Námořnictvo Spojených států amerických

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 3. 2. 2012, 20:55; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)


Vojenské námořnictvo Spojených států amerických (United States Navy) je námořní složka Ozbrojených sil USA. K 15. lednu 2010 v něm sloužilo 329 515 mužů, dále provozovalo 287 válečných lodí a ponorek všech typů a přes 3700 letadel.[1] Americké námořnictvo je největším námořnictvem na světě a v současnosti zároveň jediným námořnictvem s globální působností. Disponuje největší flotilou letadlových lodí (11 ve službě a jedna ve stavbě) a raketových křižníků. „Zřizovat a udržovat loďstvo“ má podle Ústavy (Článku I, oddílu 8) Kongres, jeho nejvyšším velitelem je pak prezident.

Obsah

Historie

Zrod (1775-1890)

Brigantina USS Lexington z doby války za nezávislost se stala první americkou válečnou lodí nesoucí toto jméno

Americké námořnictvo bylo založeno za americké války za nezávislost, probíhající v letech 1775–1783. Jeho prvním velitelem se stal prezident George Washington. Jelikož nebylo dostatečně silné na střet s mocnou Royal Navy, mělo zejména narušovat britské zásobovací trasy.[2] Po skončení války za nezávislost nastalo období velkého útlumu, kdy Kongres všechny válečné lodi prodal (jako poslední byla roku 1785 prodána fregata Alliance) a upřednostněna byla obrana západní hranice USA. To vedlo například k nárůstu problémů s pirátstvím ve Středomoří, ohrožujícím rostoucí námořní obchod. Teprve roku 1794 bylo námořnictvo obnoveno a Kongres objednal stavbu šesti fregat, z nichž USS Constitution je ve službě dodnes.[2] V letech 1798–1800 bojovalo americké námořnictvo v nevyhlášené válce s Francií, která povolila svým korzárům útoky na americké lodě. Hlavní oblastí bojů byl Karibik. Konflikt posílil pozici námořnictva, jelikož byly objednány další lodě a roku 1798 bylo zřízeno samostatné ministerstvo námořnictva (Department of Navy). V letech 1812–1815 pak došlo i k válce s Velkou Británií. Ta znovu prokázala potřebu silného loďstva. Během mexicko-americké války v letech 1846–1848 americké námořnictvo blokovalo mexické přístavy a podporovalo pozemní jednotky. Provedlo také svou první velkou výsadkovou operaci — obsazení přístavu Veracruz, ze kterého armáda směřovala k hlavnímu městu a uspíšila tak mexickou porážku.[2]

Střetnutí Monitoru a Virginie

V americké občanské válce došlo ke střetu výrazně silnějšího námořnictva Unie a námořnictva Konfederace. Unijní námořnictvo provádělo účinnou blokádu přístavů Konfederace, což ji vystavilo vážným problémům se zásobováním. Operacemi na řekách též pomohlo rozdělit Konfederaci na dvě části. Do historie vstoupilo zejména střetnutí válečných lodí USS Monitor a CSS Virginia dne 9. března 1862 v bitvě u Hampton Roads, které bylo historicky prvním střetnutím obrněných válečných lodí. Bitva zcela změnila náhled na konstrukci válečných lodí a vedla během několika let k radikální přestavbě loďstev na celém světě. V následujících dvaceti letech se monitory staly důležitou složkou amerického námořnictva, jehož síla však až do 80. let 19. století klesala a jeho lodi zastarávaly. V tomto období nebylo vystaveno závažnějším hrozbám a soustředilo se na ochranu obchodu a podporu americké diplomacie.[2] Názornou ukázkou takové diplomacie byla návštěva čtyř fregat pod velením komodora Matthew C. Perryho, která roku 1854 donutila japonský šógunát k otevření přístavů. Uzavřením obchodní smlouvy s USA byla zlomena více než dvousetletá izolace Japonska.

Námořní velmoc (1890-1945)

Americké biitevní lodi vyplouvají roku 1907 na cestu kolem světa
USS California se potápí v Pearl Harboru

Díky modernizačním programům, které začaly v 80. letech 19. století, se americké námořnictvo brzy zařadilo mezi námořní velmoci a mohlo tak účinně podporovat snahy o územní a obchodní expanzi. Prvním důkazem nově získané síly amerického námořnictva se stalo jeho angažmá ve Španělsko-americké válce roku 1898.[3] Jako casus belli posloužilo podezření, že španělští agenti potopili americkou válečnou loď USS Maine (výbuch nebyl dodnes objasněn). Střetnutí probíhalo naprosto jednostranně a skončilo zničující porážkou Španělska, které muselo po ztrátě většiny svých velkých válečných lodí v bitvách na Filipínách a Kubě přistoupit na pařížskou mírovou smlouvu. Poté bylo nuceno předat Spojeným státům Kubu, Portoriko a část Španělské východní Indie (Filipíny a Guam). V roce 1907 vyslal americký prezident Theodore Roosevelt skupinu šestnácti amerických bitevních lodí, přezdívanou též Great White Fleet, na čtrnáctiměsíční cestu kolem světa, která možnosti válečného loďstva veřejně demonstrovala — a to zejména Japonsku jako potenciálnímu americkému soupeři v Pacifiku.[3] Roku 1914 americké námořnictvo po šest měsíců okupovalo mexický přístav Veracruz a ve stejném roce byl navíc otevřen Panamský průplav, který dovolil námořnictvu snadno přesouvat síly mezi Atlantikem a Pacifikem.[3] Do první světové války se USA zapojily až 6. dubna 1917.[p 1] Přestože samo americké námořnictvo ve válce žádnou velkou bitvu nevybojovalo,[p 2] bylo jeho úspěchem zajištění bezpečné přepravy dvou milionů vojáků expedičních vojsk do Evropy, kde tato vojska výrazně ovlivnila výsledek války. Do Evropy bylo rovněž vysláno devět bitevních lodí, které dále zvětšovaly převahu Dohody nad německou Kaiserliche Marine.[p 3] Americké námořnictvo vyšlo z války jednoznačně posíleno jako jedna ze tří hlavních námořních mocností (společně s Velkou Británií a Japonskem) a s ambicí překonat svou silou i Britské královské námořnictvo. V roce 1916 proto přijalo ambiciózní program stavby 10 bitevních lodí, 6 velkých bitevních křižníků, 10 lehkých křžníků, 270 torpédoborců a 84 ponorek.[4] Washingtonská konference v letech 1921-1922 na jedné straně částečně omezila námořní zbrojení, ovšem na druhé straně definitivně potvrdila paritu mezi námořnictvem britským a americkým. V meziválečné době si americké námořnictvo svou pozici udrželo a v době rostoucího mezinárodního napětí ve 30. letech (japonských expanzionismus, nástup nacismu) začalo se stavbou řady nových lodí. Do druhé světové války se zapojilo až po japonském napadení základny Pearl Harbor na Havajských ostrovech 7. prosince 1941. Přestože americké námořnictvo ve válce působilo globálně, jeho hlavním válčištěm se stal zejména Pacifik a kampaň proti Japonsku. Po několikaměsíční sérii porážek zde nastal obrat v bitvách v Korálovém moři a u Midway. Brzy se ukázala síla amerického průmyslu, který chrlil velké množství válečných lodí, obchodních lodí, letadel a dalšího materiálu. Vyloděním na ostrově Guadalcanal začalo postupné dobývání Japonci obsazeného území, které vyvrcholilo bitvou o Okinawu a japonskou kapitulací, podepsanou 2. září 1945 na palubě bitevní lodi USS Missouri. V severní Africe a Evropě se Američané od roku 1942 podíleli na řadě vyloďovacích operací, které postupně osvobozovaly území obsazená vojsky Osy — operace Torch, operace Husky, operace Overlord a další.[3] Z amerického námořnictva se za druhé světové války stalo nejsilnější námořnictvo světa a tím začala globální éra jeho působení.

Globální námořnictvo (1945-)

Po skončení druhé světové války prošlo námořnictvo zeštíhlením a mnoho jeho starších lodí bylo vyřazeno. Brzy se však ukázalo, že spojenectví Západu se Sovětským svazem bylo pouze dočasné a americké námořnictvo se stalo jedním z hlavních aktérů války studené. V ní bylo jeho protivníkem především doposud nijak silné sovětské námořnictvo, do jehož rozvoje však byly investovány velké prostředky. Jelikož by v případě vzniku opravdové války byla jejím těžištěm západní Evropa, mělo americké námořnictvo zejména chránit základny bombardérů a zásobovací trasy v Atlantiku. Základem síly amerického námořnictva se přitom staly silné úderné svazy těžkých letadlových lodí — kategorie plavidel, o jejichž stavbu se Sovětský svaz nepokusil až do 80. let.[5]

Jedním ze symbolů expanze námořnictva za vlády Ronalda Reagana se stala reaktivace a modernizace bitevních lodí třídy Iowa

Roku 1949 se USA staly součástí nově založené Severoatlantické aliance, do které se zapojilo i americké námořnictvo. Nové závody ve zbrojení a používání nejnovějších technologií přinesly například zavedení jaderných zbraní — zejména balistických raket ve výzbroji ponorek, řízených střel či jaderných reaktorů v pohonu lodí. Americké námořnictvo bylo nasazeno například v Korejské válce, během které provedlo riskantní, ale úspěšnou vyloďovací operaci u korejského města Inčchon. V 60. letech následovala kubánská krize či válka ve Vietnamu, po které následoval určitý útlum. Po nástupu Ronalda Reagana do prezidentského úřadu byla zahájena rozsáhlá expanze a modernizace námořnictva. V 80. letech pak námořnictvo podporovalo armádu v Libanonu, Libyi, Grenadě a Panamě. Mezi červencem 1987 a srpnem 1988 operovalo proti Íránu v Perském zálivu s cílem zabránit rozšíření Irácko-íránské války do jeho vod, což by narušilo trasy ropných tankerů. V dubnu 1988 pak byla uskutečněna úspěšná operace Praying Mantis — střetnutí s íránským námořnictvem, které bylo největším námořním střetnutím amerického námořnictva od dob druhé světové války.[5] V 90. letech byly provedeny operace Pouštní bouře a Pouštní štít (1991–1992), operace Deliberate Force (1995), operace Pouštní liška (1998), operace Spojenecká síla (1999) či operace Southern Watch (1992–2003).

Současnost

Organizace

Organizační struktura amerického námořnictva

Základny

Vybavení

Letadlové lodě

Nejnovětší americká letadlová loď USS George H.W. Bush vstoupila do služby v lednu 2009.

USA disponují největší světovou flotilou velkých letadlových lodí (tzv. supercarriers) s jaderným pohonem, nesoucích až 90 letadel a vrtulníků, které mohou za den provést až 150 bojových letů. Letadlové lodě jsou jádrem úderné síly a zastrašovacích možností amerického námořnictva. Letadlová loď tvoří s řadou podpůrných lodí větší údernou skupinu (carrier battle group). Součástí této skupiny jsou křižníky třídy Ticonderoga a torpédoborce třídy Arleigh Burke vybavené nejmodernějším zbraňovým systémem Aegis, fregaty a dvě útočné ponorky, které letadlovou loď chrání proti případnému útoku letadel, lodí či ponorek. Součástí svazu jsou též zásobovací lodě s palivem, municí a dalším materiálem. Ve službě je momentálně letadlová loď USS Enterprise a deset jednotek třídy Nimitz. Ve stavbě je dále první ze tří plánovaných letadlových lodí třídy Gerald R. Ford.

Lodě pro výsadkové operace

USS San Antonio

Současný důraz na schopnost amerického námořnictva vést obojživelné operace a operace v blízkosti pobřeží vede k nárůstu kapacity těchto jeho sil. Jejich základem jsou vrtulníkové výsadkové lodě tříd Tarawa (2 kusy), Wasp (8 kusů) a nejnověji též třídy America (1 ve stavbě). Ty se svým vzhledem podobají lodím letadlovým. Na palubě nesou nejen vrtulníky a letouny, ale i cca 2200 vojáků námořní pěchoty, k jejichž dopravě na břeh slouží mimo vrtulníků také dok s vyloďovacími čluny a vznášedly. Dalším typem lodí je kategorie Amphibious transport dock, plavidlo nesoucí pěchotu, bojovou techniku a další zásoby, které z ní mohou na břeh přepravovat jak vrtulníky, tak výsadková plavidla (má přistávací palubu i dok). Lodě třídy Austin ve službě postupně nahrazuje nová třída San Antonio. Posledním typem vyloďovacích lodí jsou výsadkové dokové lodě tříd Whidbey Island a Harpers Ferry.

