Československé legie

Z Multimediaexpo.cz

Informace uvedené v tomto článku je potřeba ověřit.   Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů.

Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Tento název vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska). Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, kteří se hlásili zejména do carské armády v Rusku. Tito dobrovolníci, již byli v hojném počtu z Varšavy a jejího okolí, v Rusku vytvořili legendární „Českou družinu“ (nejednalo se pouze o Čechy a Slováky, ti však měli velkou převahu). Jiní dobrovolníci vytvořili ve Francii „Rotu Nazdar“. Podle místa působení je lze rozdělit:

• československé legie v Rusku
• československé legie ve Francii
• československé legie v Itálii

k nim je možné počítat i skupiny v dalších zemích. Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31. Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (dobrovolců, bratrů – oficiální označení příslušníka vojska).

Obsah 1 Československé legie v Rusku 2 Lodě 3 Československé legie ve Francii 4 Československé legie v Itálii 5 Československé legie v Československu 6 Význam 7 Související články 8 Literatura 9 Reference 10 Externí odkazy

Československé legie v Rusku

Byly to dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jejichž základ tvořila Česká družina. Tu tvořili především Češi žijící na území carského Ruska. Jejími veliteli byli Rusové. Družina nikdy nebojovala jako celek. Její části byly většinou využívány k výzvědné činnosti a průzkumné činnosti (oddíly jež vedli Jan Syrový, Stanislav Čeček,Jiří Josef Švec a další). Družina byla 2. února 1916 přetvořená na Československý střelecký pluk Sv. Václava pod velením plukovníka Václava Platonoviče Trojanova a následně (19. května 1916) na Československou střeleckou brigádu. 7. ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které již bylo součástí Československé armády. Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize, jejichž jádrem bylo 12 pluků střeleckých a dva pluky jízdní a několik dělostřeleckých baterií. Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly, zrušila ruská vláda na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T.G. Masaryka, který od 15. května 1917 legie v Rusku organizoval, omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků v legiích a přes 60 tisíc v zajateckých táborech ve spolcích, které Masaryk organizoval. Masaryk "opustil" svoje legionáře na Rusi v den svých 68 narozenin 7. března 1918, když předtím zajistil, aby se naše vojsko ještě neexistujícího státu stalo součástí francouzské armády. Vydal se na strastiplnou cestu přes Sibiř lazaretním vlakem a stal se kvartýrmajstrem čs. legionářů na magistrále až do Vladivostoku. Poté se Němci začali tlačit na Ukrajinu a Petljurovy pluky před nimi začaly ustupovat a prosily naše legionáře o pomoc. Protože mír s bolševiky ještě nebyl uzavřen, došlo mezi Němci a legionáři ke krvavým bojům u Doče, kde se vyznamenali pozdější naši generálové Kadlec a Červinka, kapitán Jungr a zejména Čeček, který u Bachmače dostal Němce "do úzkých" a donutil je uzavřít s námi příměří. V boji o Doč se vyznamenala rovněž kulometná hanácká rota Colt. Bolševici, zejména velmi mladí a v boji nezkušení chlapci, nám co mohli pomáhali a leckdy dokonce stříleli omylem do vlastních řad. K našim dvěma obrněným vlakům, přidali proti Němcům jeden broněvik. Jen tak bylo možno poškodit most přes řeku Desnu a zabránit tak Němcům ve vstupu do bachmačského železničního uzlu, kde v klidu projížděly naše ešalony na Sibiřskou magistrálu k Čeljabinsku a Penze. Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském (březen 1918) opustily československé jednotky Ukrajinu, jelikož ukrajinská vláda povolila ze strachu před bolševiky obsadit své území německou armádou, avšak už v této době obsadil Ukrajinu bolševický velitel Muravjev. Legie se měly přes Archangelska Murmaň přepravit do Francie, odkud nakonec odpluly jen dva transporty, jednak přístavy zamrzly a jednak byly obavy, aby je nepotkal osud Srbských legií, které byly odzbrojeny a zajaty, internovány do Kazaně a osvobozeny teprve s příchodem našich legionářů na Volhu. Ještě T.G. Masaryk změnil plán na odsun vojsk po magistrále a kolem světa na bojiště do Francie. Dánské jednotky se probojovaly na Krym, odkud se jim podařilo úspěšně odplout. Po takzvaném Čeljabinském incidentu v souvislosti s odevzdáváním zbraní bolševikům a prvním Sjezdem Československého vojska na Rusi jednotky zamířily také do vnitrozemí. Naši legionáři dobyli všechna velká města Sibiře i Jekatěrinburg, avšak carskou rodinu se jim zachránit již nepodařilo (necelý týden před příchodem našich legií do města byla vyvražděna na přímý příkaz z Kremlu). Následně došlo k obsazení transibiřské magistrály a dalšímu přesunu jednotek přes Sibiř do Vladivostoku, přes vojenský odpor bolševiků. Legionáři museli kromě jiného v boji zničit i celou Golikovovu bolševickou armádu Centrosibiře, aby se podstatný zbytek vojsk dostal za Bajkal. Z rukou bolševiků museli vyrvat poměrně hladce i město Vladivostok. Z Vladivostoku se na spojeneckých lodích i na prvních československých, které zakoupil TECHOD (technické oddělení legií) v Japonsku (První československá loď Legie) do Československa. Při ústupu z Ukrajiny došlo k bojům u Bachmače, kde společně s Rudými gardami zadní voje zadržovaly velmi rychlý postup německých jednotek. Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí odevzdáváním zbraní a Čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží (např.střetnutí po napadení štábního vlaku u Zlatoústu , u Marianovky, u Mariinska, bitva u Lipjag, u Beznčuku,bitva o Murino, dobytí Simbirska, Permi a Kazaně ), které byly vždy vítězné a trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku (do 7. února 1920).

Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly podstatnou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu – a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku, jejíž velení podléhalo Francii, nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři byl generál Maurice Janin, jenž vydal i rozhodnutí k ochraně Kolčakova vlaku. Posily spojenců, které do Vladivostoku dorazily, však byly pouze symbolické, (převážně se v pomoci legiím angažovala americká YMCA, Japonci, a asi 10 000 Angličanů, Francouzů a Číňanů) a s plánované intervence sešlo. Japonci pomohli našim při obsazování železničních uzlů nad Vladivostokem a při bojích na Ussuri i dobytí Chabarovska. Následně však vzhledem k vývoji událostí došlo k ústupu legií dvěma cestami: z Vladivostoku lodí do Ameriky, vlakem přes kontinent a lodí dále do Evropy, či jižní cestou přes Japonsko, Hong Kong, Ceylon, Suezský průplav do italského Terstu, velké lodě ( "Amerika" a "President Grant" kvůli ponoru připluly do Hamburku). Poslední transport z Vladivostoku, číslo 23, na palubě 5500 mužů, se uskutečnil 2. září 1920 na americké lodi President Grant.[1] Někteří legionáři umírali ještě při námořním přesunu a spočívají na dně Indického a Tichého oceánu.

Lodě

• 6 lodí pořídil TECHOD převážně nákupem v Japonsku (1. československá loď Legie)
• 2 lodě poskytl americký červený kříž
• 2 velké lodě "Amerika" a "President Grant" poskytlo USA.
• 1 loď Velká Británie
• 1 loď Čína
• 1 loď, která odvezla první sibiřské legionáře z Vladivostoku byla Italská Roma

