Poznání

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 24. 10. 2014, 14:08

Poznání znamená jak proces nabývání znalostí (poznávání), tak i jeho výsledek (poznatek, vědění). Na rozdíl od nejasného tušení, neověřeného a tudíž nespolehlivého mínění, případně pouze přijímaného věření, výsledkem poznání je určité, spolehlivé a případně i ověřené vědění. Poznání je tudíž pro každého člověka důležité, soustavným poznáváním různých oblastí skutečnosti se zabývají vědy, kdežto povahu, případně podmínky a možnosti poznání zkoumá filosofie, zejména její odvětví epistemologie. Člověk je pro poznávání vybaven – podobně jako jiní živočichové – smysly a pamětí, patrně se od nich ale liší rozvažovací schopností (rozumem) i schopností řeči, která mu dovoluje poznané sdělovat, kritizovat, uchovávat a hlavně účinně používat.

Smyslové poznání

Fungování smyslových orgánů dovedeme poměrně dobře popsat a pochopit, od signálu například jednotlivého očního čípku je však k poznání velmi daleko. Člověku, který vidí vajíčko, se na oční sítnici promítá světlá skvrna charakteristického tvaru, který ovšem jednotlivé tyčinky a čípky nepřenášejí, nýbrž musí se nějak rekonstruovat v mozku. Signály obou očí mohou nepřímo poskytnout i prostorové údaje, ale nic víc. Ačkoli má člověk na sítnicích jen skvrny, přece vidí vajíčko, a to i tehdy, když je část vajíčka ve stínu nebo zakryta jiným předmětem. Zde do procesu vnímání zřejmě vstupuje zkušenost s vajíčkem, kterou člověk získával už od dětství:

Zkušenost „pojmového druhu“ může ovšem také zavádět: „vajíčko“ může být skleněné, takže se k jídlu nehodí. Tuto přirozenou nejistotu smyslového poznání snižuje fakt, že vjemy různých smyslů se často doplňují a jakmile by člověk skleněné „vajíčko“ vzal do ruky, rozlišil by patrně jiný povrch a tepelnou vodivost než má skutečné vejce. V běžném životě hraje významnou roli také okolí a souvislosti předmětu: vajíčka se vyskytují u slepic, v lednici nebo v lahůdkářství, nikoli v knihovně nebo na louce. Jenže to všechno může být také jinak. Jakkoli jsou tedy smysly zdaleka nejdůležitějším zdrojem pro naše poznání, je to také zdroj vždy nejistý.

Rozumové poznání

Řeckému filosofovi Pýthagorovi se přisuzuje objev jiného druhu poznání, které je naproti tomu bezpečné a jisté. Kdo jednou poznal, to jest pochopil a nahlédl sousední obrázek, bezpečně ví, že plocha trojúhelníka je základna krát výška lomeno dvěma, a to vždy a přesně. Podobně člověk může po chvíli přemýšlení „poznat“, že pravidelný pětiúhelník má právě pět úhlopříček, a to aniž by se díval na obrázek a dozvěděl se tedy něco nového. Správně provedené geometrické a matematické důkazy tedy poskytují „poznání“ spolehlivé a bezpečné, které bylo pro řadu filosofů ideálem: nedalo by se podobně poznávat i v jiných oblastech? Pythagorejští filosofové si na to odpověděli obráceně: jen geometrické objekty se dají přesně dokonale poznat, a tedy jsou to jediné, co v pravém slova smyslu „je“; všechno ostatní je nejisté, proměnlivé, a tedy spíše nejsoucí. Náš současný názor na tuto otázku vyslovil asi poprvé Immanuel Kant: geometrické „poznání“ se odvozuje ze známých vlastností geometrických objektů a kdo pochopil pojem trojúhelníka, může si z něho odvodit všechno o trojúhelníku. Takové poznání nazývá Kant analytické nebo a priori a je jisté právě proto, že vlastně nic nového neříká; geometrické a matematické důkazy jsou vlastně tautologie. S tím by matematik, který dokazování nějaké věty věnoval rok života, jistě nesouhlasil, ale o to zde nejde. Hlavní omezení rozumového poznání tkví v tom, že je možné jen u přesně definovaných pojmů a těch je bohužel velice málo. Nakonec jsou to jen ty, které definicí vznikají, jako právě čísla, geometrické objekty anebo některé pojmy administrativní (například "držitel občanského průkazu").

Empirismus a racionalismus

Bez smyslových podnětů tedy člověk nic nového poznávat nemůže. Z Démokritových zlomků se zdá, že snad poznání vysvětloval pouze činností smyslů a působením věcí na smysly. Tomáš Akvinský soudil, že „ze smyslů vychází lidské poznání“,^[1] z čehož vzniklo tvrzení, že „není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech“, obvykle přisuzované J. Lockovi. Na tom jistě něco je, protože i naše představy, fantazie a sny využívají smyslový materiál a i jednorožec nebo sfinga jsou kombinace toho, co jsme viděli. Jenže – jak správně postřehl Kant – smyslový vjem už předpokládá, že člověk „vidí“ v prostoru, rozeznává blízké a vzdálené a samozřejmě také „vnímá“ čas. Aby ze smyslového počitku vzešlo poznání, je k tomu patrně také třeba i jakási spolupráce „rozumového myšlení“, jak o něm hovoří Platón. I úplné smyslové vjemy jsou pouze materiál poznání, který pak člověk v mysli a v paměti řadí, zbavuje zbytečných podrobností – například abstrakcí a zobecněním – a dává do souvislostí, aby ho mohl použít.

Poznání ve vědě

Ve snaze o spolehlivější poznání si novověká věda počínaje Descartem vytvořila metodu rozkládání složitých jevů na jednodušší a začala místo nahodilého pozorování skutečnosti konstruovat umělá „pokusná“ uspořádání. Pokus či experiment se snaží vyloučit ty stránky pozorovaného jevu, které nás právě nezajímají, a uspořádat věci tak, aby se výsledek dal pokud možno změřit a vyjádřit číslem a ovšem kdykoli zopakovat. V současné vědecké praxi se používají standardní materiály, měřicí metody i přístroje a pokud na výsledku hodně záleží, užívá se i metoda kontrolní skupiny. Tak při testování léku se sleduje průběh nemoci u pacientů, kteří ho dostávají, a porovnává s těmi, kteří ho nedostali. Přesto nelze říci, že by se věda mohla zakládat pouze na experimentu. Než vědec experiment navrhne, musí už vědět, na co má výsledek odpovědět – musí mít předběžnou hypotézu. Musí také vědět, co si s naměřeným výsledkem počne, čili jak ho bude interpretovat. A musí ovšem předpokládat, že zkoumaná skutečnost „nehraje v kostky“ (Einstein), že není nahodile proměnlivá, nýbrž že v ní lze nalézt nějakou pravidelnost. Takže i ve vědě probíhá „hermeneutický kruh“ myšlenek, hypotéz, konstrukcí a měření, které se navzájem ovlivňují a podmiňují.

Související články

• Empirický
• Epistemologie
• Kognitivní
• Kognitivní teorie
• Moudrost
• Vědecká metoda
• Zkušenost

Literatura

• G. Berkeley, Esej o nové teorii vidění; Pojednání o principech lidského poznání. Praha: OIKOYMENH, 2004 - 175 s. ISBN 80-7298-112-9
• R. Feynman, Radost z poznání. Praha: Aurora, 2003 - 332 s. : obr. ISBN 80-7299-068-3
• K. R. Popper, Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha: Mladá fronta, 1998 - 287 s. ; 20 cm ISBN 80-204-0686-7

Reference

1. ↑ Tomáš Akv., Summa contra gent. III,26.

Externí odkazy

• Stanford Encyclopedia, heslo Rationalism vs. Empiricism
• Stanford Encyclopedia, heslo Knowledge by acquaintance vs. by description