Divadlo

Z Multimediaexpo.cz

Národní divadlo v Praze.
Hlediště a interiér Opéry Garnier v Paříži.
Fantastický strop Opéry Garnier (HDR)
Hlavní fasáda Theatro Municipal v brazilském São Paulo (2014)
Hlediště Oděského národního divadla opery a baletu v Oděse.

Divadlo je druh výkonného umění spočívající v hraní herců případně zpěvu zpěváků (pěvců) a tanci tanečníků na jevišti před diváky nacházejícími se obvykle v hledišti nějaké divadelní budovy.

Obsah

Tvorba

Divadlo vzniká tak, že kolektiv tvůrců (dramaturgové, herci, režiséři, choreografové, scénáristé, inspicient, korepetitor, scénograf atd.) a technických spolupracovníků (technici, zvukaři, osvětlovači) tvoří společně divadelní inscenaci, která je predvěděna buďto jednorázově nebo ve vícero reprízách divákům.

Fáze tvorby

  1. volba dramatického textu (scénáře, dramatu, komedie, tragédie)
  2. zkoušky, na kterých je dramatický text převáděn do jevištní podoby hry herců, scénografií, hudbou a tancem pod vedením režiséra (u hudebně-dramatických žánrů také v úzké spolupráci s dirigentem divadelního orchestru)

Charakteristické znaky

Kolektivní pojetí

Jedná se o kolektivní umění (narozdíl od literatury apod.), tedy o společné dílo několika tvůrců (dramatik, režisér, herec, scénograf, případně i hudební skladatel atd.) a dílo vnímané kolektivně (tedy publikem v hledišti). Žádné umění není v tak úzkém vztahu ke společnosti jako divadlo. Divadlo však též ovlivňuje společnost.

Interaktivní pojetí

Jestliže v u jiných klasických umění spotřebitel vnímá definitivně ukončené umělecké dílo, v divadle se zúčastňuje jako aktivní složka při jeho dotváření. Obdobně jako je tomu i u jiných interaktivně vytvářených dílech, kdy divák dotváří výsledné dílo svým vlastním zásahem, např. zvukové objekty, speciální umělecké instalace, digitální interaktivní díla apod.

Tematická omezenost

Tématem klasického divadla (narozdíl od jiných typů umění) musí být vždy vzájemná společenská událost, divadlo se musí zaobírat člověkem, neboť hlavním nositelem základního divadelního výrazu je vždy člověk-herec. To však neplatí pro experimentální divadlo.

Paralelnost smyslových vnímání

Divadlo je uměním opticko-akustickým a časově-prostorovým. Ostatní druhy umění vnímáme buď zrakem (literatura, klasické výtvarné umění), nebo jen sluchem (hudba, zpěv), zatímco divadlo všemi lidskými smysly současně.

Obdobně jako je tomu v současném výtvarném umění: procesuální umění, akční umění, performance, kinetické umění, multimediální umění, interaktivní umění apod.

Části z jiných umění

Do divadelní struktury vstupují víceré druhy umění jako její složky. Některé jsou i mimo divadlo samostatnými uměními (malířství, hudba, architektura, zpěv, tanec), jiné existují v divadle (herectví, režie, scénáristika) a u divadlu příbuzných oborů jako je film, rozhlas, a televize. V současném výtvarném umění od začátku 20. století (futuristé a dadaisté) a následně od poloviny 50. let (Pollock, Rauschenberg, akční umění a performance) je umělec též integrovanou součástí uměleckého díla.

Úlohy

Kromě estetické úlohy se jedná o mnoho dalších funkcí – etická, výchovná, politická, zábavná, náboženská, didaktická, které ulehčují a zvyšují jeho celkovou společenskou prestiž zejména v kultuře i ve společenské nadstavbě.

