Patos

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 14. 4. 2010, 11:46; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Možná hledáte albánské město: Patos (město)

Patos nebo pathos (z řec. pathein, podléhat něčemu, trpět) znamená v klasické rétorice jeden ze tří způsobů přesvědčování (vedle osobní přesvědčivosti řečníka u a věcných argumentů čili logu), totiž emotivní apelování na posluchače nebo čtenáře. Patetický řečník používá citově nabité metafory, povznesený jazyk i způsob přednesu a velká, působivá gesta. Může na posluchače útočit výčitkami i přímo vyzývat k činu.

Jako patetickou označujeme promluvu, která je příliš nadnesená, přehnaná (až přemrštěná), citově vzrušená, emotivní, expresivní, аčkoliv tomu celkový kontex a význam promluvy neodpovídá. Často se v patetické promluvě objevují klišé, nevhodné použití metafor apod. Patos se často objevuje tehdy, snaží-li se autor ve čtenáři (divákovi) vyvolat city jako lásku, nadšení, nenávist, odpor, strach aj a ačkoliv je občas nevyhnutelný, obvykle ukazuje na omezené vyjadřovací schopnosti autora.

Obsah

Původ

Řecké slovo pathein znamená původně prudké hnutí mysli, citové pohnutí nebo vášeň, tedy něco, čemu člověk více méně bezmocně podléhá. Tentýž výraz označoval i utrpení, tělesné i duševní– podobně jako latinské passio, od něhož se odvozuje naše „pasivní“. Podle Aristotelovy "Poetiky" je patos spojen s tragédií. Do evropských jazyků bylo slovo převzato v humanismu a označuje spíše určitý citový duševní stav a prostředky, které ho vyvolávají. Patos se obvykle týká témat a předmětů, které příslušná společnost pokládá za posvátné (vlast, čest, matka, hrdinství), a je tudíž charakterizován krajní vážností a vznešeností; nesnáší se s všednodenností, nepřipouští žádné zlehčení a už vůbec ne posměch. Už antická rétorika si uvědomovala nebezpečí patetické řeči a Aristotelés ji různě omezuje. Všichni starověcí filosofové varují před „vášněmi“, protože člověka unášejí a zbavují tak rozumu i svobody. Ale už spis „O vznešeném“ (Peri hypsús), připisovaný jakémusi Longinovi, uvádí právě souvislost patosu a vznešenosti, která se ovšem musí pečlivě vyhýbat přehánění, aby se nestala směšnou.

Romantismus

V tomto smyslu objevila spis evropská literatura 18. století a patos se pak stal podstatnou složkou literérního i uměleckého romantismu v 19. století. Souběžně s kritikou romantismu získal i patos vcelku špatnou pověst a označení patetický se dnes užívá zpravidla pejorativně. Nicméně základní možnost patetické, apelující a strhující řeči, je živá i dnes, zejména v politice a ve veřejném životě, protože může působit a mobilizovat posluchače. I patetické metafory se v politice stále vyskytují (například „Sarajevský atentát“). Naproti tomu v literatuře panuje dnes opačná nálada a řada autorů 19. století působí na současného čtenáře spíše přehnaně nebo dokonce směšně a teatrálně.

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Patos“