Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Mohyla v Chotouni

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 7. 9. 2011, 13:36; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Mohyla v Chotouni

Mohyla v Chotouni (též Homole sv. Prokopa) je asi 3m vysoká mohyla pravidelného zvonovitého tvaru postavená na plochém vrcholu ostrohu zvaného „Homole“, nad obcí Chotouň.

Obsah

Poloha

Chotouňská mohyla stojí prakticky v ose dnes již zavezeného úseku Čertovy brázdy - pravěké severojižní stezky, která tu vedla 2,8km rovně, přímo od vrcholu Lipské hory k okraji Chotouně pod ostrohem s mohylou.

Mohyla v Chotouni s informační tabulí

Poblíž mohyly je dnes umístěna informační tabule s populárním textem o Čertově brázdě a Prokopově homoli. Z vrcholu mohyly prý býval daleký rozhled na sever po Polabí, na Říp, Bezděz, Ralsko i Ještěd. Na jižní straně pak byly vidět stráně a vrchol Lipské hory [1]. Dnes je rozhled kvůli vzrostlým stromům velmi omezený. V Miškovského pojednání o Čertově brázdě[2] z roku 1903 se lze o této mohyle dočíst:

S prohlídkou jsme počali v Chotouni na návrší, kde stojí suchý dubec a mohylka kterouž už Krolmus prokopával, ničeho však v ní nenalezl. Snad od tohoto průkopu pochází prolehlost mohyly mající v základě i na povrchu tvar sploštělého obdélníka, měřicího nahoře v průměru 6,50 m a 5 m a dole v objemu 53. V Beckovského "Poselkyni" (díl I. Str. 357) čteme: "Při té vesnici (Chotouni) na jednom přívrší spatřuje se jeden kopeček neb vršek z samé země jako na skále udělán a nanosen, jehož hořejší okrouhlost 24 a dolejší 82 kročeje obsahuje. ... Při porovnání velikosti plošiny na vrcholu mohyly před sto lety a dnes se zdá, že mohyla byla původně větší.

Historie

Na základě souvislostí s nálezy bylanské kultury v okolí je mohyla obvykle datována do doby bronzové. Na vrcholu mohyly býval (podle textu na informační tabuli) již od sedmnáctého století dřevěný kříž. Roku 1841 zde pak osadníci nechali zbudovat pískovcový sloup s kovovým křížkem, který zde stojí dodnes [3]. Vlastenecký kněz a amatérský archeolog Václav Krolmus mohylu v letech 1855-1859 prokopával[1], " hodlaje tu starožitných věcí se dohledati, když však hlubší kopáni kamennému kříži sesutím hrozilo, ustoupil od svého předsevzetí " [3].

Otázka účelu

Většina mohyl doby bronzové sloužila k pohřbům vysoce postavených osob. Absence nálezu v této mohyle může souviset právě s její vyvýšenou polohou. Ještě v devatenáctém století, než ji zakryly okolní stromy, bývala zdaleka viditelným orientačním bodem. Uvážíme-li komunikační význam Čertovy brázdy není možné vyloučit, že mohlya nebyla pohřbem, ale orientačním bodem, k němuž směřovaly vozy plochou krajinou od brodu v Nymburce, aby odtud pokračovaly mohutným úvozem Čertovy brázdy k brodu na Sázavě a tudy dál k jihu.

Legenda

Mohyla je legendicky spojována se svatým Prokopem. Podoba legendy je zaznamenaná mapř. v Beckovského knize "Poselkyně starých příběhův českých" (díl I. Str. 357)[4]: Když sv. Prokop v svý sázavský jeskyni zlého ducha do rádla zapřáhl, s ním od té jeskyně skrze lesy, skrze roviny, pahrbky, také doliny přímo přes silnici neb vozovou cestu, berou se chodí a jede z Prahy do Kolína až k Chotouni vesnici voral a na tom přívrší chotouňském toho zlýho ducha přinutil bláto oškrábati, z které země ten vršek tehdáž byl udělán a který se silnice pražské podnes spatřuje, jemuž okolní obyvatelé říkají homole.

Reference

  1. 1,0 1,1 Horáček A., a kol., Království české V. , Východní čechy, část první, NAKLADATEL PAVEL KŮRBER V PRAZE, 1912
  2. MIŠKOVSKÝ, Jozef. Po Čertově brázdě z Chotouně do Sázavy. Naše hlasy : časopis věnovaný zájmům našeho lidu, 1903, čís. 23. Dále v číslech 28 a 29 ročníku 1904.
  3. 3,0 3,1 Dr. FRANT. KRÁSL, KANOVNÍK U SV. VÍTA NA HRADĚ PRAŽSKÉM A JEDNATEL DĚDICTVÍ SV, PROKOPA, "Sv. Prokop : jeho klášter a památka", Tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny v Praze, 1895 dostupné on-line
  4. Jan František Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých, díl druhý, svazek první, Praha, 1879 Str. 357