V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Filosofie

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)

Filosofie nebo filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplina, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.

Soubor:Heraklit.jpeg
Rafael Santi: Hérakleitos z Efesu. Detail z fresky „Athénská škola“ ve Vatikánu (1510).

Obsah

Filosofové o filosofii

Myšlenky velkých filosofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filosofii charakterizovali takto:

„Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filosofie než tento.“ Platón[1]

„Údiv vedl lidi k filosofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi… A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“ Aristotelés[2]

„Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filosofii.“ Aristotelés[3]

„Filosofie je péče (starost) o duši.“ Cicero[4]

„Studium filosofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“ Tomáš Akvinský[5]

„Žít a nefilosofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes[6]

Immanuel Kant vymezil úlohu filosofie třemi otázkami: „Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat?“,[7] které lze shrnout do jediné: „Co je člověk?“

„Úkolem filosofie je pochopit to, co jest.“ G. W. F. Hegel[8]

„Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filosofie.“ Friedrich Nietzsche[9]

„Velká filosofie není filosofie bez chyb, ale beze strachu.“ Charles Péguy[10]

„Filosofie není nauka, nýbrž činnost. Filosofické dílo sestává podstatně z objasnění.“ Ludwig Wittgenstein[11]

Co je filosofie?

Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například, co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, vysvětlit proč říká to, co říká.

Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. Kr. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.

Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit.

Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.

Co není filosofie?

Filosofie nejsou definitivní odpovědi, ale přesto se po filosofii někdy vyžaduje, aby se neptala po smyslu života, ale rovnou jej stanovila. Jiří Michálek o tom píše: „Hovoří se také o filosofickém světovém názoru, ba dokonce si mnozí myslí, že takové vytvoření světového názoru je nejvyšším úkolem filosofie. Toto pojetí filosofie je v nefilosofické veřejnosti tak zakořeněno, že, pokud tomuto požadavku filosofie nedostojí, je považována za zbytečnou. Světový názor vždy nějak positivně a definitivně určuje jsoucna (říká co jsou) včetně člověka, uspořádává zkušenost zcela určitým směrem a tomu vše podřizuje, a tím zužuje a uzavírá lidský život a odnímá mu jeho nesamozřejmost. Filosofie je naopak vždy tím, co otvírá, začátkem a svým tázáním staví člověka do otevřeného pole možností a překonává přitom vždy zároveň sebe samu.“ [12]

Filosofická metoda

Na rozdíl od jednotlivých věd, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou a pod.), je filosofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filosofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filosofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filosofické myšlení má např.

  • vytvářet a používat pevné pojmy,
  • každé cizí tvrzení podrobit kritice,
  • každé vlastní být schopno racionálně zdůvodnit.

Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu. Filosofie nedělá experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluví o hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit – proto říká Hegel, že „Minervina sova létá za soumraku.“ Filosof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filosofická díla, například Platónova, Nietzschova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filosofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.

Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filosof zná stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický význam, kdežto pro filosofii je Platón stále aktuální; britský filosof Whitehead dokonce napsal, že celá filosofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filosofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filosoficky „vyřešil“; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.

Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filosofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filosofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filosofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.

Citování filosofické literatury

Na rozdíl od většiny empirických věd, které kumulují nové poznatky a kde se tedy zpravidla pracuje jen s nejnovější, většinou časopiseckou literaturou, udržuje filosofie diskusi s celou svou historií. Klasická díla vycházejí znovu a znovu, v původním jazyce i v překladech, a problém s jejich citováním je tedy podstatně odlišný. I když se většina filosofické literatury cituje běžným způsobem (např. autor, název, vydavatel, místo a rok, stránka), u některých nejvýznamnějších autorů se cituje způsobem, který na vydání nezávisí.

V antice se básně a divadelní hry citovaly např. číslem zpěvu a verše (Homér), podobně se dodnes cituje i Shakespeare (název, jednání, výstup) nebo Bible (kniha, kapitola, verš). Díla Tomáše Akvinského se také citují názvem díla, případně svazkem, a u jeho sum se uvádí číslo otázky (q. nebo quaest.), článku v ní (a. nebo art.), případně i bližší určení místa (např. resp. = odpověď); např. „STh Ia. IIae, q. XV., a. 2“ znamená: Summa theologica, první část druhého dílu, otázka 15, článek 2. Totéž místo lze citovat také stručněji jako „STh II. I. XV. 2“.

Pro díla Platónova a Aristotelova se za základ bere tzv. editio princeps (hlavní vydání), jeho stránky příp. sloupce. U Platóna je to vydání pařížského vydavatele H. Étienne (latinsky Stephanus) z roku 1578, jehož stránkování se u lepších vydání a překladů uvádí na okraji (in margine). Přesnější určení místa umožňují buď písmena a – e, která zhruba označují pětiny stránky, nebo údaj sloupce a řádku podle oxfordského vydání J. Burneta. Tak na začátek dialogu Prótagorás se odkáže citací „Prot 309a“ nebo „Prot 309a1“. Pro dílo Aristotelovo je základem berlínské vydání A. I. Bekkera z let 1816 – 1823. Na začátek Etiky Nikomachovy se odkáže jako „Et. Nic. (nebo EN) 1094a1“, což znamená stranu 1094, první sloupec, první řádek. Starší literatura ovšem cituje číslo knihy, kapitoly a věty.

Podobně je tomu i s dalšími významnými autory. Tak se Descartes cituje podle souborného vydání Adama a Tanneryho z let 1897 – 1913 (AT díl, stránka), Kant podle „Akademie-Ausgabe“, Berlín (AA svazek, stránka), Nietzsche podle kritického vydání díla a dopisů (KGW, KGB) nebo podle příručního vydání (KSA, KSB), obojí od Colliho a Montinariho. Zvyk uvádět na okraji stránky prvního vydání se zachovává také u Heideggerova „Bytí a času“ (1927).

Rozdělení filosofie

Tradiční

  • metafyzika – „první filosofie“, nauka o základech bytí;
  • logika – nauka o správném myšlení, řeči a argumentování;
  • etika – nauka o správném jednání.

Jiné dělení

Teoretická filosofie

Praktická filosofie

  • etika – o správném jednání a morálce;
  • metaetika – o zdůvodnění morálky a etiky;
  • estetika – o vnímání, umění, kráse a vnímání krásy;
  • axiologie – o hodnotách a hodnocení.

Hraniční disciplíny

Západní filosofie

Související informace můžete najít také v článku: Dějiny západní filosofie

Antika

Související informace můžete najít také v článku: Antická filosofie

Středověk

Související informace můžete najít také v článku: Středověká filosofie}}

Raný novověk

Osvícenství

19. století

Související informace můžete najít také v článku: Filosofie 19. století}}

20. století

Související informace můžete najít také v článku: Filosofie 20. století}}

Východní filosofie

Hlavní filosofické pozice

Literatura

Slovníky a příručky

Literatura k úvodu

(od nejpřístupnější k náročnější)

Externí odkazy

Slovníky

Dějiny filosofie

Texty ke stažení


Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Filosofie“