Členění

Podle prostorového členění a hereckého projevu

Divadlo zahrnuje rozličné žánry dramatického umění nebo hudebně-dramatického umění podle prostorového členění a hereckého projevu:

Někdy se nejevištní formy nepovažují za divadlo a hovoříme, že se divadlo spolu s rozhlasem, televizí a filmem řadí mezi dramatická (scénická) umění.

Podle lidovosti

Zvláštním poddruhem je lidové divadlo, tedy celá škála dramatických prvků nacházejícíh se v různých jevech lidové kultury (lidové zvyky a obřady, pohádky, pověsti, dětské hry, lidové tance, lidové písně) a samostatné lidové dramatické útvary (různé vánoční kolední hry, hra o Dorotě a pod.). Zařazujeme sem i loutkové divadlo.

Například v pohádkách lidový vypravěč vlastně zčásti hraje divadlo (svým projevem dramatizuje děj pohádky, používá mimiku apod.). Pokud jde o zvyky, různé divadelní prvky je možné nalézt hlavně při svatebním obřadu (námluvy prováděné obrazným vyjadřováním, výstupy maskovaných postav v době svadby) a jiných obřadech (chození Mikuláše a Lucie, průvody masek na konci masopustu, vynášení Morany apod.). Patrně nejvyspělejším lidovým divadelním útvarem jsou vánoční kolední a pašijové hry (betlémská hra s námětem narození Krista, hra chození s hadem prezentující biblický příběh vyhnání Adama a Evy z Ráje, chození s kolíbkou va Tři krále, chození s hvězdou na Tři krále). Hra o Dorotě je zdramatizovaná středověká legenda o vztahu vladaře a poddaného (krále a Doroty).

Dějiny

Vznik divadla, divadlo v pravěku

O vzniku divadla neexistují žádné přímé prameny, jedná se pouze o nepotvrzené domněnky a teorie. Podle těchto teorií divadlo vůbec nejpravděpodobněji vzniklo z mimicko-magických her primitivního člověka. Pravěký člověk nerozuměl mnoha přírodním jevům jako je například blesk, hromobití, déšť, vichřice, sopečná činnost, zemětřesení atd. a proto je pravděpodobně zaříkával a snažil se získat jejich přízeň rituálním tancem. Tyto obřady měly také zabezpečit především úspěšný lov, od kterého bylo přímo závislé přežití pravěkých lidí.

Při těchto rituálech člověk používal, mimo jiné, zvířecí masky, aby se co nejvíce připodobnil lovenému zvířeti. Maska se tak možná stala jednou z prvních divadelných rekvizit.

Divadlo v antickém Řecku

Rozvoj divadla nastal v 5. a 4. století př. n. l. ve starověkém Řecku. Divadelní umění se zde vyvinulo z náboženských slavnosti, které oprovázel sborový zpěv, živé obrazy a tanec a později je doplnil dramatický děj. Nejprve se rozvíjela tragédie, která je považována za vyšší formu, ale brzy se k ní připojila i komedie. Za předchůdce klasických řeckých her jsou považovány tzv. dionýsie. Řecké divadlo v této době položilo základ evropskému divadlu, na toto divadlo navázal starověký Řím a tím se rozšířilo do celého světa.

Tragédie i komedie se hrály v přírodních divadlech (theáton), která se stavěla na návrších. Divadelní prostor byl rozdělen na tři části:

  1. hlediště, tj stupňovitý, terasovitý, půlkruhový prostor pro diváky. Bývalo pro velký počet diváků, často nad 10 i více tisíc.
  2. orchestria tj. kruhový, či půlkruhový prostor mezi proscéniem a hledištěm, určený pro výstup chóru.
  3. proscénium tj. místo, kde vystupovali herci (nyní místo před oponou, tzv. předscéna). Za proscéniem stála divadelní budova(skéné).

První divadlo bylo postaveno v Athénách mezi roky 338 a 326 př. n. l., tehdejší divadelní hry měly přesná a poměrně přísná pravidla.

