Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !
Peruánský naháč
Z Multimediaexpo.cz
| Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. |
|
| Neověřená tvrzení (vlastní výzkum) poškozují tento článek ! Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných referencí. |
|
Peruánský naháč (známý též pod názvy a zkratkami: Perro sin Pelo del Peru - PSPP, Peruvian Hairless - PEN, Peruvian Inca Orchid - PIO) je plemeno psa, patřící dle členění FCI do 5. skupiny - Špicové a psi původního typu, sekce 6. - Psi původního typu. Charakteristickým znakem
neosrstěné varianty je absence srsti na většině těla. Zemí původu je Peru, odkud se později rozšířil do celého světa. Existuje ve třech velikostních rázech a to:
Malý: od 25 do 40 cm
Střední: od 40 do 50 cm
Velký: od 50 do 65 cm
Vzhledem k tomu, že neosrstěná varianta nemá na většině těla srst, je vhodný pro některé alergiky.
Zajímavostí je, že členskými zeměmi FCI s největším počtem chovatelských stanic zabývajících se chovem Peruánského naháče je Česká republika, Finsko, Francie a Švédsko.
Barva může být od černé u černých psů, přes břidlicově černou, sloní čerň, modročernou, všechny odstíny šedé, tmavě hnědou až po světle plavou. Všechny tyto barvy mohou být jednobarevné nebo se mohou vyskytovat s růžově zbarveným skvrnami kdekoliv na těle.
Vzhledem k tomu, že tělesná teplota psa je vyšší než člověka, používali jihoameričtí Indiáni toto plemeno k léčbě různých onemocnění. Peruánští naháči zcela běžně sdíleli lůžko s lidmi, které za chladných andských nocí zahřívali.
V některých tištěných i webových publikacích se můžete dočíst, že naháče chovali před třemi tisíci let Inkové. Tenhle údaj je chybný a to z jednoho prostého důvodu: Říše Inků byla relativně „mladou záležitostí“. Doba jejího největšího rozkvětu netrvala ani sto padesát let. Prvním, historicky ověřeným, datem z incké historie je rok 1438 n.l. – korunovace panovníka Pachacutiho. V roce 1533 n. l. byla incká říše rozvrácena španělskými conquistadory vedenými Franciscem Pizarrem. Torzo inckého státu si ještě udrželo svoji nezávislost ve Vilcabambě do roku 1572, pak vláda Inků definitivně zanikla. Pokud Inkové existovali téměř tisíc let před naším letopočtem, zcela jistě se jednalo o bezvýznamný andský kmen. Tahle skutečnost byla snad i jedním z důvodů, proč 12. června 1985 požádala peruánská kynologická organizace (KPC) – na základě archeologických objevů předkolumbovských kultur – mezinárodní organizaci FCI o zaregistrování standardu PENa, do té doby označovaného jako Peruvian Inca Orchid, Inca Orchid Moonflower Dog či Inca Hairless Dog (pod těmito názvy je v U.S.A. několik desetiletí stále chován, též je znám pod zkratkou PIO) na nynější oficiální název Perro sin Pelo del Peru.
Prameny o původu peruánských naháčů se různí. V podstatě jsou známé tři teorie. První z nich je domněnka, že se do Peru dostali společně s africkými nomády, druhá s čínskými přistěhovalci za vlády prezidenta Castilla v první polovině 19. století a třetí, která předpokládá příchod psů, provázejících člověka při jeho migraci z Asie na oba americké kontinenty, přes Beringovu úžinu. V neprospěch prvních dvou teorií hovoří to, že se mi nepodařilo najít ověřitelný důkaz, že tomu skutečně tak bylo, či aspoň velmi pravděpodobně mohlo být. Držme se tedy teorie třetí, v jejíž prospěch hovoří již zcela reálné základy v podobě archeologických nálezů z předkolumbovských dob. Mezi nejstarší doposud objevená zobrazení psů na jihoamerickém kontinentně bezesporu patří nálezy z období Chavín-Sechímské kultury ( 9. až 2. st. př. n. l.). Zda se jedná skutečně o naháče by bylo poměrně spekulativním tvrzením. Nicméně, od této doby lze sledovat různá zobrazení psů napříč historickým průřezem takřka u všech významných předkolumbovských jihoamerických kultur, vyskytujících se na současném území Peru. Mezi nejznámější bych zmínil například geoglyfy na náhorní planině Nazca – kultura Paracas-Nazca z 5. st. př. n. l. až 8. st. n. l. či zobrazení na fragmentech keramických industrií těsných předchůdců Inků, kultury Moche-Chimú z 2. st. př. n. l. až 14. st. n. l.
Provádět seriózní archeologický výzkum na území dnešního Peru je poměrně obtížné, protože oblast andského horského masivu patří k seismicky nejaktivnějším a velice těžko přístupným pohořím na světě. Častá zemětřesení a sesuvy půdy pohřbily v průběhu staletí celá města a v tropických nížinných pralesech je spousta doposud neprobádaných míst, která teprve čekají na své objevení. Dalším problémem je i to, že zatím nebyli nalezeny žádné písemné záznamy z předkolumbovské éry a tak se musíme opírat o prameny pocházejících od španělských kronikářů, kteří zase vycházeli z ústního podání tradic a incké verze dějin. Ty jsou plné legend, mystérií, folklóru a mýtů. Nemalou míru zde také sehrává fakt, že současná Peru je z ekonomického hlediska poměrně chudou zemí a tak velmi často dochází k vykrádaní archeologických nalezišť a tím i k nevratným ztrátám kulturně-historických památek nevyčíslitelných hodnot.
Pizarrovi následovníci a kronikáři z poloviny 16. století, se zmiňují o „nahých psech“ chovaných inckou šlechtou. Nejvíce ceněni byli psi se světlou kůží a tak, aby vlivem slunečních paprsků neztmavla (peruán se totiž může opálit a spálit na slunci stejně jako člověk), byli přes den chováni v tmavých místnostech a ven pouštěni pouze v noci. Odtud má asi původ někdy používané označení „Měsíční orchidejový pes“ (Inca Orchid Moonflower Dog). Vzhledem k velice přísné, pyramidu připomínající, hierarchické struktuře incké společnosti, kdy vládnoucí vrstva šlechty uzavírala mezi sebou příbuzenské sňatky a nemísila se se šlechtou z jiných kmenů (z důvodů čistoty božské rasy), lze předpokládat, že podobná pravidla příbuzenského křížení stanovila i pro své psí miláčky – naháče. Tak by bylo možné i odůvodnit často se vyskytující absenci premolárů – chudozubost, ale to už se dostáváme do oblasti spekulací. Chudozubost se totiž vyskytuje i u velmi podobného (a pravděpodobně blízkého příbuzného ne-li přímo totožného) psího plemene Mexického naháče ale i u Čínského chocholatého psa, i když ne v takové míře. Genom pro bezsrstost a chudozubost je zřejmě provázaný. Svědčí pro to i fakt, že při krytí Činského chocholatého psa se kryje osrstěná fena s neosrstěným psem a naopak. Díky dodržování tohoto pravidla se výskyt chudozubosti u „číňanů“ v posledních letech snížil, respektive je výrazně nižší než u Peruánských naháčů, kde jsou osrstěné varianty automaticky označeny za nestandard a tím pádem i nesmyslně vyřazeny z chovu. V ČR je tato hloupá selekce odůvodněna tím, že mateřská země peruánů – Peru, také na osrstěných variantách nechová a ani je neuznává.
A tady narážíme na další mýtus. Ono to není tak docela pravdou. Vzhledem k počtu „naháčů“ žijících v Peru si registrovaní chovatelé organizovaní při KPC mohou snadno dovolit vyloučit z chovu osrstěnou variantu (mimo jiné mezi sebou nekříží ani jednotlivé velikostní kategorie), protože v případě potřeby „čerstvé krve“ si mohou „sáhnout“ pro polodivoce žijícího jedince přímo do některé z indiánských horských vesnic, do přirozeného prostředí naháčů.. A teď si stačí uvědomit, že pravděpodobná úzká příbuzenská plemenitba psů, kterou prováděla incká šlechta, zanikla společně s jejich říší v roce 1572. Od té doby po současnost, španělskými kronikáři zmiňování „nazí psi“, se křížili zcela nekontrolovaně, jak s osrstěnými variantami původního plemene, tak i s plemeny dovezenými evropskými conquistadory. Při křížení různých psích ras, během několika generací dostaneme žlutohnědého psa střední velikosti. To, že naháči ve své podobě přežili až do dnešních dnů, je téměř zázrakem a svědčí to o „genetické“ odolnosti tohoto plemene. Takže v Peru se sice oficiálně na osrstěných varinatách nechová, ale jenom proto, že jsou do chovů zařazování jedinci z přirozeného prostředí, jejichž původ lze vysledovat velice těžko a je víc než pravděpodobné, že pocházejí z křížení s osrstěnou variantou. Já osobně se domnívám, že za umělým a zcela nepřirozeným vyřazením osrstěných variant naháčů z chovu není nic menšího než mamon a zištné důvody některých chovatelů v ČR a tím pádem i snahy o eliminaci narozených osrstěných štěňat, o která není takový zájem jak o štěňata bez srsti (osrstěný peruán s neosrstěným mají polovinu a více štěňat osrstěných, neosrstěný s neosrstěným peruánem zhruba čtvrtinu až polovinu, ale nemusí to být vždy pravidlem, osrstěný s osrstěným mají všechna štěňata osrstěná). Vzhledem k relativně malému počtu Peruánských naháčů v ČR, kteří už jsou navíc mezi sebou poměrně těsně příbuzensky provázaní, může být problémem najít vhodného jedince ke krytí. A že to ve svém důsledku může vést (a vede) k různým degenerativním onemocněním, musí být snad jasné každému. Tím, že předem vyřazujeme z chovu téměř třetinu narozených jedinců, tohle riziko časované bomby jenom zvyšujeme.
Dalším z mýtů, který stojí za to vyvrátit, je tělesná teplota Peruánského (či jakéhokoliv jiného) naháče. Je stejná jako u všech ostatních plemen psů – tedy pohybuje se v rozmezí 37,5°C až 39°C (u štěňat a mladých psů maximálně 39,5°C). Nikoliv 41°C či dokonce 44°C. To už by nebyl pes, ale zřejmě jiný živočišný druh. Domnívám se, že tenhle údaj vznikl chybnou interpretací některého z původních pramenů, kde bylo zřejmě míněno, že pes má vyšší tělesnou teplotu než člověk a proto jej Inkové (Mayové, Aztékové atp.) používali při léčení revmatických onemocnění. Postupným opisováním jednoho od druhého, srovnání tělesné teploty peruána s člověkem vymizelo a zůstala pouze teplota vyšší a tak se tenhle nesmysl stal téměř obecně uznávanou pravdou.
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |