V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Dějiny Francie

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (Nahrazení textu „Byzanci“ textem „Byzanci“)
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze.)
Řádka 3: Řádka 3:
'''Dějiny Francie''' začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území [[Francie]] objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii [[Galie|Galii]], takže od přelomu letopočtu hovoříme již o ''Galorománech''. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s [[Germáni|Germány]], kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla [[Vizigótská říše|Tolosánská říše]] [[Vizigóti|Vizigótů]], na severu kmeny [[Frankové|Franků]]. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala [[latina]] (obohacená o galské a germánské prvky).
'''Dějiny Francie''' začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území [[Francie]] objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii [[Galie|Galii]], takže od přelomu letopočtu hovoříme již o ''Galorománech''. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s [[Germáni|Germány]], kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla [[Vizigótská říše|Tolosánská říše]] [[Vizigóti|Vizigótů]], na severu kmeny [[Frankové|Franků]]. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala [[latina]] (obohacená o galské a germánské prvky).
-
Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali [[Frankové]], kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po [[Byzantská říše|Byzanci]] nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem [[raný středověk|raného středověku]]; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie [[Kapetovci|Kapetovců]], která se na trůně se svými vedlejšími větvemi ([[Valois]], [[Bourbon]]) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí [[šlechta|šlechtici]] byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za [[Filip II. August|Filipa II. Augusta]] a [[Filip IV. Sličný|Filipa IV. Sličného]] byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve [[Stoletá válka|Stoleté válce]], v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku [[raný novověk|raného novověku]] tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.
+
Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali [[Frankové]], kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po Byzanci nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem [[raný středověk|raného středověku]]; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie [[Kapetovci|Kapetovců]], která se na trůně se svými vedlejšími větvemi ([[Valois]], [[Bourbon]]) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí [[šlechta|šlechtici]] byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za [[Filip II. August|Filipa II. Augusta]] a [[Filip IV. Sličný|Filipa IV. Sličného]] byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve [[Stoletá válka|Stoleté válce]], v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku [[raný novověk|raného novověku]] tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.
V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali [[Habsburkové]], kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády [[František I. Francouzský|Františka I.]] se do Francie dostala [[renesance]] a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých [[náboženské války ve Francii|náboženských válek]], které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako [[Bartolomějská noc]]. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.
V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali [[Habsburkové]], kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády [[František I. Francouzský|Františka I.]] se do Francie dostala [[renesance]] a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých [[náboženské války ve Francii|náboženských válek]], které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako [[Bartolomějská noc]]. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.

Aktuální verze z 15. 9. 2015, 16:56


Dějiny Francie začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území Francie objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v paleolitu. Od 6. století př. n. l. žili na území Francie Keltové, kteří v následujících letech v podstatě splynuli s římskou říší v římské provincii Galii, takže od přelomu letopočtu hovoříme již o Galorománech. Během období stěhování národů se zdejší obyvatelstvo smísilo s Germány, kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla Tolosánská říše Vizigótů, na severu kmeny Franků. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala latina (obohacená o galské a germánské prvky).

Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali Frankové, kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich Franská říše se stala po Byzanci nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem raného středověku; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády Karla Velikého. Po rozpadu Franské říše roku 843 se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku 987 nastoupila dynastie Kapetovců, která se na trůně se svými vedlejšími větvemi (Valois, Bourbon) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí šlechtici byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za Filipa II. Augusta a Filipa IV. Sličného byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve Stoleté válce, v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku raného novověku tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.

V 16. století se hlavním francouzským soupeřem stali Habsburkové, kteří vládli Španělsku a Svaté říši římské, tedy oběma francouzským sousedům. Za vlády Františka I. se do Francie dostala renesance a jeho dvůr proslul po celé Evropě. Ve druhé polovině 16. století byla Francie uvržena do krutých náboženských válek, které vyvrcholily masakrem, jenž vešel do dějin jako Bartolomějská noc. Po ní následovalo uklidnění a konsolidace poměrů. Následně za vlády Ludvíka XIV. královská moc dosáhla svého vrcholu a Francie značného rozmachu. Na konci Ludvíkovy vlády však došlo k obrovskému vyčerpání francouzské ekonomiky, které spolu s dalšími problémy zapříčinilo Velkou francouzskou revoluci.