Legionářský parník Sibirjak se proslavil tím, že poslal na Bajkale ke dnu bolševický ozbrojený ledoborec Bajkal, který ostřeloval trať sibiřské magistrály, aby legionáři nemohli projíždět do Vladivostoku. Úspěšný střelec, který trefil z kanonu Bajkal přímo "na komoru" byl legionář Kolín. Lodě legionářů na Volze se proslavily taktéž při dobytí tehdy čtvrtmilionové Kazaně,kdy legionáři získali kontrolu nad celým ruským zlatým pokladem, drželi na Volze proti "Trockého" vojskům frontu 800 km dlouhou, čehož T.G.Masaryk obratně využil při jednáních v Americe se státním tajemníkem Lansingem i prezidentem W.D.Wilsonem o zřízení naší samostatné republiky. Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků. 1. února 1919 byly legie reorganizovány. Na reorganizaci se podílel Milan Rastislav Štefánik. Došlo ke zrušení autonomie a komitétů (plukovní a rotná zastupitelstva). To vyvrcholilo v ilegální 2. sjezd čs. legií, jehož delegáti byli zatčeni a posláni do Československa. V Rusku padlo 4 112 českých legionářů (toto číslo nemusí být přesné, neboť různé zdroje uvádějí různé počty v intervalu od čtyř do pěti tisíc).

Československé legie ve Francii

Byly dobrovolnické jednotky ve Francii v letech 1914–1919 (Vouziers). V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar!. Účastnila se vítězně bitvy u Arrasu 9. května 1915, kde však utrpěla výrazné ztráty. V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře roku 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9 600 vojáků. Nejznámějším vojenským vystoupením byla bitva u Terronu 20. října 1918. Ve francouzských legiích bojoval i slavný malíř František Kupka.
Ve Francii padlo 650 českých legionářů.

Československé legie v Itálii

Byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 1917–1918. První se vytvářely až v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československá divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Vznik československých jednotek v Itálii byl podmíněna nátlakem ze strany ostatních spojeneckých mocností a špatným vývojem válečné situace, protože Itálie samotná dlouho bránila vzniku dobrovolnických čs. jednotek, ačkoliv disponovala poměrně značným počtem rakousko-uherských zajatců českého původu. Důvodem bylo vytvoření nežádoucího a italským zájmům nebezpečného precedensu, neboť uznáním práva na sebeurčení Čechoslováků by de facto uznala stejné práva i Jihoslovanům, na jejichž území se chtěla po vyhrané válce obohatit (a s tímto cílem také do války vstupovala). Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě, kde čeští legionáři mnohde válčili proti českým vojákům rakousko-uherské armády. Legionáři na sebe také výrazně upozornili v bitvě u Doss Alto v září 1918.
Na italské frontě zemřelo 350 československých legionářů.

Československé legie v Československu

Legionáři se do politického dění v Československu zapojovali ihned po příjezdu. Především k zajištění sporného území. Na severu země to byla okupace Těšínska a na východě dobytí Slovenska obsazeného Maďarskou armádou. Do vojenských akcích se přímo z transportů, které přijížděly postupně z Ruska, posílali zkušení legionáři, vojáci i důstojníci, nahrazovali české vojáky z bývalé c.k. armády a italské velitele, za jejichž nasazení byla československá vláda kritizována. Edvard Beneš byl kritizován ihned na počátku svého úřadu za liknavost, že čsl. vláda nedokázala zajistit své území ihned po vyhlášení státu. Edvard Beneš to označil za nedobrý začátek. Spojenecké velitele vláda postupně odvolala a nahradila legionáři. Především nátlak favorizovaného Polska na plebiscit vedl čsl. vládu k ústupkům, a nakonec došlo i k rozdělení regionu Bielsko. Polsko si činilo nárok dokonce na Bielsko celé, na jižní čast Těšínska, kde byly zásoby černého uhlí a především na Karvinou, kde žilo početné polské obyvatelstvo spolu s pročeskými Šlonzáky. V celé složité situaci také nevhodně vyzněla Benešova slova, že Šlonzáci nejsou Poláci, i když mluví polsky. Ve společnosti dělení Těšínska bylo vnímáno jako fakt, že se Polákům dostává odměny za jejich boj proti bolševikům. Nakonec získalo Československo Karvinou, Třinec a malou část Bielska. Další aktivitou legionářů 1. střeleckého pluku v Železné Rudě v červenci 1919. Část legionářů tehdy chtěla prosadit v novém Československu zásady bratrství uplatňované v legiích.^[1] Někteří legionáři se dopouštěli výtržností a násilností namířených proti německému či židovskému obyvatelstvu a jejich majetku.