  • hráli pouze muži (i ženské role)
  • hráli dva herci, třetího zavedl Sofoklés
  • hrálo se ve slavnostních kostýmech s maskami. Maska symbolizovala danou postavu (při převlékání se měnila maska a ne oblek). Maska zveličovala nějakou typickou vlastnost postavy, kterou symbolizovala. Masky byly duté, aby umožnily lepší a výraznější dikci a slyšitelnost mluveného slova. Hrálo se pod širým nebem.

Významné osobnosti starověkého řeckého divadla

  • Thespis (asi 7. století př. n. l.)
  • Aischylos (asi 525–456 př. n. l.)
  • Sofoklés (asi 496 – 405 př. n. l.)
  • Aristofanés (asi 445 – 380 př. n. l.)

Divadlo v antickém Římě

Divadlo Starověkého Říma je pokračováním starořeckého divadla. Do římskeho divadla zakomponovali prvky řeckého divadla i etruského divadla.

Divadlo se ve starověkém Římě hrálo podle státnického hesla: panem et circenses – chléb a hry. Účelem divadelních představení nebylo učit a povznášet, ale především bavit. Představení se konala v době slavností ludi Romani (Římské hry) – představení se odrhrávala na veřejných prostranstvích, později se začalo se stavbou dřevených a kamenných divadel.

Latinský termín herec (histriones) pochází z pojmenování profesionálních aktérů (ister) etruských představení, která zahrnovala pantomimu, zpěv, tanec a později i improvizovaný dialog. Herci přestali používat masky a namísto toho se po vzoru Etrusků líčili. Herci nedávali důraz na správnou výslovnost a procítěné deklamování textu, ale na výřečnost a přesvědčivost, na výraznou mimiku a gestikulaci, obvzlášť pokud nepoužívali masky. Římané neomezovali počet herců na jevišti, vystupovalo zde tolik herců, kolik hra vyžadovala. Kromě jiného ženské role začaly hrát ženy-herečky.

Římané především inscenovali latinské překlady řeckých dramat; komedie přebásněné podle řeckých předloh, tzv. fabulae palliatae a komedie čerpající své náměty z římského života, tzv. fabulae togatae.

Nejznámějšími tvůrci římských komedií

Mezi publikem byli nejoblíbenější tzv. attelánské frašky.

Římské divadlo nikdy nedosáhlo tak vysokou úroveň jako divadlo řecké. Jeho význam však spočívá v tom, že Římané zprostředkovali řecké divadelní umění a jeho pokrok dalším národům žijícím na území Římské říše. S úpadkem říše upadlo i divadlo, které bylo později považováno nastupující kresťanskou církví za nežádoucí jev a bylo zakázáno.

Středověké divadlo

Rozvoj středověkého divadla trval ve feudální Evropě od 9. století do poloviny 16. století.

Feudálové společně s katolickou církví se snažili o vybudování nové, kresťanské civilizace. Církev se snažila zničit všechno, co přetrvávalo z minulosti a nevyhovovalo jejímu učení a potřebám. Zničila i antické divadlo, pro jeho pohanský původ. Zakázala návštěvy představení a herců a jejich rodiny vyobcovala z církve.

V 9. století se divadlo začalo rodit znova, tentokrát však vycházelo z křesťanského kultu. Církev potřebovala oslovit lidové masy, které nerozuměly latině a přiblížit jim biblické příbehy a postavy. V této době působilo divadlo ze všech umění nejvíce na lidové masy, které byly negramotné. V kostelech sa začaly hrát latinské dramatické výstupy při velikonočních bohoslužbách (tzv. velikonoční tropy).

Vznikaly i ďalší náboženské žánry jako mystérium, mirákulum a moralita. Kromě náboženských žánrů vznikly i žánry světské – plebejské: fraška a pastorála.

Hlavní budovou pro středověké divadlo byl kostel. Dramatické výstupy se odehrávaly nejprve při hlavním, později i u vedlejších oltářů. Později divadlo přešlo na veřejná prostranství – na tzv. simultánní jeviště, simultánní proto, že bylo společné pro všechny výstupy. Na jevišti bývaly umístěny malé domečky, tzv. mansiony – na nich byla namalována dekorace a herci stáli vždy před tím, ve kterém se odehrával děj.

Renesanční divadlo

Období humanistického a renesančního divadla vymezujeme přibližně počátkem 16. a polovinou 17. století. Celé období se neslo v duchu znovuzrození antických ideálů, pričemž se zdůrazňovalo právo člověka na šťastný život, smyslové poznání a lásku. Bojovalo se proti nadvládě teologie a byl prosazován rozvoj přírodních věd a věd o člověku. Renesance byla v přímém protikladu ke křesťanskému ideálu pokory a askeze, hlásala kult smyslů a příklon k radostem života.

V Itálii vznikly nové divadelní žánry – a to opera a balet. První operní divadlo vzniklo v Benátkách, odkud se šířilo dále do Evropy.

Změnily se i inscenační techniky – simultánní jeviště vystřídalo jeviště s pohyblivými dekoracemi. Při výrobě dekorací Italové využili jejich objev perspektivy. Dekorace byli malované na plátně, které bylo napnuto na trojbokých hranolech, tzv. telari. Jednalo se o předchůdce dnešních kulis. Takovéto uspořádání jeviště přetrvalo až do našich dob.

Viz též : Commedia dell'Arte, Alžbětinské divadlo a William Shakespeare.

Barokní divadlo

V 17. století pronikl barok do všech uměleckých sfér. Divadlo obohatil hlavně o vnější přepych, monumentálnost a technické vymoženosti. V městech vznikaly reprezentační divadelní budovy.

Jeviště se proměnilo na kulisové, nazývané i kukátkové. Mělo velký prostor před oponou, zvaný rampa. Tento jevištní systém sestával z vícera malovaných bočních stěn (kulisy), které byli seřazeny v párech rovnoběžných k rampě a oddělených uličkami. Vzadu uzatvírala prostor zadní stěna – prospekt a nahoře sufity – závěsné pásy látky, které tvořily horní část jevištní dekorace. Objev kulis umožnil využít celou hloubku jeviště a několikrát změnit scénu během představení. Tento jevištní systém byl používán 250 let až do poloviny 19. století.

Divadlo od baroka po preromantismus - klasicistní drama

Klasicismus vznikl a vyvrcholil v 17. a 18. století na francouzském královském dvoře za vlády Ludvíka XIV., odkud se postupně rozšířil do celé Evropy. Vzorem pro klasicistické umění se stala antika. Umělci viděli smysl v napodobování přírody. Klasicismus sa utvářel pod vlivem racionalistické filozofie (»Myslím teda som.« – René Descartes). Umění nesmělo protiřečit rozumu, za nejvyšší zákon byl považován soulad pravdy, krásy a dobra.

Klasicismus v dílech francouzských autorů

Na počátku německého klasicizmu stál profesor Johann Christoph Gottshed. Uvedl do Německa francouzské klasické drama a s pomocí divadelní ředitelky a herečky Friederiky Karoliny Neuberové reformoval německé divadlo. Jejich cílem bylo očistit Německo od laciných a bezcenných her a nahradit je překlady francouzské klasiky a vlastní tvorbou. Kritik teoretik a dramatik Gotthold Ephraim Lessing je považován za tvůrce německého měšťanského dramatu.

Preromantizmus v německém dramatu se objavuje hlavně v tvorbě skupiny Sturm und Drang. Toto hnutí bylo zaměřené jak proti aristokratickému klasicizmu, ale hlavně proti osvícenství. Hnutí zdůrazňovalo tvůrčí svobodu osobnosti odmítající společenské konvence a předsudky a řídící se vlastním srdcem. Upřednostňovalo cit a vášeň před racionalizmem a intelektualizmem. Do protikladu k městu dávalo volnost přírody. Přiklánělo se k lidovým tradicím. Nejznámější představitelé tohoto hnutí jsou Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) a Friedrich Schiller (1759–1805).

V Itálii se reformy zastaralé commedie dell'Arte ujal Carlo Goldoni - nahradil starou improvizovanou komedii typů charakterovou komedií. Znám je hrami:

  • Sluha dvou pánů
  • Čertice
  • Mirandolina

Divadlo 19. století. Romantismus a realismus

Romantizmus se rozšířil jako reakce na příliš rozumové osvícenství a na vzdělance zaměřený klasicizmus. Proti vládě rozumu hájili romantici právo citu. Měli požadavky tvůrčí originality, vytváření neskutečného světa. Drama obohatili o lyrické prvky a opisy duševních stavů. Jejich základním motivem bylo osobní rozčarování a zklamání. Vynalezli pochmurné „osudové“ drama. Romantizmus neměl na divadlo podstatný vliv – působil však na vnitřní strukturu dramatu a na herecké umění. Vnesl do divadla svobodu a pestrost. Oslňoval rušným dějem, fantazií, tajuplností, dobrodružstvím, exotikou, velkými tragédiemi lásky a vášně a bohatou výpravou a dekorací.

Nejvýznamnější představitelé romantického dramatu

Realizmus vznikl ve Francii v 40. letech 19. století jako protipól romantizmu. Tento směr byl vynucen i politicky, protože po neúspěšné revoluci v roce 1948 bylo třeba na svět nazírat bez iluzí a fantazie (z latiny realis = skutečný). Jeho nástup podpořil i pokrok vědy a techniky → pozitivizmus. Preferováno bylo objektivní zkoumání, metafyzika byla zavržena a umění si začalo osvojovat metody objektivního pozorování. V divadle realizmus reprezentovala metoda Meiningenčanů – divadelného souboru Jiřího II., vévody sasko-meiningenského. Usilovali o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti, ať už šlo o lidi, kostýmy nebo dekorace.

Naturalizmus (z latiny natura = příroda) je metoda uměleckého zobrazení skutečnosti založená na filozofii pozitivizmu a darwinizmu. Opisoval temné stránky lidského života, vyznačoval se vulgárním jazykem, drastickými a krutými scénami. Život však jen »fotografoval«, nevysvětloval jej a tak zůstal jen na jeho povrchu. Dekorace měla být odrazem konkrétního životního prostředí a tak vzbudzovat dokonalý obraz reality.

Nejvýznamnější představitelé období realismu a naturalismu

  • Émile Zola
  • Honoré de Balzac
  • Nikolaj Vasiljevič Gogol
  • Anton Pavlovič Čechov
  • Ivan Sergejevič Turgeněv
  • Alexander Nikolajevič Ostrovskij
  • Henrik Ibsen
  • August Strindberg
  • Oscar Wilde
  • George Bernard Shaw

Proměny divadla v první polovině 20. století - vlivy avantgardy

Jedním z prvních avantgardních uměleckých směrů, který ovlivnil divadlo byl impresionizmus. Jeho snahou bylo vyjádření okamžitého smyslového dojmu, nikolivěk zobrazovaná skutečnost, ale nálada (imprese). V dramatu se do popředí dostávaly lyrické opisy a epizodní příběhy.

Kromě impresionizmu je znát i vliv symbolizmu. Velký význam byl přikládán hlavně obraznosti a fantazii, skutečnost je vyjadřována jen náznakem, symbolem. Do dramatu přinesl maximální stylizaci, která někdy přerostla až do nežádoucí abstrakce – v herectví, i ve výpravě.

Představitelé impresionismu

Německým přínosem do vlny avantgardního umění byl expresionizmus. Usiloval o ponor do skutečnosti, vystižení její podstaty, jejího nitra a nejen o zobrazení její vnější podoby. Byl poznamenán životním pesimismem, tísní, napětím a emocemi, způsobenými hlavně První světovou válkou. Expresionistické herectví se liší od realistického tím, že nezobrazuje postavu jako celek, ale jen jako její náčrt a pomocí něho se snaží zdůvodnit jednání postavy.

Představitelé avantgardy

V Sovětském svazu se začal vyvíjal konstruktivizmus, jenž byl ovlivněn hlavně rozvojem vědeckotechnického pokroku a jednoduchostí a účelností technických zařízení. Účelnost konstrukcí staveb a strojů ovlivnila zejména scénografii.

Představitelé sovětského konstruktivizmu

Stanislavskij, Brecht, absurdní drama

Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Vladimír Ivanovič Nemirovič-Dančenko, tito dva umělci se stali zakladateli jedné z nejvýznamnějších divadelních institucí na světě – Moskevského uměleckého akademického divadla známého také pod zkratkou MCHAT. Stanislavskij vytvořil svoji vlastní hereckou metodu, kterou on sám nazval psychickým realizmem → Herci se museli plně ztotožnit s rolí, museli ji prožívat, museli umět zdůvodnit své chování na jevišti. Do hry vstoupily nálady, náznaky, odstíny citů namísto okázalých gest a efektních pohybů.

Ze Stanislavského školy vyšly režisérské osobnosti sovětskeho divadla:

Epické divadlo

Dramatický a divadelní model je postaven na rozbití divákovy iluze, že na jevišti není předváděn skutečný život skutečných postav, ale že jde jen o iluzi, o divadelní představení. Divák je takto angažován k aktivnímu porovnávání divadelního příběhu s realitou a svým vlastním životem.

Po formální stránce, dramatici nahradili přítomný dramatický čas, časem minulým epickým, v hrách vystupuje množství postav a vypravěč, scéna sa často mění. Podstatou je odcizení, tzv. V-Effekt. Herec musí mít odstup od textu, nesmí se ztotožnit s úlohou, postavu má představovat, racionálně objasnit a nemá diváka citově vázat. Mezi scizovací efekty patří písně, komentáře, přestavba scény bez spuštění opony apod.

Hlavním představitelem epického divadla se stal německý dramatik, režisér a divadelní teoretik Bertolt Brecht. Mezi jeho nejznámejší díla patří: Baal, Žebrácká opera, Matka Kuráž a její děti, Život Galileiho, Dobrý člověk ze Sečuanu a Kavkazský křídový kruh.

Absurdní drama

Nazýváno někdy i jako tzv. antidrama, neboť je postaveno na nihilistické koncepci a vychází z existencionalismu. Dílům často chybí souvislý děj a zápletka. Motivace postav je neznámá, (ne)komunikace mezi postavami nabývá absurdní charakter, chybí i rozuzlení hry. Postava je obyčejně osamělý člověk neschopný komunikovat s ostatními - více viz absurdní drama.

Představitelé absurdního dramatu

Experimentální divadlo

Experimentální divadlo je souhrnné označení poe vizuální i akusticky orientované představení, které není narativního charakteru. Vychází více z vizuality, gesta, tance (současného), nonverbality, zvuku, absentuje literární příběh a dramatizace.

Futuristické divadlo. Totální divadlo. Drama predmětů. Merz - divadlo. Figurální kabinet. Divadlo rukou. Performance. Butó. Taneční divadlo. Pohybové divadlo. Experimentální akustická poezie. Multimedialní divadlo. Interaktivní divadlo.

Edwadr Gordon Craig: Umění divadla vzniklo z gesta a tance. Dnešní dramatici nejsou dětmi divadla, ale literatury.

Související články

Reference

  • Vladimír Prokop, Přehled české literatury 20. století


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Divadlo
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Divadlo
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Divadlo“