Velká francouzská revoluce propukla v roce 1789 a vedla roku 1792 k nastolení První francouzské republiky a změně stavovské společnosti v občanskou. Republiku sice brzy ovládl Napoleon a proměnil ji v císařství, její myšlenky však zachoval a rozšířil po celé Evropě. Prvních 15 let 19. století bylo pak v celé Evropě zcela pod znamením převahy Francie. V průběhu 19. století došlo k několika střídání občanských vlád s pokusy o návrat k monarchii či absolutismu, což bylo provázeno mnohými revolucemi.

Mocenské napětí v Evropě vedlo k první i druhé světové válce — ačkoli z obou Francie vyšla vítězně, začala během 20. století postupně ztrácet své velmocenské postavení. Po druhé světové válce vznikla Čtvrtá republika a v roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem.

V posledních desetiletích se Francie soustřeďuje spíše na Evropu, ačkoliv po nástupu současného prezidenta Nicolase Sarkozyho se očekává opětovné sblížení se Spojenými státy. V průběhu 2. poloviny 20. století se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy.


Obsah

Velká francouzská revoluce

Hlavní článek: Velká francouzská revoluce

1918 - 1938

Roku 1919 zajistila Versailleská smlouva Francii navrácení Alsaska-Lotrinska, získala bývalou německou kolonii Kamerun a správu nad Sýrií a Libanonem.
Po válce se Francie musela zejména zotavit z válečné katastrofy. To se do roku 1925 podařilo. Protože ve válce padl milion Francouzů a dalších až pět milionů zůstalo trvale znetvořeno, nastala první velká éra imigrace. Stranický systém zůstal stejný jako před válkou. Jen na konferenci SFIO v Tours v prosinci 1920 vznikla Francouzská sekce Komunistické internacionály (SFIC), od roku 1921 Komunistická strana Francie (PCF). Menšina odešla a ponechala si název SFIO. Šéfem socialistů se stal Léon Blum (1872 - 1950).

V roce 1919 povoleny kolektivní smlouvy a zavedena 8hodinová pracovní doba. Volby 16. listopadu 1919 s obrovskou převahou (získal téměř 75 % křesel) vyhrál národní blok (Bloc National) - široká koalice umírněné pravice a středu, fakticky klerikálů a válečných veteránů, který pak vládl až do roku 1924. Vládu sestavil bývalý socialista JUDr. Alexandre Millerand (1859 - 1943). Francie navázala diplomatické styky s Vatikánem a v roce 1920 byl přijat konkordát, čímž se oslabila odluka církve od státu. Po pádu pravicového socialisty Aristidea Brianda (1862 - 1932) jako příliš smířlivého k Německu se stal premiérem v letech 1922 - 4 byl bývalý premiér a prezident republiky JUDr. Raymond Poincaré (1860 - 1934). V zahraniční politice prosazoval ostře protiněmecký kurs, který vyvrcholil 11. ledna 1923 okupací Porúří. Ale ta byla velice nákladná: byly zvýšeny daně, padl frank a vládní hospodaření bylo v deficitu. Na konci roku 1923 vystoupili z vlády radikálové.

Volby v květnu 1924 nad národním blokem vyhrál levý kartel (Cartel des Gauches) - koalice SFIO, radikálů a republikánských socialistů pod vedením Édouarda Herriota (1872 - 1957) a Paula Painlevého (1863 - 1933). Levý kartel pak vládl až do roku 1926. Tato koalice sestavila celkem 7 vlád, které musely čelit problému s frankem a zaváděly sociální opatření. Prvním premiérem koalice byl v letech 1924 - 5 Édouard Herriot. SFIO do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Herriot se snažil o anglo-francouzské sblížení a zmírnění postoje k Německu. Uznal SSSR de iure. V roce 1924 přiměl k demisi prezidenta republiky Milleranda, který se příliš angažoval ve prospěch pravice a chtěl posílit prezidentské pravomoci. Samotný premiér však v dubnu 1925 musel resignovat kvůli finančním problémům vlády. Levý kartel musel čelit povstáním v Maroku a Sýrii. MZV byl v letech 1925 - 32 Aristide Briand, který přišel s programem usmíření (apaisement) Německa. 19. července 1926 vystoupili socialisté z levého kartelu.

Vládu národní jednoty za podpory radikálů sestavil 23. července 1926 opět Poincaré, který byl premiérem až do roku 1929. Za podpory bank vyřešil finanční krizi snížením vládních výdajů a zvýšení daní. Začala hospodářská prosperita, ale radikálové se pod vedením Édouarda Daladiera (1884 - 1970) v roce 1927 posunuli doleva a rozhodli se vystoupit z vlády. Ve volbách v dubnu 1928 zvítězila pravice (Zlatá parita), takže novou vládu mohl Poincaré sestavit bez radikálů. Briand dosáhl usmíření Německa na úkor východních spojenců Francie. Kvůli nemoci musel Poincaré v červenci 1929 resignovat. Premiérem v roce 1930 byl 2x André Tardieu. Hospodářská krize vypukla ve Francii až v roce 1931, kvůli vysokým ochranným clům. Nejhlubší byla, jako všude jinde, v roce 1932.

Ve volbách v květnu 1932 se dostala k moci levice. Vládu sestavil Herriot. Koalici socialistů a radikálů však ukončil skandál Alexandre Staviského (prosinec 1933 - leden 1934), který otřásl radikální stranou. V reakci na skandál Stavisky se konaly massové pravicové demonstrace a 6. února 1934 pravicové autoritářské skupiny (Action Française & Croix de Feu) pokusily o puč. Nebyl úspěšný, ale bylo zastřeleno 15 lidí a padly 2 vlády. Klid obnovila vláda národní jednoty pod vedením bývalého prezidenta republiky radikála Gastona Doumerguea (1863 - 1937). Ta sice skončila již 8. listopadu 1934, ale nebezpečí převratu bylo zažehnáno. Novým premiérem se stal bývalý socialista JUDr. Pierre Laval (1883 - 1945).

SFIO se začala orientovat na spolupráci s PCF. První dohoda byla podepsána 27. června 1934. 14. července 1935 vznikla Lidová fronta ze socialistů, komunistů a radikálů. Lavalova tradiční taktika snižovat vládní výdaje a zvyšovat daně nebyla úspěšná. Musel podat demisi a rozpoutala se nejostřejší volební kampaň od roku 1877.

Lidová fronta 26. dubna 1936 volby vyhrála těsně. SFIO byla poprvé nejsilnější stranou v NS, ale PCF posílila nejvíc. PCF do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Vláda pod vedením prvního židovského premiéra Léona Bluma, vyřešila stávkovou vlnu značným zvýšením platů, zavedla 40h pracovní týden, 2 týdny placené dovolené a byly závazně stanoveny výše mezd a pravidla na odměnu. Byla postátněna centrální banka. Vláda však neměla program hospodářských reforem a sociální reformy byly příliš nákladné. Produktivita se nezvýšila, nezaměstnanost zůstala vysoká a nastal úprk kapitálu.

Blumova vláda 22. června 1937 padla, když se pokusila zavést devizová omezení. Novou vládu LF sestavil radikál Camille Chautemps. Radikálové a socialisté měli jiný názor na hospodářskou politiku. 18. ledna 1938 SFIO opustila vládu, takže radikálové museli sestavit menšinový kabinet. 13. března 1938 sestavil Blum svou poslední vládu LF, ale vydržela jen do 10. dubna 1938.

Nová Daladierova vláda velké koalice dostala důvěru celého NS. Měla vyřešit hlubokou hospodářskou krizi prostřednictvím návratu k tradičním řešením i mezinárodní napětí prostřednictvím appeasementu.

1939 - 1945

Dějiny části Francie mezi lety 1940 - 1944 jsou zpracovány v článku vichystická Francie.

Literatura

Primární zdroje

  • Řehoř z Toursu: O boji králů a údělu spravedlivých, Praha, Argo, 2006. ISBN 80-7203-597-5

Sekundární zdroje

Související články