 Hz – 8 kHz, odstup signálu od šumu 42 dB v režimu SP). Později byly na trh uvedeny tzv. šestihlavé videorekordéry, které nahrávají dalšimi dvěma hlavami na rotujícím bubnu stereofonní zvuk v kvalitě blízké CD (frekvenční rozsah přibližně 20 Hz – 20 kHz, odstup signálu od šumu více než 70 dB v režimu SP).Této technické vlastnosti se v devadesátých letech užívalo pro záznam hudby v rádiích. Šířka pásma zaznamenávaného videa 3 MHz (odpovídající horizontálnímu rozlišení 240 řádků) byla pro náročnější uživatele nedostatečná, proto byl v roce 1987 uveden na trh systém S-VHS. Horizontální rozlišení jasové složky se zvýšilo na 400 řádků, což představuje kvalitu blízkou analogovému televiznímu vysílání. Digitální standard D-VHS se záznamem obrazu ve formátu MPEG-2 na videokazety VHS, který byl uveden na trh v roce 1998, se komerčně neprosadil. Pro použití ve videokamerách existují menší verze VHS-C a S-VHS-C. Na kazety tohoto formátu je možné nahrát až 60 minut v režimu SP, pro použití těchto kazet ve stolních přístrojích existují mechanické adaptéry. V současnosti je používání VHS na ústupu. V amatérských videokamerách se dnes používá nejčastěji digitální systém DV, pro distribuci filmů standard DVD, který se postupně prosazuje i pro domácí nahrávání. VHS je však stále široce rozšířeno zejména díky dříve zakoupeným produktům využívajícím standard VHS a rozsáhlým domácím videotékám na kazetách VHS.

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
VHS

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

@@ Řádka 2: / Řádka 2: @@
 [[Soubor:VHSC.jpg|thumb|right|240px|Videokazeta VHS-C]]
 '''VHS''' ([[angličtina|anglicky]] '''Video Home System''', systém domácího [[video|videa]]) je [[standard]] pro nahrávání a přehrávání na kazetových [[Videorekordér|videorekordérech]].
-VHS ukládá obraz i zvuk na [[videokazeta|videokazetu]] velikosti přibližně 185×100×25&nbsp;mm (o něco méně než velikost formátu [[A5]]), která obsahuje [[magnetická páska|magnetickou pásku]] šířky 0,5 palce (přibližně 12,7&nbsp;mm). Standard byl vyvinut firmou [[JVC]] (za použití technologie licencované od [[Sony]]) a zveřejněn byl poprvé v [[září]] [[1976]]. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se VHS stalo [[de facto]] standardním formátem pro amatérské nahrávání a přehrávání videa poté, co vyhrálo válku s formátem [[Betamax]] firmy [[Sony]] (a v menší míře s formátem [[Video 2000]] firmy [[Philips]]). Betamax poskytoval vyšší kvalitu záznamu, VHS však zvítězilo zejména díky nabízené větší délce záznamu (postupně až 300&nbsp;minut v režimu SP) a jednoduššímu mechanickému řešení videokazety, díky kterému se VHS kazety daly výrazně rychleji převíjet.
+VHS ukládá obraz i zvuk na [[videokazeta|videokazetu]] velikosti přibližně 185×100×25&nbsp;mm (o něco méně než velikost formátu [[A5]]), která obsahuje [[magnetická páska|magnetickou pásku]] šířky 0,5 palce (přibližně 12,7&nbsp;mm). Standard byl vyvinut firmou [[JVC]] (za použití technologie licencované od Sony) a zveřejněn byl poprvé v [[září]] [[1976]]. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se VHS stalo [[de facto]] standardním formátem pro amatérské nahrávání a přehrávání videa poté, co vyhrálo válku s formátem [[Betamax]] firmy Sony (a v menší míře s formátem [[Video 2000]] firmy [[Philips]]). Betamax poskytoval vyšší kvalitu záznamu, VHS však zvítězilo zejména díky nabízené větší délce záznamu (postupně až 300&nbsp;minut v režimu SP) a jednoduššímu mechanickému řešení videokazety, díky kterému se VHS kazety daly výrazně rychleji převíjet.
 Obraz je v systému VHS nahráván na pásku do šikmých stop dvěma videohlavami umístěnými na rotujícím bubnu, okolo jehož více jak poloviny obvodu je páska ovinuta. Pro nahrávání delších pořadů byly postupem času přidány režimy LP (dvojnásobná), respektive EP (trojnásobná délka záznamu, někdy označováno též jako SLP), kdy se páska pohybuje poloviční, respektive třetinovou rychlostí a obraz je zaznamenáván do užších stop dalšími dvěma hlavami (tzv. ''čtyřhlavý'' videorekordér).
 Zvuk byl zpočátku nahráván pouze [[mono]]fonně do podélné stopy s kvalitou horší než na analogové [[audiokazeta|audiokazetě]] (frekvenční rozsah přibližně 100&nbsp;Hz – 8&nbsp;kHz, odstup signálu od šumu 42&nbsp;dB v režimu SP). Později byly na trh uvedeny tzv. ''šestihlavé'' videorekordéry, které nahrávají dalšimi dvěma hlavami na rotujícím bubnu [[stereo]]fonní zvuk v kvalitě blízké [[Kompaktní disk|CD]] (frekvenční rozsah přibližně 20&nbsp;Hz – 20&nbsp;kHz, odstup signálu od šumu více než 70&nbsp;dB v režimu SP).Této technické vlastnosti se v devadesátých letech užívalo pro záznam hudby v rádiích.