Význam

Československé legie se podílely na vítězství Dohody v první světové válce. Z vojenského hlediska to byl Milan Rastislav Štefánik, který byl v té době již generálem francouzské armády a podílel se s českou emigrací jako diplomat na jednání o vzniku Československé republiky, aktivně organizoval vznik čs. legií zejména náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku a podpoře myšlenky Československa mezi americkými Slováky. Původně zamýšlel vytvořit československé vojsko z Čechů a Slováků žijících v Americe. Z ruských důstojníků zůstal u legií Sergej Vojcechovský, který umístil po čeljabinském incidentu chorvatské zajatce jako špiony do rudé armády a získal tím důležité informace. Z českých důstojníků vynikal Stanislav Čeček, který vedl ranní útok v bitvě u Zborova a také rozsáhlé operace proti bolševikům v Povolží. V Československu (1918–1938) byl pak odkaz legií brán velmi vážně. V roce 1921 došlo k exhumaci popravených italských legionářů a konal se celodenní slavnostní pohřeb, kterého se pro nemoc prezident T. G. Masaryk neúčastnil. Ostatky byly uloženy na II. obecním hřbitově na Olšanech do tvaru půlkruhu. Vznikaly mnohé spolky a organizace, které různým způsobem propagovaly myšlenky legií. Legionáři byli ve společnosti během války i po vzniku republiky vnímáni pozitivně. V případě zajetí je totiž za vlastizradu čekal trest smrti a byli nasazování především v Itálii a Francii do prvních linií. Legionáři byli popravováni oběšením, později se Rakousku nedostávalo katů, byli proto stříleni a poté teprve pověšeni na strom. V Rusku byli zpočátku pro svoji dobrou znalost němčiny a lehkému porozumění slovanským jazykům používaní k výzvědným úkolům. Katolická církev vydala po válce prohlášení, že legionáři se neprovinili proti přísaze, kterou složili Rakousku, jelikož přísaha byla jim vnucena a vynucená přísaha nemá žádné platnosti. V Československu, ale i mezi Čechy a Slováky v USA, zaznívaly i opačné tóny dehonestace, ta pocházela i od německého obyvatelstva, monarchistů atd. Kritizovány byly legionářské důchody, důchody pro vdovy, výhody legionářů při hledání zaměstnání ve státních službách atd. Češi a Slováci v USA kritizovali jejich ukončení boje s bolševiky dohodou, kupř. při transportech ve vlacích Kanadou, byl zakázán jakýkoliv jejich pohyb mimo nádraží ze strachu před šířením bolševismu. Ve společnosti se také úspěšně šířily fámy o ztrátě zlatého pokladu atd. Legionáři se naopak hájili tím, že jejich zdraví i majetek je v mnohem horším stavu, jelikož bojovali déle a mnozí i šest let. Na účet ruských přistěhovalců, převážně zchudlé ruské šlechty, zazněl i ironický tón v české literatuře, kupř. Vladislav Vančura v díle Konec starých časů. V československé armádě byli legionáři upřednostňováni (např. hradní stráž byla tvořena jen legionáři) před tzv. Rakušáky, tj. vojáky, kteří po celou dobu války zůstali na straně Rakouska-Uherska. Legionářů bylo kolem 66 tisíc a kolem pěti tisíc jich padlo, Čechů v Rakousko-Uherské armádě bojovalo asi 1,4 milionu a padlých na této straně bylo zhruba 138 000.