Říjnová revoluce

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 2. 7. 2021, 11:20

Občanům Ruska. Prozatímní vláda je svržena. Proklamace Vojenského revolučního výboru, jejímž autorem byl Lenin

Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády

Útok na Zimní palác (záběr z filmu Deset dní, které otřásly světem od Sergeje Ejzenštejna, 1927)

Říjnová revoluce (jinak také Bolševická revoluce, Ruská revoluce nebo Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR) byl ozbrojený převrat,^[1] provedený v Rusku 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil). Z iniciativy vůdce někdejší bolševické frakce RSDDS V. I. Lenina byla připravena akce, která zásadně změnila dějiny 20. století. Byl to také začátek občanské války v Rusku, následovalo vytvoření SSSR a rozšíření komunismu na podstatnou část světa.

Předpoklady

Socialistická idea spravedlivější společnosti měla v Evropě silný vliv již od poloviny 19. století a značného ohlasu dosáhla i v carském Rusku, zemi s autokratickým politickým zřízením. Zde byla v roce 1898 založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana (RSDDS), která brzy převzala radikální rétoriku vlivných socialistů Marxe a Engelse, vyzývajících k revoluci a zespolečenštění soukromého majetku. Tato strana se v roce 1903 rozštěpila na dvě frakce – umírněnější menševiky a radikální bolševiky. Kromě toho vznikla ještě Strana socialistů revolucionářů (eserů) prosazující myšlenky rolnického socialismu. Carské Rusko bylo kolem roku 1900 největším státem na světě, byl to však stát podle dobových měřítek zaostalý a vnitřně velmi labilní. V zemi chyběla silná střední třída a společnost fakticky tvořila většinová rolnická masa a úzká vrstva aristokracie, vlastnící velkou část půdy. Car zemi spravoval "z boží milosti" jako ve středověku, občanská společnost se teprve rodila. Za této situace vystupovala většina inteligence proti režimu a toužebně očekávala změnu – ta nečekaně nastala roku 1905, kdy v důsledku války s Japonskem vypukla v zemi revoluce.

Vývoj v letech 1905–1914

Během první ruské revoluce v roce 1905 nedokázaly socialistické strany prosadit nic ze svého programu – z revoluce profitovaly liberální a občanské strany (především kadeti), jimž se podařilo dosáhnout omezeného parlamentarismu (duma). Radikální křídlo revoluce bylo poraženo, jeho představitelé popraveni nebo uvězněni. Až do vypuknutí první světové války zůstávaly socialistické společenské představy jen na okraji reálných politických úvah a carský režim se dočasně konsolidoval (Stolypinovy reformy). Obě frakce v RSDDS, menševici a bolševici, se zatím názorově zcela rozešly a fakticky si utvořily samostatné stranické struktury.

Únorová revoluce

První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v Petrohradě v únoru 1917 (podle gregoriánského kalendáře v březnu) se zhroutil. Liberálové a socialisté (s výjimkou bolševiků) utvořili novou prozatímní vládu, která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s Německem a Rakousko-Uherskem. Situaci však značně komplikovala slabost vlády, rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války a neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy.

Z obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, eseři a menševici, systém tzv. dvojvládí, kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, sovět dělnických a rolnických zástupců, volený dělníky, rolníky a vojáky; jemu byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s prozatímní vládou spolupracovat.

Bolševici

Bolševici zprvu zaujali smířlivý postoj k vládě, po návratu svého vůdce Lenina z exilu ve Švýcarsku však otočili a začali na vládu útočit jako žádná jiná strana v Rusku. Vytýkali jí protidělnickou politiku, pokračování ve válce, neochotu rozdělit rolníkům půdu a řadu dalších prohřešků. V červenci 1917 se nakonec neúspěšně pokusili vyvolat nepokoje, které je v očích veřejnosti dočasně kompromitovaly.^[2] Krátce po skončení "červencových dnů" zahájil generál Lavr Kornilov, který si byl vědom vratkého postavení vlády, pokus o převrat s cílem nastolit vojenskou diktaturu, výsledkem však byla radikalizace části dělnictva a Kornilov nedosáhl ničeho. V září petrohradský sovět ovládli bolševici a Lenin tak získal kontrolu nad jednou ze dvou mocenských pák v zemi; tu se rozhodl využít k úplnému převzetí vlády v Rusku. Změna režimu měla proběhnout v souladu s poučkami marxismu, tj. násilnou cestou, nad vším si však měla uchovat dohled strana. Později Lenin v rozporu s realitou tvrdil, že „strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“.

Průběh a důsledky

Řízení převratu se nechopil osobně Lenin, který se pod falešným jménem skrýval před policií, ale Lev Davidovič Trockij, socialista a intelektuál, jenž se k bolševikům připojil teprve v létě 1917. Snahou organizátorů bylo maskovat uchopení moci jako vůli sovětů, proto byl Vojenský revoluční výbor, koordinující převrat, formálně sovětským orgánem. Ačkoli zprávy o přípravách pronikly na veřejnost, nebolševické socialistické strany i prozatímní vláda nebezpečí značně podcenily. Při akci stačilo Trockému ovládnout hlavní komunikační uzly v Petrohradě – nádraží, poštu atd. Poté, co známým výstřelem z Aurory dal prominentní bolševik Antonov-Ovsejenko signál Rudým gardám k útoku na Zimní palác, se rozpoutaly drobné potyčky, ale obránci paláce se brzy vzdali. Předseda prozatímní vlády Kerenskij mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek vlády Antonov-Ovsejenko zatkl. Na rozdíl od únorové revoluce nebyla říjnová revoluce lidovou revoltou, jakkoli se komunisté snažili později tvrdit opak. Nebyla ani záležitostí sovětů, neboť bolševici jen využili jejich aparátu a jejich jménem převrat kryli. V Petrohradě si řada lidí téměř nevšimla, že ve městě probíhá zásadní změna. Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny a dělníci i vojenská posádka se k událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně. V Moskvě se sice v průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc. Na venkov se ovšem bolševický vliv nevztahoval a tak tomu dlouho také zůstávalo. Obzor rolníků zpravidla nesahal dál než k nejbližšímu městu a zcela jim chyběl smysl pro abstraktní ideologie. Šlo jim hlavně o to, aby získali půdu velkostatkářů, a bylo jim lhostejné, kdo jejich přání vyhoví. Lenin, který si již vypůjčil z programu strany eserů ty partie, jež odpovídaly aktuálním požadavkům venkova, byl ochoten jim vyjít vstříc. A to bylo rozhodující. Celkově umožnilo úspěch bolševiků několik faktorů:

1. Během osmi měsíců od únorové revoluce se zcela zhroutil tradiční pilíř starého Ruska – armáda. Nebylo tedy nikoho, kdo by převrat potlačil.
2. Bolševici dovedně využili tehdejší volání po míru „bez anexí a kontribucí“ – to, že válku ve skutečnosti prodloužili, se mělo teprve ukázat.
3. Bolševici natolik věřili ve své „historické“ poslání, že byli v té době snad jedinou silou, která měla jasný „program“ (jakkoli utopický). Chtěli budovat nový svět, vystoupit z války, zrušit peníze, vyvlastnit továrny a doufali, že položí základy spravedlivé společnosti.

Ženský oddíl smrti (1917)

Říjnovou revolucí však jejich revoluce teprve začínala. Vzplanula občanská válka, během které museli zvládat jednu krizi za druhou a sami často nevěřili, že se u moci udrží.
Fakticky revoluci dovršilo až vítězství Rudé armády v občanské válce.

Galerie

Lev Kameněv	Petrohradské rudé gardy	Premiér A. F. Kerenskij

Související články

• Válečný komunismus
• Ruská občanská válka

Literatura

• Malia, Martin, Sovětská tragédie, Praha 2004.
• Pipes, Richard, Dějiny ruské revoluce, Praha 1998.
• Service, Robert, Lenin. Životopis, Praha 2002.
• Trockij, Lev Davidovič, Dějiny ruské revoluce, sv. 1–3, Praha 1936.

Poznámky

1. ↑ Výraz převrat (perevorot) zprvu používali i někteří bolševičtí vůdci (např. Trockij), od dvacátých let se však plně prosadil termín revoluce.
2. ↑ Viz R. Pipes, Dějiny ruské revoluce, Praha 1998, s. 128–129.

Externí odkazy

• Výňatky z Trockého Dějin ruské revoluce
• Velká říjnová socialistická revoluce - video z cyklu České televize Historický magazín