McDonnell F3H Demon

Z Multimediaexpo.cz

F3H Demon
Základní charakteristika
Určení	palubní stíhací letoun
Výrobce	McDonnell Aircraft Corporation
Konstruktér
První let	7. srpen 1951
Zařazen	7. březen 1956
Vyřazen	1964
Výroba	Ukončena v listopadu 1959
Vyrobeno	519
Varianty
Uživatel	US Navy

McDonnell F3H Demon byl palubní proudový stíhací letoun amerického námořnictva. Byl nástupcem typu McDonnell F2H Banshee. V americkém námořnictvu byl používán v letech 1956–1964.

Vývoj

Vývoj F3H začal v roce 1949. Letoun byl konstruován jako jednomotorový, poháněný motorem Westinghouse J40, který měl dosahovat výkonu až 49 kN, což byl trojnásobek výkonu jednoho z motorů F2H Banshee. Byl to první projekt letounu s šípovými křídly, na kterém firma McDonnell pracovala a také první letoun US Navy, vybavený řízenými střelami.

První prototyp poprvé vzlétl 7. srpen 1951 a byl přitom pilotován testovacím pilotem Robertem Edholmem. První testy stroje způsobilého k operační službě probíhaly od ledna 1953. Hlavním problémem byl v té době motor, který měl jen poloviční výkon, než se čekalo a navíc byl velice nespolehlivý. Z prvních 35 letounů F3H-1N, které měly motor J40, bylo osm ztraceno při haváriích. Všechny kusy s tímto pohonem měly od té doby zakázané lety a pro letoun se hledala náhradní pohonná jednotka. Plánovaná průzkumná varianta F3H-1P nebyla nikdy realizována.

Druhý prototyp XF3H-1 při zkouškách na palubě letadlové lodě USS Coral Sea (CV-43) v roce 1953.

Jako nejlepší náhradní motor se ukázal být proudový motor Allison J71, který poháněl například palubní bombardér Douglas B-66 Destroyer. První nové kusy F3H s tímto motorem byly značeny F3H-2N. Tento motor ovšem měl větší rozměry, než původní J40 a proto musel McDonnell zvětšit křídlo a přepracovat trup letounu. Výkon J71 byl ale v operační službě nedostatečný pro letoun velikosti F3H a motor také trápily některé technické nedostatky. První Demon s motorem J71 vzlétl v říjnu 1954.

Dalším problémem bylo nalézt pro pilota letounu vhodné vystřelovací sedadlo. První modely byly shledány nevhodnými a byly nakonec nahrazeny novým vystřelovacím sedadlem firmy Martin-Baker, které se díky svým lepším výkonům v nízkých výškách a větší spolehlivosti, staly standardními v celé US Navy.

Přes tyto potíže objednalo námořnictvo sérii 239 kusů F3H-2, které byly dodávány od března 1956. Do konce výroby typu v listopadu 1959, bylo vyrobeno celkem 519 kusů. Byl to první americký palubní stíhač, schopný díky radaru AN/APG-51 operovat v každém počasí.

Čtveřice F3H-2 Demon squadrony VF-64 Free Lancers v roce 1958 či 1959.

Standardní výzbrojí F3H-2N byly 4 kanóny Colt, ráže 20 mm Později byla horní dvojice kanónů odstraněna, aby se ušetřila hmotnost letounu. Pozdější modely, které byly přeznačeny na F3H-2M, byly schopné nést střely vzduch-vzduch AIM-7 Sparrow a později i AIM-9 Sidewinder. Letouny obvykle nesly oba typy střel. Na vnitřní dvojici závěsníků pak byl pověšen pár střel Sparrow a na vnějších pár střel Sidewinder. Když byly F3H používány k protivzdušné obraně letadlových lodí, nepoužívaly kanóny. Ty byly instalovány a používány při konkrétních akcích, jakou byla Kubánská krize, ve kterých se daly očekávat mise s útoky proti pozemním cílům. Průzkumná verze F3H-2P nebyla nikdy realizována.

V roce 1962 došlo ke změně označení amerických letadel a F3H se změnil na F-3. Z F3H-3N se stal F-3C, zatímco F3H-2M byl přeznačen na MF-3 a F3H-2 jednoduše na F-3B.

F3H byl hlavním palubním stíhačem US Navy až do roku 1962, kdy ho v této roli nahradil McDonnell F-4 Phantom II. Ten byl vlastně nejprve vyvíjen jako takový "Super Demon", tedy větší a výkonnější varianta F3H. Tento koncept se později objevil například u typu McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, kdy varianta F/A-18E/F, byla také mnohem větší, než původní verze.

Přestože byl F3H vyvíjen v době korejské války, nebyl nikdy bojově nasazen. Poslední jednotka s F3H, squadrona VF-161 Chargers, vyměnila své Demony za nové Phantomy v září 1964. Díky výbornému výhledu z pilotního prostoru byl Demon přezdíván "The Chair"".

Varianty

• XF3H-1 - 2 prototypy F3H.
• F3H-1N - Stíhací verze. Verze s motorem Westinghouse J40.
• F3H-1P - Průzkumná verze F3H-1. Nerealizováno.
• F3H-2 (F-3B) - Stíhací verze. Přepracovaný F3H-1 s novým motorem Allison J71, upraveným trupem a větším křídlem.
• F3H-2N (F-3C) - Stíhací verze. Vylepšená varianta F3H-2.
• F3H-2M (MF-3B) - Stíhací verze. Upraven pro nesení řízených střel.
• F3H-2P - Průzkumná varianta F3H-2. Nerealizováno.
• F3H-3 - Další vylepšení F3H-2. Nerealizováno.

Hlavní technické údaje

F3H-2

• Osádka: 1
• Rozpětí: 10,77 m
• Délka: 17,98 m
• Výška: 4,45 m
• Plocha: 41,1 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 9 656 kg
• Vzletová hmotnost: 14 127 kg
• Max. vzletová hmotnost: 17 700 kg
• Pohonná jednotka: 1 × proudový motor Westinghouse J40-WE-22
  • Tah motoru: 64 kN

Výkony

• Maximální rychlost: 1 152 km/h
• Dostup: 13 000 m
• Stoupavost: 72,9 m/s
• Plošné zatížení: 293 kg/m²
• Dolet: 2 900 km

Výzbroj

• 4× 20mm kanón Colt Mk 12 (po 150 nábojích)
• až 4× AIM-9 Sidewinder či AIM-7 Sparrow (pozdější verze)
• až 2 720 kg pum

Externí odkazy