^[2]Vysoká čísla padlých Čechů v rakouské armádě vznikla v důsledku politiky vídeňské vlády nasazovat slovanské obyvatelstvo, bez rozdílu zda se jednalo o Čechy, Poláky, Rusíny atd. do nejtěžších bojů a převážně do předních linií. To vedlo často k jejich dobrovolnému přechodu do zajetí a mnohdy k celému zrušení kdysi slavných rakouských pluků, kupř. 28. pražský pluk. Řada legionářů však po válce z československé armády také vystoupila, jelikož důvodem pro jejich vstup do dobrovolnické armády nebyl boj za Československo, ale návrat do vlasti. Také čsl. vláda vydala kontroverzní opatření, že legionářem je pouze ten, kdo vstoupil do čsl. legií před 28. říjnem 1918, přičemž legie vedly boje až do února 1920. Tento výnos byl legionáři velmi kritizován a řada z nich vrátila vojenská vyznamenání. Také byl kritizován pomník legionářů před Emauzy, na jehož podobu se legionářů nikdo neptal. Velká většina legionářů vrátila po uzavření Mnichovské dohody v roce 1938 francouzská vyznamenání, mnohdy osobně na francouzské velvyslanectví, či je zasílali poštou přímo do Francie. Zajímavým je osud rakousko-uherského podmaršálka a pozdějšího generála československé armády Aloise Podhajského.^[3] V české literatuře vznikla skupina spisovatelů (zpravidla bývalých legionářů), kteří psali téměř výhradně o legiích, proto se tato literatura přímo nazývá legionářskou (Rudolf Medek, František Langer, Josef Kopta). Josef Kopta psal i literaturu zaměřenou ryze antisemitsky (novely Žid) . Rudolf Medek napsal i pohádky pro legionářské děti, které se odehrávaly na Sibiři. Spisovatel Jaroslav Hašek, později na straně bolševikům a po návratu do Prahy byl na ulici několika bývalými legionáři lynčován. Z ruských legií vzešel také významný český fašista Rudolf Geidl, který si na srbské frontě změnil jméno na Radola Gajda. Původním povoláním byl prodavač v drogerii, ale vydával se na frontě za lékaře. Kariéru v legiích učinil především přátelským vztahem s admirálem Kolčakem, i když Kolčakovi spolupracovníci Gajdu ignorovali. Představoval příklon k fašismu podle italského vzoru – v roce 1926 založil Národní obec fašistickou. Někteří legionáři se naopak stali komunisty, např. Ludvík Svoboda, silné zastoupení měli ale v řadách demokratické „hradní“ levice (sociální demokraté, národní socialisté). Boj legionářů po boku ruských bolševiků u Bachmače a pozdější sjednané příměří mezi oběma stranami a vydání proněmeckého Kolčaka se samozřejmě hodil nacistům, Josef Goebbels označoval politickou platformu demokratického Československa, jako "židobolševický vřed Evropy". Po německé okupaci došlo k likvidaci legionářských pomníků, mnohé obnoveny v letech 1945 - 1948, na Slovensku, převážně pomníky z dob boje čsl. legií s Maďary (kupř. Bitva u Zvolena k obnově již nedocházelo. Po roce 1948 se odkaz legií nezamlouval komunistickému režimu, především boj legií proti bolševikům, tak se po roce 1948 význam čs. legií zlehčoval, řada bývalých legionářů byla odsouzena k vysokým trestům Ludvík Krejčí, Jan Syrový a poté se o nich oficiálně přestalo mluvit. V roce 1948 nabídnul komunistické straně vojenskou pomoc Josef Stalin s poukazem na fakt, že v zemi žije ještě mnoho bývalých legionářů.. S legionáři se vracel do vlasti i první prezident T.G. Masaryk. Několik legionářských vlaků též předcházelo jeho triumfální návrat do Horního Dvořiště v pátek 20. prosince 1918 a legionáři též týž den doprovázeli prezidentovu kolonu na cestě z českobudějovického nádraží na nově pojmenované hlavní Masarykovo náměstí a zpět. Ruští, francouzští i italští dobrovolci následnou sobotu doprovázeli Masarykův automobil na jeho triumfální cestě Prahou. Se svými legionáři se Masaryk rozloučil symbolicky na velkém sletovém Strahovském stadionu (báseň Vítězslava Nezvala: Čtvrtý červenec) při oslavách 20 výročí bitvy u Zborova v roce 1937.