Křižníky, torpédoborce a fregaty

Torpédoborec USS Bainbridge

Americké námořnictvo v současnosti provozuje 22 raketových křižníků třídy Ticonderoga, vybavených zbraňovým systémem Aegis. Křižníky byly vyvinuty zejména k obraně svazů letadlových lodí proti nepřátelským letadlům a protilodním střelám, díky střelám s plochou dráhou letu Tomahawk ovšem získaly též schopnost přesných úderů proti pozemním cílům. Nejmodernějším systémem Aegis jsou vybaveny též torpédoborce třídy Arleigh Burke, kterých je v současnosti dokončeno 57 z 63 objednaných jednotek. V současnosti probíhá nákladná modernizace všech amerických hladinových lodí se systémem Aegis, která jim umožní ničení balistických střel krátkého a střeního doletu a družic na nízkých oběžných drahách pomocí vylepšených řízených střel Standard SM-3. Americké námořnictvo se tak zapojí do systému Ballistic missile defense.[6][7] Ve stavbě se rovněž nachází dva ze tří plánovaných torpédoborců třídy Zumwalt (jejich dokončení se plánuje na roky 2013–2014). Jsou to víceúčelové lodě projektované s důrazem na schopnost provádění protizemních úderů a pobřežních operací. Jejich konstrukce obsahuje řadu novinek, ovšem nárůst nákladů na celý program vedl k tomu, že místo stavby větší série bude obnovena stavba starší a levnější třídy Arleigh Burke. Americké námořnictvo dále provozuje 30 fregat třídy Oliver Hazard Perry, vhodných zejména na protiponorkový boj. Tyto fregaty byly stavěny od poloviny 70. a náhradou za ně by pravděpodobně měla být kvalitativně nová univerzálnější plavidla, specializovaná na boj v pobřežních oblastech.

Ponorky

Soubor:Ohio-class submarine launches Trident ICBMs (artist concept).jpg
Ilustrace odpálení balistické střely Trident z ponorky třídy Ohio

Americké námořnictvo v současnosti provozuje okolo 70 útočných a balistických ponorek, přičemž všechny mají jaderný pohon. Balistických ponorek třídy Ohio se střelami Trident americké námořnictvo vlastní 14 kusů a další čtyři jsou přestavovány na nošiče až 154 střel s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk. Ve službě je rovněž více než 50 útočných ponorek. Ty slouží primárně k ničení nepřátelských ponorek, hlídkování a ochraně vlastních úderných svazů. Mohou však také napadat hladinové lodě pomocí řízených střel Sub-Harpoon a pozemní cíle střelami s plochou dráhou letu Tomahawk. Nejpočetněji je zastoupena třída Los Angeles se 45 kusy (zbytek ze 62 postavených již byl vyřazen). Na ní navazuje tehcnologicky vyspělejší a v provozu výrazně tišší třída Seawolf, které ale byly pro vysokou cenu postaveny pouze tři jednotky. Nejnovější generaci útočných ponorek představuje třída Virginia, u které již jsou v aktivní službě první z plánovaných 18 jednotek. Tato třída ve službě nahrazuje ponorky třídy Los Angeles a oproti třídě Seawolf je o přibližně polovinu levnější.[8]

Letectvo

V současné době námořnictvo USA disponuje letouny McDonnell Douglas F/A-18 Hornet a Boeing F/A-18E/F Super Hornet, který postupně nahrazuje starší Hornety.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V den vstupu do války mělo americké námořnictvo 14 dreadnoughtů, 23 predreadnoughtů, 11 pancéřových křižníků, 20 chráněných křižníků, 68 torpédoborců a 46 ponorek. Problémem byl zejména nedostatek torpédoborců.
  2. ↑ Tomu odpovídají i nízké válečné ztráty — 1 křižník, 2 torpédoborce a 1 ponorka.
  3. ↑ Převaha Dohody v těžkých lodích byla 2:1. V prosinci roku 1917 byla do Evropy odeslána americká 9. divize bitevních lodí — USS New York, USS Florida, USS Delaware, USS Wyoming, USS Arkansas a USS Texas. V srpnu 1918 je posílily ještě bitevní lodě USS Nevada, USS Oklahoma a USS Utah.

Reference

  1. ↑ Status of the Navy [online]. US Navy, 2010-01-15, [cit. 2010-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 PALMER, Michael A.. The Navy: The Continental Period, 1775-1890 [online]. Naval Historical Center, 2004-07-16, [cit. 2010-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 PALMER, Michael A.. The Navy: The Oceanic Period, 1890-1945 [online]. Naval Historical Center, 1996-12-19, [cit. 2010-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 4. Rok 1917. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-85983-89-3. S. 35.  
  5. ↑ 5,0 5,1 PALMER, Michael A.. The Navy: The Transoceanic Period, 1945-1992 [online]. Naval Historical Center, 1996-12-19, [cit. 2010-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ -BKO-. Co se starými křižníky s Aegisem? [online]. ATM, 2008-04-24, [cit. 2010-01-16]. Dostupné online.  
  7. ↑ -SKY-. Módní výstřelek: Aegis [online]. ATM, 2008-08-15, [cit. 2010-01-16]. Dostupné online.  
  8. ↑ -BKO-. New Mexico, šestá ponorka tř. Virginia [online]. ATM, 2010-01-04, [cit. 2010-01-16]. Dostupné online.  

Související články

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Námořnictvo Spojených států amerických

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/N%C3%A1mo%C5%99nictvo_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch“