Rozvod

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 8. 9. 2013, 15:52

Rozvod či rozloučení manželství představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti.

Jeden z hlavních důvodů, proč Jindřich VIII. Tudor založil anglikánskou církev, byl fakt, že římskokatolická církev nepovoluje rozvod a jeho žádost o zneplatnění manželství zamítla pro absenci řádného důvodu.

Některé náboženské společnosti a církve rozvod zcela zakazují (římskokatolická církev), jiné je připouští jen za výjimečných okolností (pravoslaví), další se k nim staví velmi benevolentně. Někdy nejsou možnosti k rozvodu rovné - některé větve islámu umožňují muslimovi rozvést se formou SMS oznamující manželce, že je konec, zatímco pro ženy je rozvod prakticky nedostupný. V závislosti na převažujících kulturních a náboženských zvycích v různých státech tak existují různé právní modely řešení rozvodů - na přísně katolické Maltě rozvod nemají, v liberální a agnostické České republice je poměrně dostupný. V islámské Saúdské Arábii je rozvod jednoduchý pro muže a takřka nedosažitelný pro ženy. Pokud se bývalí partneři rozcházejí ve zlém a nedohodnou se na pravidlech rozchodu, mohou být výsledkem rozsáhlé a oboustranně zničující soudní spory, týkající se zejména tří bodů: rozdělení společného majetku, otázky, který z rodičů bude dál vychovávat dítě (děti) a zda bude mít druhý (a v jakém rozsahu) k dětem přístup, a otázky výživného.

Rozvod v římskokatolické církvi

Římskokatolická církev považuje manželství za svátost doživotně (resp. do smrti manžela) zavazující a nezrušitelnou („co Bůh spojil,ať člověk nerozlučuje“; „dokud nás smrt nerozdělí“). Kanonické právo římskokatolické církve nezná proto rozvod v tom smyslu slova, v jakém existuje například v českém právu. Pokud používá slovo rozvod, má na mysli „odluku manželů“, což je defakto rozhodnutí příslušných církevních orgánů akceptující fakt, že manželé spolu nemohou ze závažných důvodů vést řádný manželský život, a přijímající a do jisté míry morálně ospravedlňující situaci, kdy si sezdaní dále vzájemně neplní své manželské povinnosti (obvykle to znamená, že žijí odděleně). Manželství však i nadále trvá a je (z hlediska římskokatolického kanonického práva) nepřekročitelnou překážkou novému sňatku.^[1] Katolík, který se státně rozvedl, má před smrtí svého (dle státu bývalého a dle církve stávajícího) partnera v podstatě jen jedinou možnost, jak legitimně uzavřít (před svou církví) nový sňatek - může požádat o tzv. „zneplatnění manželství“, přesněji o „přezkoumání platnosti uzavřeného manželství“. Pokud církevní soud dospěje k závěru, že uzavření manželství nesplňovalo všechny náležitosti kanonického práva, může je prohlásit za neplatné. To pak ovšem neznamená rozvod či zrušení manželství, ale konstatování, že toto manželství bylo fiktivní, že ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Takové soudní rozhodnutí ovšem nemá zpětně vliv na legitimitu dětí počatých v tomto fiktivním svazku, neboť byly počaty „v dobré víře“. K případu je třeba shodné rozhodnutí dvou instancí církevních tribunálů.^[2]

Související články

• Zneplatnění manželství
• Rozvod v Česku
• Rozvod a křesťanství
• Výživné
• Střídavá péče

Reference

1. ↑ Stručný výklad na stránkách diecézního soudu pražské arcidiecéze
2. ↑ Stručný výklad na stránkách diecézního soudu pražské arcidiecéze