Související články

• Pohřebiště československých legionářů ve Vladivostoku
• Legie Čechů a Slováků
• Bitvy českých dějin

Literatura

• Holeček Vojta, Medek Rudolf: Obrázková kronika Za Svobodu, 1. a 2. díl, Praha 1925
• Stanislav Polák: Za ideálem a Pravdou Praha, Masarykův ústav Akademie věd ČR, Praha 2000 - 2006
• Preclík Vratislav: Bitva u Zborova ovlivnila jednání T.G. Masaryka o naší republice, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 77,str.3-7, ročník XV.,červen 2007, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
• Preclík Vratislav: Z Horního Dvořiště do Českých Budějovic , in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 55-56,str.7-11, ročník XI., listopad-prosinec 2003, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
• Čas : časopis Masarykova demokratického hnutí, červenec - září 2008, čís. 83. ISSN 1210-1648.
• Radan Hain: Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka (překlad Stanislav Kučera), Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1045-0
• Preclík Vratislav: Dobytí Kazaně a Masarykova cesta k demokratickému státu, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 88,str.35-42, ročník XVII., říjen-prosinec 2009, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
• Preclík Vratislav: Zborov a T.G. Masaryk, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 53,str.9-11, ročník XI.,červenec 2003, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
• Preclík Vratislav: Masaryk a bitva u Bachmače, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 68,str.8-11, ročník XIII., listopad 2005, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648

Reference

1. ↑ Zdeněk Čech: Drsný střed Evropy III – Potlučený lev aneb Od monarchie k republice, Daranus 2006. Kapitola Tož to teda ne… aneb bolševické vzbouření v Železné Rudě, str. 176: „Nálada povstalců se bortí. Svědčí o tom jejich rozdělení do tří proudů – většina je pro lepší organizaci armády a vyloučení bývalých rakouských důstojníků, také jim jde o celkové zlepšení sociálních poměrů, k převratu se nechali strhnout zejména pod vlivem špatného stravování a rakušáckého ducha, který v určitých posádkách existuje. Část jsou nacionalisté, chtějí Masarykovu diktaturu a odstranění byrokracie, ale celkem neuvažují o žádné socializaci. Třetí proud je sice bolševický, chtějí volit důstojníky a sestavit vojenské rady, jinak však mají o revoluci naprosto romantické představy.“
2. ↑ http://m1976.webnode.cz/cesi-a-rakousko-uherska-armada/
3. ↑ Josef Fučík: Osmadvacátníci – Spor o českého vojáka 1. světové války, Mladá fronta 2006, vydání první. Kapitola VII. Legenda, či nezměnitelný fakt?, str. 402–403: „Od prvních dnů své úspěšné služby, především po jeho zásahu při nepokojích v Oslavanech v prosinci 1920, kde předtím selhali legionářští velitelé, pociťoval v pozadí narůstající nenávist jistých kruhů vůči své osobě. I když otevřené výpady proti němu byly tlumeny střídajícími se ministry národní obrany (především energickým Františkem Udržalem), čelil Podhajský až do svého penzionování mnoha podlostem a občasným tiskovým kampaním. Tento tlak, z pozadí podporovaný členy francouzské vojenské mise, označuje ve svých pamětech za ,stálé píchání špendlíky‘. (…) S těmi všemi záludnostmi se Podhajský dovedl zcela přímočaře, energicky a nebojácně vyrovnat. Co však těžce nesl, byl pocit trvalé nedůvěry ke své osobě ze strany prezidenta Masaryka a ministra Beneše, což se mu prezident při jejich řídkých a náhodných setkáních snažil vyvrátit. Pravda však vyšla najevo poté, co byl Podhajský jmenován generálním inspektorem a T. G. Masaryk vzápětí rozhodl, že tato funkce bude napříště vyloučena z pravidelných vojenských audiencí hlavních armádních představitelů u prezidenta republiky.“

Externí odkazy

• Projekt Legie 100
• Klub přátel pplk. Karla Vašátky - Československé legie 1914–1920
• Památník Čestná vzpomínka
• Československé legie 1914–1920
• Databáze čs. legionářů z 1. světové války
• Legionáři versus bolševici - video z cyklu České televize Historický magazín

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Československé legie

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii