Šabat

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 23. 5. 2013, 21:49

Šabat (v latinizované podobě též sabat, přes jidiš též šábes; původně hebrejsky שבת od kořene ש-ב-ת s významem ustat, odpočinout) je v judaismu sedmý den v týdnu, věnovaný odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti. Šabat je nejdůležitější svátek v judaismu (o post nejvyššího se dělí s Jom kipur), jeho dodržování je nařízeno přímo Desaterem a v rabínské literatuře je brán jako pravzor všech svátečních dnů.

V Bibli

Ustanovení šabatu v Tóře

Ustanovení šabatu vychází z biblické zprávy o stvoření světa v Gn 1,1-2,3, kde je závěr stvoření popisován takto:

Ačkoli v tomto verši není šabat přímo zmíněn, je řečeno, že כִּי בוֹ שָׁבַת מִכָּל מְלַאכְתּוֹ (ki vo šavat mi-kol melachto, dosl: neboť v něm ustal od veškerého díla svého). Další zmínka o sedmém dni a jeho mimořádné důležitosti pochází z Ex 16,28:

Zde se poprvé v Bibli objevuje myšlenka imitatio Dei (lat. dosl. „napodobování Boha“) - Boží lid má nejen právo ale i povinnost odpočívat o sedmém dni, stejně jako Bůh při stvoření a napodobovat tak jeho chování. Čtvrté přikázání Desatera již jen ustanovuje jako obecné pravidlo to, co bylo řečeno výše, totiž že sedmý den v týdnu (poprvé je zde nazván jako יוֹם הַשַּׁבָּת, Jom ha-šabat, den odpočinku) má zvláštní postavení v Božím stvořitelském plánu a účastník smlouvy s Bohem má povinnost tuto skutečnost respektovat.

V knize Deuteronomium se nachází odlišná verze Desatera i přikázání o šabatu:

Těmito dvěma verzemi se aspekt šabatu rozšiřuje - na jedné straně má sloužit jako připomenutí stvoření světa (a sloužit tak jako imitatio Dei), na druhé straně připomíná i období Izraele v egyptském otroctví - a v tomto kontextu je již šabat vnímán ne jako povinnost, ale jako dar. Šabat se stává jedním ze znamení smlouvy mezi Izraelem a Bohem, jehož nedodržování má být přísně trestáno jak komunitou (Nu 15,23), tak i Bohem samotným.

Prorocké knihy

V době královské máme pouze několik zmínek týkající se šabatu a popisující ho jako den, kdy se neprováděla žádná obchodní nebo pracovní aktivita (Amos 8,5). Šabat je zmiňován společně s Roš chodeš jako den slavnostního shromáždění (Izajáš 1,13) ale hlavní důraz na jeho slavení a dodržování začíná být kladen až v době těsně předexilní (6. stol. př. n. l.). Během babylónského zajetí se pak dodržování šabatu stává jedním z charakteristických znaků judaismu, Ezechiel ve svém proroctví nabádá Izrael k dodržování šabatu a jeho udržení jako udržení svazku s Bohem (Ez 20,12) - v té době se také poprvé objevuje později velmi časté a oblíbené jméno Šabtaj. Tritoizajáš se dokonce vyjadřuje o šabatu, který bude dodržován všemi národy, nejen Izraelem (Iz 66,23).

V poexilním judaismu

V poexilním období význam šabatu jako svatého dne dále roste. Z původního dne odpočinku a radosti se stává den oddaný Bohu a jeden z předstupňů pozdějšího vykoupení. V rabínském judaismu se objevuje teze, podle které vykoupení a Mesiáš přijdou, až bude celý Izrael řádně dodržovat a světit Šabat (ExR 25,12), případně že šabat je šedesátinou „světa příštího“ - dokonalého světa, jenž nastane po příchodu Mesiáše (Berachot 57b). Během tanaitského období byl mezi některými učenci rozšířen zvyk „vítat“ Šabat jako královnu, která přichází jako nevěsta k Izraeli (Bava Kama 32a). Tato paralela byla přijata z Písně písní a o staletí později oživena v liturgii Kabalat šabat, ustanovenou kabalisty v Safedu v 17. století. Objevuje se též teze, že o šabatu člověk dostává zvláštní, „šabatovou“ duši, podrobně je rozpracován systém zakázaných prací a soubor tradic, z nichž většina se udržela až dodnes.

Tradice a zvyky na šabat

O šabatu je řečeno, aby na něj člověk pamatoval (Ex 20,8), aby jej střežil (Dt 5,12) a má jej činit (Ex 31,16, לַעֲשׂוֹת אֶת הַשַּׁבָּת, podle ČEP „dodržovat“). Díky tomu se k šabatu váže řada zvyků, příkazů a zákazů, z nichž většina je dodržována všemi židy bez ohledu na příslušnost k etnické skupině nebo denominaci, v některých otázkách a zvycích se ale názory liší a rozcházejí. Pro všechny ale stále platí, že šabat je svatý a sváteční den.

Zákaz práce

Nejzřetelnějším rysem šabatu je celodenní zákaz určitých činností („prací“, hebr. melachot). Halachické vymezení tohoto zákazu se ovšem neshoduje zcela s obecným chápáním pojmu „práce“; jádrem zákazu jsou činnosti, které bylo třeba vykonat v souvislosti s vybudováním svatyně; ty jsou uspořádány do systému 39 zakázaných prací a jejich odvozenin (toladot, činností, které jako takové při budování svatyně potřebné nebyly, ale svou podstatou jsou totožné s některou z 39 základních prací, avot melacha). K nim připojuje rabínská tradice další omezení, buď kvůli pochybnosti o přesném vymezení zákazu podle Tóry, nebo z obavy, že bez takového dodatečného omezení by docházelo k porušení vlastního zákazu. Zakázané jsou i takové činnosti, které po technické stránce nespadají pod výše uvedené zákazy, ale svou povahou nebo účelem se řadí ke všednímu, nesvátečnímu životu (tzv. uvdin de-chol). Původ tohoto zákazu se odvozuje z . Zakázáno je také připravovat se o šabatu jakkoli na následující den, dokonce i kdyby tento následující den byl svátek. Práce zakázané o šabatu zahrnují i mnohé každodenní činnosti (vaření, používání ohně a elektřiny, koupání, cestování atd.); zbožní Židé se proto musí na Šabat předem připravit, aby se bez těchto činností obešli. I to dodává Šabatu zvláštní atmosféru odlišnou od zbytku týdne. Podobný systém zákazů a omezení platí i pro svátky; kromě Jom Kipuru a svátků připadajících na šabat jsou zde však úlevy ohledně vybraných druhů prací: je možné např. vařit nebo přenášet předměty na veřejném prostranství.

Zapalování svící

Zapalování světel na šabat vychází ze starověkého zvyku, kdy byl v domě zažehnut před začátkem šabatu zdroj ohně, který bylo možné nadále používat na šabat. V dnešní době se rituál provádí symbolicky zapálením minimálně dvou svící nebo světel. Svíce zapaluje většinou žena nebo paní domu a říká při tom příslušné požehnání. Pokud v domácnosti žije muž sám nebo více mužů, zapaluje svíce muž.

Liturgie na šabat

Šabat začíná v pátek se západem slunce. V době kolem soumraku se po odpolední modlitbě mincha (pro všední den) recituje Kabalat šabat, (hebrejsky: Přijetí šabatu). Závěr této liturgie již spadá na páteční večer, kdy začíná samotná večerní modlitba (ma’ariv) pro šabat. Po skončení modlitby se rodina většinou schází u slavnostní večeře, před kterou se říká kiduš nad vínem a požehná se chléb. V sobotu ráno se v synagoze koná ranní bohoslužba (šacharit) se zvláštními přídavky k Psukej de-zimra a čtením z Tóry. Během čtení je k Tóře vyvoláno minimálně sedm lidí a čte se celá týdenní paraša (oddíl z Tóry). Po šacharit následuje přídavná modlitba pro šabat a svátky (musaf). Tóra se rovněž čte i během odpolední modlitby mincha, kdy jsou vyvoláni pouze tři lidé. V řadě obcí se během odpoledne studují různé náboženské texty, tradičně Pirkej Avot. Šabat končí obřadem, zvaným havdala (dosl. rozdělení), kterým je šabat oddělen od šesti pracovních dnů a začíná nový pracovní týden. Během šabatu se říká zvláštní sedmé požehnání v Amidě týkající se svatosti dne. Podobné pasáže jsou vsunuty i do požehnání po jídle. Neříkají se žádné kajícné nebo prosebné pasáže (Tachanun, Viduj), které se normálně říkají ve všední dny. Modlitby jsou vedeny ve slavnostním a svátečním duchu, zpívají se zvláštní žalmy určené pro šabat (především žalm 92) Během šacharit si věřící nenavazují tfilin, nosí se pouze talit. Pokud by na šabat připadl půst, odsouvá se buď na čtvrtek nebo neděli. Výjimkou je Jom kipur, během kterého se lidé postí, když připadne na šabat

Se'uda šlišit

Zvyk scházet se o šabatu odpoledne na se'uda šlišit (dosl. třetí hostina) vychází z verše , kde se třikrát opakuje v souvislosti se sbíráním many na šabat (a tudíž i se stravováním obecně) slovo „dnes“ – z toho bylo odvozeno, že jako zvláštní poctu šabatu má člověk jíst tři hlavní jídla – večeři, oběd a se'uda šlišit. Je to jediná slavnostní hostinou, během které se neříká kiduš. Neměla by se konat dříve než mincha a velmi často ústí přímo do ma'ariv a havdaly. Dnes je se'uda šlišit jednou z možností, jak příjemně strávit šabat ve společnosti přátel a rodiny a zároveň tak naplnit i oneg šabat – potěšení ze šabatu.

Zvláštní šabaty

Kromě běžných šabatů existují zvláštní šabaty, které se vztahují ke konkrétním dnům a svátkům.

a dále

a dále)

Literatura

• DIVECKÝ, Jan. Židovské svátky: Kalendář od Pesachu do Purimu. Praha : P3K, 2005. 80 s. ISBN 80-903584-3-8.  
• LANCASTER, Brian. Judaismus. Praha : Knižní klub Ikar, 2000. 247 s. ISBN 80-7202-704-2.  
• NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.  
• PAVLÁT, Leo; FIEDLER, Jiří; ŠEDINOVÁ, Jiřina, a kol. Židé − Dějiny a kultura. Praha : Kliment a Mrázek, 1997. 144 s. ISBN 80-85608-17-0.  
• STERN, Marc. Svátky v životě Židů. Praha : Vyšehrad, 2001. 247 s. ISBN 80-7021-551-8.  

Poznámky

1. ↑ Podle sefardského minhagu od
2. ↑ Podle sefardského minhagu od
3. ↑ Podle sefardského minhagu do
4. ↑ Podle sefardského minhagu do
5. ↑ Podle sefardského minhagu, a také v některých aškenázských obcích, se začíná od

   někde se také končí až veršem 18.

6. ↑ Ohledně přesného postupu u haftary Šuva je mnoho různých minhagů.