Jazzová sekce

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (1 revizi)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 8. 7. 2014, 10:49

Jazzová sekce je občanské sdružení pro nekomerční kulturu, které vyvíjí činnost od roku 1969 podnes.

Obsah

Kultura po roce 1968

Po roce 1968 byla veškerá veřejná činnost pod přísnou kontrolou úřadů. Např. k uspořádání koncertu bylo nutné vyplnit „povolovačku“ obsahující jména kapel a hudebníků. Ti museli mít, třeba i jako amatéři, souhlas příslušné koncertní agentury. Hudebníci procházeli tzv. kvalifikačními zkouškami, které obsahovaly otázky z marxismu-leninismu. Prokádrovaná kapela musela dát předem ke schválení názvy skladeb a zejména texty. Po schválení povolovačky organizace mohla požádat o pronájem sálu, dát vytisknout plakáty (zde probíhal tiskový dohled) a nechat je vylepit (po předložení schválené povolovačky). Pak dát vstupenky do prodeje (opět po předložení povolovačky schválené inspektorem kultury). Tento proces trval měsíce. V 70. a 80. letech 20. století bylo zakázáno zpívat anglicky a když, tak pouze písně s protiválečnou tematikou, hudebníci museli mít saka (jen bubeník si mohl sako sundat), byly zakázány dlouhé vlasy („máš li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“), měřena hlučnost koncertů, sledováno a vyhodnocováno oblečení návštěvníků (měřítkem úřadů byli tzv. vlasatci a zelenokabátníci, tedy mladí, kteří nosili nepromokavé zelené bundy s velkými kapsami; postrachem úřadů byli zejména mladí turisté ze socialistické Německé demokratické republiky).

Vznik Jazzové sekce

Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 se rozpadla Federace československých jazzklubů. V létě 1969 se při příležitosti Československého amatérského jazzového festivalu v Přerově sešla skupina jazzových nadšenců, která chtěla založit další jazzovou organizaci. Našla pochopení u pracovníka odboru kultury Národního výboru Středočeského kraje Jindřicha Kautského. U něj v kanceláři probíhaly debaty, jak by organizace měla vypadat. Výsledkem bylo, že tři nadšenci podali žádost na ministerstvo vnitra o povolení organizace. Jedním ze signatářů byl lékař a druhým inženýr – oba mimopražští fandové. Třetím byl Karel Srp, právě propuštěný z práce ve výzkumném ústavu. Prví dva fandové se na dalších jednáních více nepodíleli. Veškerá jednání s úřady vedl Karel Srp. Na ministerstvu vnitra, které bylo a stále je pověřeno schvalováním a vedením evidence dobrovolných kulturních organizací (dnes občanských sdružení, nadací apod.) probíhaly personální čistky a tak se referenti měnili a jednání se opakovaně otevírala od začátku. Srpovi se téměř po dvou letech podařilo organizaci právně zaregistrovat. Ve stejné době však požádala o registraci jiná dobrovolná kulturní organizace s názvem Svaz hudebníků, která měla obdobnou náplň stanov. Protože v té době nesměly existovat dvě organizace s téměř stejnou náplní, obě skupiny se dohodly, že se Jazzová sekce stane součástí Svazu hudebníků, ale s vlastním organizačním řádem, hospodařením a právní odpovědností.

První roky

Ustavující sjezd Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR se konal na podzim roku 1971 v Praze při příležitosti Mezinárodního jazzového festivalu. (Festival vznikl v roce 1964 z iniciativy Lubomíra Dorůžky, Stanislava Titzla a v tiskovém středisku s ním spolupracoval i Karel Srp. O rok později byl tento festival zakázán, respektive převeden pod Pragokoncert.) Předsedou Jazzové sekce Svazu hudebníků se stal Milan Dvořák, jazzový fanda z Kralup nad Vltavou, místopředsedy Lubomír Dorůžka a Karel Srp. Ve výboru byli mj. Titzl, Hulan, Velebný, Smékal, Mácha a další. Přestože mnozí z nich působili v různých státních komisích pro hudbu a byli v podstatě „oficiálové“, ani jeden z výboru nebyl v komunistické straně. Praktickou činnost dělali pod Srpovým řízením mladí fandové, kteří se více či méně obměňovali. Jedním z nich byl Joska Skalník, který stvořil výtvarnou tvář Jazzové sekce, Vladimír Kouřil, Rosťa Paarová (později Křivánková), Aleš a Chari Bendovi, Petr Otáhal, časem Lubor Šonka, Tomáš Kraus, bratři Krčmářové, Jiří Kučera a desítky dalších. Zpočátku měla Sekce pár set členů. Po nástupu jazzrocku jejich počet rychle stoupal. S Jazzovou sekcí spolupracovalo mnoho výtvarníků, fotografů, divadelníků, hudebníků z tzv. alternativní scény, překladatelů, spisovatelů, organizátorů a fandů.

Publikační činnost

Jazzová sekce začala od roku 1972 vydávat členský bulletin Jazz, krátce nato v edici Jazz petit knihy o jazzu, rocku, filosofii, moderním umění, moderním divadle a další. Další edice se jmenovala Situace a věnovala se současnému československému výtvarnému umění (zahrnovala především výtvarníky, kteří neměli možnost oficiálně vystavovat). Jinou edicí byl zpravodaj 43/10/88 (podle telefonního čísla Sekce). Objevila se edice Dveře, výtvarně řešené plakáty, různé příležitostné tisky. Tiskárny měly v té době papír na příděl, který rozdělovalo příslušné ministerstvo. Byl nedostatek barev, filmů, kovolistů, tiskárenských i knihařských kapacit. Téměř žádná tiskárna netiskla na klíč – jinde byla sazba, fotopříprava, tisk, knihařina a expedice. Všichni ředitelé měli příkaz netisknout pro Jazzovou sekci a tak každá fáze výroby byla zranitelná. Vydání knih bylo centrálně schvalováno a řízeno. Na vydání se obvykle čekaly dva až čtyři roky. Sekci se dařilo knihy vydávat do několika měsíců. Protokoly z výslechů dosvědčují o zuřivosti policistů i ministerských úředníků, kteří tiskárny nemohli objevit. Přesto se zdařilo vydat další díly rockového slovníku, na několikrát se tisklo fotografické dílo Jindřicha Štyrského (bylo dvakrát zabaveno policií). Vznikla nová edice Dokumenty s obhajobou punku (Rock na levém křídle) nebo nobelovskou řečí Jaroslava Seiferta. I když vlastně jednalo o vydávání samizdatů, jejich grafická úroveň byla vysoká a vysoké byly zejména náklady, které šly do tisíců. Zcela samostatnou kapitolu tvoří nelegální knižní vydání Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále v nákladu přes 5 tisíc kusů. Dodnes není úplný přehled vydaných prací, protože zejména po zákazu Jazzové sekce byly tiráže knih různě vymýšlené, aby zmátly policii.

Jazzrocková dílna

Polovina 70. let byla v ČSSR ve znamení jazzrocku, který však nebyl povolován. Ten nakonec způsobil rozchod Srpa s ostatními členy výboru Jazzové sekce Svazu hudebníků. Srp, který byl dramaturgem Pražských jazzových dnů, se kterými Sekce začala v roce 1974, se rozhodl uspořádat samostatný koncert jazzrocku pod názvem Jazzrocková dílna, a to přímo v Lucerně. Výbor Jazzové sekce, v němž převažovali profesionální hudebníci nebo úředníci, se proti Jazzrockové dílně postavil. Konkrétně: Dvořák, Benda, Smékal, Hulan, Velebný, Titzl, Mácha; výpadů se zdržel pouze Dorůžka. U členů výboru se projevil politický strach a u profesionálních jazzmanů závist, že „neumětelové“, jak mladým přezdívali, budou mít větší aplaus. Známý profesionální hudebník, Luděk Hulan, dokonce navštívil ministerstvo kultury, aby je varoval, že dojde k nepřístojnostem. Srp se s výborem rozešel a koncert v rámci Pražských jazzových dnů u úřadů vybojoval. Navíc po dohodě se šéfredaktorem hudebního vydavatelství Panton Jiřím Maláskem domluvil vydání samostatné dlouhohrající desky, na kterou Joska Skalník vymyslel velmi neotřelý obal (po vydání byla deska stahována z výloh, kvůli delegátům probíhajícího sjezdu KSČ). Ministerstvo kultury informovalo ministerstvo vnitra a Srp byl často předvoláván na výslechy. Jazzrocková dílna byla úspěšná a Jazzová sekce přestala přibírat nové členy. Jejich počet byl dán maloofsetovou tiskárnou, která nestačila na zvýšený náklad členského bulletinu Jazz. Mladí si bulletin a další materiály půjčovali a opisovali. Např. knihu o Johnu Lennonovi včetně fotografií policií smazané Lennonovy zdi četlo odhadem 200 tisíc lidí. Po rozchodu Srpa s původními členy výboru si Srp vybral aktivisty, kteří Sekci „drželi“ až do uvěznění. Vedle Skalníka, Kouřila, Paarové to byli např. Jana Chržová, Marta Zelinková (Chadimová), obě rodiny bratrů Krčmářových, Tomáš Křivánek, manželé Kučerovi, manželé Huňátovi, Roman Hruška, Josef „Zub“ Vlček, Jiří Čutka, Pavel Hyndrák, manželé Prokopovi, Alenka Prokopová, Vladimír Lisoň, Jaroslav Kořán, Pavel Turnovský, Eva Dvořáková, manželé Volkovi, Martin a Jana Sýkorovi, Jiří Exner, Tomáš Kraus, Zdeněk Pecka, Petr Pylypov, Eva Střížovská, Karel Srp mladší, Miloš Drda, Ondřej Hrab, Arpád Abonyi, Vlastimil Marek, ing.Justoň, sourozenci Gistrovi, Hana Hermannová, Lubor Šonka, Josef Kupka aktivní byli mimopražští Antonín Rais v Chomutově, Jura Regentík v Olomouci, Petr Cibulka a Zina Lišková v Brně, bratři Kukučkové na Slovensku, aktivisté v Žatci, Košicích, Žilině, Trutnově, Ústí nad Labem a mnoha dalších místech.

Represe

S přibývajícími členy nabývaly výslechy Srpa na síle; Státní bezpečnost rozpoutala kampaň výslechů příznivců Jazzové sekce po celé republice. V rámci spolupráce socialistických zemí StB kontaktovala policejní složky v dalších zemích (např. Německá demokratická republika, po vzniku Solidarity Polsko a později i Maďarsko). Jazzová sekce a Svaz hudebníků sice usilovaly o řádný sjezd, který by legalizoval nový výbor, avšak úřady sjezd nepovolily. Sekce nepředkládala rukopisy bulletinů ani knih k cenzuře, mezi aktivisty neměla členy KSČ, obecně začala být pokládána za antisocialistickou organizaci, o kterou mají také zájem v zahraničí, hlavně na Západě. Tento zájem západní ambasády skutečně projevovaly a Jazzová sekce jim vycházela vstříc. Nebývale silný zájem byl v zahraničních sdělovacích prostředcích, na Hlasu Ameriky, který nebyl komunisty rušen, na Svobodné Evropě a dalších rozhlasových stanicích. Pražské jazzové dny začaly uvádět kapely, které neměly tzv. přehrávky a vrcholem bylo vystoupení skupiny Extempore v Lucerně s art-rockovou operou Milá čtyř viselců. Množily se úřední i „neúřední“ zákazy (po telefonu). Policie nasadila na telefony Jazzové sekce odposlech, stejně tak na korespondenci, zablokovala konto u spořitelny, zavedlo sledovačky a pravidelná vyhodnocování činnosti Jazzové sekce po celé ČSSR.

Pokus o rozpuštění

Ministerstvo kultury tlačilo na Svaz hudebníků, aby Jazzovou sekci zrušil. Ten tak učinil v dubnu 1977. Sekce však měla právní subjektivitu a odvolala se. Vznikl neúprosný administrativní boj mezi komunistickou mašinérií a amatéry z Jazzové sekce. Písemná výzva obletěla republiku a úřady byly zavaleny protesty. Do sporu nepřímo vstoupila zahraniční média, ambasády a hlavně obsah Helsinských dohod, na které se členové Sekce při výsleších odvolávali. Úřady se zalekly a povolily Jazzové sekci další existenci – pochopitelně pod větší policejní kontrolou. Ministerstvo kultury nakonec dalo podnět Ministerstvu vnitra, aby zrušilo celý Svaz hudebníků a tím i Jazzovou sekci. K tomu došlo v říjnu 1984, avšak Jazzová sekce se odvolala k soudu. To se komunistickému režimu ještě nestalo. Začaly se křížit zájmy ministerstev zahraničí (ostuda na západě, nedodržování Helsinských dohod), vnitra (možná destabilizace reálného socialismu v očích Moskvy) a kultury (za každou cenu zakázat). Teprve počátkem 80. let původní členové výboru Jazzové sekce rezignovali. Buď písemně (Titzl) nebo ústně (Smékal).

Proces 1986

Právní zodpovědnost za Jazzovou sekci zůstala na Srpovi, který se po abdikaci Milana Dvořáka stal předsedou. Místopředsedou pak jmenoval Josku Skalníka, tajemníkem Vladimíra Kouřila a členy Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka a Jiřího Kučeru. Ten včas emigroval. 2. září 1985 došlo k první domovní prohlídce v sídle Jazzové sekce a v bytech členů tohoto výboru. Prvý důstojník ministerstva vnitra případ odložil s tím, že nenašel proti Sekci žádné důkazy. Jeho nástupce učinil totéž. Třetí důstojník dostal případ jako stranický úkol. V září 1986 spolu s prokurátorem Josefem Monsportem uvalili vazbu na Karla Srpa, Josku Skalníka, Vladimíra Kouřila, Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka, Miloše Drdu, Vlastimila Drdu a Eduarda Krčmáře. Režim obvinil zadržené z neplacení daní, které vypočetla úřednice Kurylová na Národním výboru Prahy 4. Tento důvod vyhlásily také československé ambasády v zahraničí. Sekce měla údajně dlužit milion korun na daních. Policejní znalec však žádný únik nezjistil, takže tento hlavní důvod uvěznění nakonec u soudu nebyl vůbec projednáván. Znalci z účetnictví zjistili, že se Jazzová sekce neoprávněně obohatila asi o 67 tisíc korun, za které platila odvoz popelnic, nákup známek, čisticích potřeb atd. V lednu 1987 byli aktivisté Sekce propuštěni z vazby. Přesto důsledky věznění byly vážné: Skalník málem oslepl, Huňát nedostával léky na srdce, Kouřilovi otekly nohy a při propuštění se nemohl obout. Trpěl onemocněním ledvin a nakonec byl operován. Křivánek a Srp odešli relativně zdrávi. Krátce byli uvězněni i bratři Krčmářové. Nejhůře skončil pokladník Miloš Drda, kterého vyšetřovatel Viktor Špirk a prokurátor Josef Monsport uvěznili v jeho 71 letech. Miloš Drda trpěl cukrovkou, měl dva infarkty a z močového měchýře měl vyveden vývod kvůli prostatě. Po výslechu na Národním výboru v Praze 4 dostal také infarkt vlastník domečku, ve kterém Jazzová sekce sídlila. Když se pan Kupka vrátil z „jednání“, omdlel a za několik hodin zemřel. Jeho manželka rok po něm. O dalším členu Sekce, který zemřel ve vězení, Pavlu Wonkovi, je toho známo víc. Zato o slovenském disidentovi a také členu Sekce Tomáši Petřivém není známo téměř nic. Zemřel po policejním výslechu v Bratislavě. Policie datum úmrtí posunula o dva dny dopředu. Proti uvěznění se vzbouřilo mezinárodní veřejné mínění. Stovky nejznámějších osobností světové kultury začaly psát protesty prezidentu Husákovi. Zahraniční rozhlas téměř denně přinášel reportáže a stanoviska. Protestovali diplomaté. Režim byl zmaten. Proti návrhu dát Srpovi 8 let se postavil i soudce Stibořík (byl poté přeložen). Nakonec Srp dostal 16 měsíců, Kouřil 10 měsíců, Huňát, Skalník a Křivánek podmínku.

Obnova organizace

Pár měsíců po svém propuštění v roce 1988 Karel Srp požádal o registraci Artfora, organizace se stejnou náplní jako Jazzová sekce. Artforum bylo po třinácti měsících jednání v červnu 1989 povoleno, předsedou se stal Karel Srp. Sdružení Unijazz, který má na rozdíl od pražského Artfora celostátní působnost, získalo oficiální registraci až v únoru 1990, jeho předsedou byl zvolen Čestmír Huňát. V roce 1991 byli členové výboru Jazzové sekce rehabilitováni, avšak Sekci nebyl navrácen zabavený majetek ani peníze na kontech. Právním nástupcem Jazzové sekce z roku 1971 je „Jazzová sekce – Artforum“. Předsedou je nadále Karel Srp. Vznikají nové knihy, další koncerty, výstavy apod. Organizace již naštěstí není jediným kanálem pro nejrůznější „opoziční“ aktivity, jako byla za totality, ale může si dělat jen to, co ji baví. Je to například několik ročníků Nonstop čtení (Ferlinghetti, Solženicyn, Škvorecký, Havel, Lustig atd.), mnoho výstav, zejména dokumentárních (Srpen 68, Heydrichiáda, Ježek, Vlach, Brom, Velebný, Klikar, Prohry a naděje 1938–1989, Devět prezidentů), velké množství uměleckých projektů. Sekce má od roku 2002 internetové rádio Hortus, kde zejména v historické části připomíná politické procesy, období okupace Němci i Sověty, věnuje se poezii beat generation, spolupracuje na projektech s jinými nekomerčními organizacemi. Není nikým sponzorována.

Záruka za Karla Srbu

V roce 2010 Jazzová sekce nabídla společenskou záruku za vězného Karla Srbu a tím přispěla k jeho předčasnému propuštění po osmi letech vězení. Někdejší generální sekretář ministerstva zahraničí Karel Srba byl původně odsouzen k dvanáctiletému trestu za přípravu vraždy investigativní novinářky Sabiny Slonkové. Po propuštění z vězení začal Karel Srba v Jazzové sekci také pracovat, přičemž má na starosti marketing, propagaci, pomoc při organizování kulturních akcí a také sledování zákonů o neziskových organizacích.[1][2]

Reference

  1. ↑ Pavlína Wolfová, Rozhovor s Karlem Srpem: Jde mi o budoucnost Karla Srby, Reflex.cz, 03.09.2010
  2. ↑ Karel Srba po propuštění z vězení vystavuje své obrazy, tyden.cz, 30.09.2010

Literatura

  • Karel Srp: Výjimečné stavy. Praha: Pragma, 1994

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Jazzov%C3%A1_sekce“