Douglas TBD Devastator

Z Multimediaexpo.cz

Douglas TBD Devastator
Douglas TBD-1 Devastator v předválečné kamufláži, 1938 Jedná se o velitelský letoun 6-T-1 (výr. č. 0322) od VT-6 z USS Enterprise. Stroj byl ztracen 10. března 1939, když se propadl při startu. Posádka vyvázla bez zranění.
Základní charakteristika
Určení	Torpédový bombardér Bombardér
Výrobce	Douglas Aircraft
Konstruktér
První let	15. dubna 1935
Zařazen	1937
Vyřazen	1944
Výroba	1937–1939
Vyrobeno	130
Varianty
Uživatel	US Navy

Douglas TBD Devastator byl americký torpédový bombardér, vyvinutý v polovině 30. let 20. století, který sloužil na letadlových lodích US Navy v době druhé světové války. Ve své době patřil Devastator k technicky nejpokročilejším strojům US Navy, ale jelikož vznikl v době velkého pokroku v letectví, byl už v době útoku na Pearl Harbor poměrně zastaralý.

Typ se účastnil operací na počátku války, z nichž nejvýznamnější bylo jeho nasazení v bitvě v Korálovém moři, kde se podílel na potopení japonské letadlové lodě Šóhó a především v bitvě u Midway. Zde nasazené stroje byly těžce zdecimovány japonskou obranou a Devastator byl ve službě urychleně nahrazen typem TBF Avenger.

Vývoj

První prototyp XTBD-1 za letu, 1935

První prototyp XTBD-1 na zemi, 1935

Jediný kus plovákové verze TBD-1A v roce 1939

Specifikace na vývoj nového palubního letounu pro US Navy, schopného jak klasického tak torpédového bombardování, byly vydány 30. června 1934.^[1] Nový typ měl nahradit dvouplošné palubní bombardéry typů Martin MB-2 a Great Lakes TG-2. V soutěži projekt Douglasu porazil konkurenční plovákový typ Hall XPTBH-2 a typ Great Lakes XTBG-1, u kterého firma znovu použila již nedostačující dvouplošnou koncepci, vylepšenou pouze o zatahovací podvozek.^[1]

První prototyp XTBD-1, poháněný provizorně motorem Pratt & Whitney XR-1830-60 Twin Wasp o výkonu 800 hp,^[2] poprvé vzlétl 15. dubna 1935.^[3] Prototyp poté prošel řadou testů, včetně 13 startů a přistání na palubě letadlové lodi USS Lexington v prosinci roku 1935 (první přistání proběhlo 5. prosince 1935).^[3] Koncem prosince se pak letoun vrátil zpět k výrobci, jež na něm provedl některé úpravy. Především byl původní překryt kabiny nahrazen novým, daleko klenutějším, který osádce poskytoval lepší výhled. Po roce testy prototypu pokračovaly, ale mezitím už byl letoun dne 16. ledna 1936 přijat do výzbroje US Navy a dne 3. února 1936 byla objednána série 114 kusů (samotný první prototyp byl i nadále používán k testům a v roce 1943 sešrotován).^[3]

Výroba typu začala v roce 1937 a první sériový kus vzlétl 25. června 1937. Sériové modely se lišily především novým krytem pilotní kabiny, chladičem oleje, přemístěným pod pravé křídlo a silnějším motorem Pratt & Whitney R-1830-64.

Kromě standardní palubní torpédové verze vznikl ještě prototyp plovákového torpédového bombardéru TBD-1A. Ten si americké námořnictvo v roce 1939 objednalo pro pobřežní obranu a operace ze základem v Pacifiku.^[4] Pro přestavbu na verzi TBD-1A byl v červnu 1939 vyčleněn jeden sériový Devastator, u kterého byl původní podvozek nahrazen dvojicí celokovových plováků. Použité torpédo bylo stejného typu, jako u sériových strojů. Při zkouškách byl letoun hodnocen kladně (rychlost vlivem vyššího odporu poklesla o 30 km/h). Zájem o plovákové Devastatory mělo i Nizozemsko, jejich dodávce ale zabránila okupace země Německem. Zájem o letoun mezitím ztratilo i US Navy a proto zůstalo u jediného prototypu, který byl až do září roku 1943 používán pro různé zkoušky (především používaných torpéd Bliss–Leavitt Mark XIII).^[4]

Konstrukce

Devastator získal v rámci US Navy několik prvenství. Byl prvním běžně užívaným celokovovým jednoplošníkem na letadlových lodích US Navy. Jako první měl plně zakrytou kabinu a hydraulicky sklápěná křídla.

Koncepcí se jednalo o robusní jednomotorový celokovový dolnoplošník s poloskořepinovým trupem a krytou kabinou tříčlenné osádky. Letoun poháněl čtyřdobý vzduchem chlazený zážehový hvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-64 Twin Wasp o výkonu 900 hp, který roztáčel třílistou stavitelnou vrtuli Hamilton Standard.^[2] Podvozek letounu byl záďový, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly směrem dozadu a jejich kola i po zatažení podvozku vyčnívala z profilu křídla. Před pevným (zahahovací bylo pouze u prototypu)^[1] ostruhovým kolečkem se nacházel přistávací hák pro přistání na letadlové lodi.

Křídlo letounu bylo dvounosníkové s kovovým potahem, jež tvořil u vnějších částí křídel pro letoun charakteristický jemně zvlněný duralový plech, jež měl zvýšit pevnost křídla. Řídící plochy byly potaženy plátnem.^[5] Křídla se sklápěla směrem vzhůru a měla křidélka a klapky.

Tříčlenná osádka seděla pod dlouhým překrytem, který tvořil téměř polovinu délky letounu. První byl pilot, uprostřed seděl bombometčík a na konci kokpitu byl radista, který i obsluhoval zadní kulomet. Bombometčík používal zaměřovač typu Norden XV-3, ovšem v případě, že letoun letěl na torpédovou misi, skládala se dvoučlenná osádka pouze z pilota a radisty/střelce.^[1]

Obranná výzbroj letounu se skládala v pevného synchronizovaného kulometu M2 Browning ráže 7,62 mm (v některých případech byl instalován kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm) a pohyblivého kulometu střelce. Střelec bránil zadní polosféru letounu jedním pohyblivým kulometem M2 Browning ráže 7,62 mm, umístěným na oběžném kruhu. Pro střelbu bylo nejprve nutné zvednout zadní část překrytu kabiny.

Hlavní útočnou zbraní bylo letecké torpédo Bliss–Leavitt Mark XIII ráže 533 mm o hmotnosti 908 kg (torpédo mělo délku 4,6 m a průměr 46 cm).^[5] Další variantou bylo podvěšení dvou pum o hmotnosti 454 kg pod trupem či až 12 pum o hmotnosti 45 kg pod křídly.

Operační nasazení

Předválečná služba

Devastatory jednotky VT-2 z letadlové lodi USS Lexington v lednu 1941.

První jednotkou, která letouny TBD obdržela byla v říjnu roku 1937 squadrona VT-3 z letadlové lodě USS Saratoga.^[2] Celkem bylo vyrobeno 130 kusů letounů TBD Devastator (prototyp, 114 kusů první a 15 kusů druhé série)^[5], které sloužily na palubách letadlových lodí USS Lexington, USS Saratoga, USS Ranger, USS Yorktown, USS Enterprise, USS Wasp a USS Hornet. Příchod těchto letounů do služby znamenal oproti doposud používaným dvouplošníkům výrazný kvalitativní skok. Na druhé straně vedl náročný výcvik k silnějšímu opotřebení letounů a provozní havárie výrazně snížily jejich počet (koncem roku 1938 až na 100 kusů^[4]), což vedlo k tomu, že americké námořnictvo přiobjednalo výrobu dalších 15 kusů.^[5]

Druhá světová válka

Počátek války

Už na počátku druhé světové války se ukazovalo, že stroj je technicky překonán, ale jeho nástupce Grumman TBF Avenger ještě nebyl zařazen do služby. Devastator byl proti moderním strojům pomalý, neohrabaný, se slabou výzbrojí a zranitelný díky absenci pancéřové ochrany. Nízká rychlost s podvěšeným torpédem z něj dělala snadný cíl stíhačů a protiletadlových děl.

Na počátku války bylo na sedmi letadlových lodích celkem 69 Devastatorů.^[5] Prvním bojovým nasazením Devastatorů bylo dne 1. února 1942 bombardování atolu Kwajalein letouny squadrony VT-6 z letadlové lodi Enterprise a atolu Jaluit (oba jsou součástí Marshallových ostrovů) letouny jednotky VT-5 z paluby Yorktown.^[6]

Další akcí bylo 24. února 1942 bombardování Japonci obsazeného atolu Wake letouny jednotky VT-6 z Enterprise a poté 4. března bombardování ostrova Minami Torišima. Dne 10. března 1942 se Devastatory squadron VT-5 a VT-2 z letadlových lodí Yorktown a Lexington zůčastnily velkého náletu na Novou Guineu.^[7] Při útoku, jehož cílem bylo zničit zde pobývající japonská plavidla a zařízení základen Lae a Salamaua, svrhly letouny TBD celkem 23 torpéd, z nichž však většina selhala.^[6]

Bitva v Korálovém moři

TBD Devastator krátce po startu z paluby letadlové lodě USS Yorktown, 1942

Důležitou epizodou v nasazení letounů TBD byla bitvě v Korálovém moři, ve které se Devastatory podílely na potopení japonské lehké letadlové lodě letadlové lodě Šóhó.

Předzvěstí samotné bitvy bylo dne 3. května 1942 obsazení ostrova Tulagi japonským výsadkem. Američané druhého dne zareagovaly náletem letounů z letadlové lodi Yorktown (28 SBD Dauntless a 11 TBD Devastator v první vlně a 27 Dauntless a 11 TBD Devastator v druhé vlně), jež vyřadily japonský torpédoborec, minolovku, několik výsadkových člunů a dva hydroplány Kawaniši H6K Mavis. Celkově však účinek náletu nesplnil očekávání.^[6]

Během samotné bitvy tvořily Devastatory jednotek VT-2 a VT-5 součást amerického svazu 93 letounů, který 7. května směřoval proti domělé pozici japonského hlavního svazu a přitom náhodou objevily jiný svaz, jehož součástí byla i lehká letadlová loď Šóhó. Tu zasáhlo a potopilo celkem 13 pum a sedm torpéd.^[8] Následujícího dne se americkým letounům podařilo ještě poškodil letadlovou loď Šókaku, letouny TBD však svými torpédy nedosáhly žádného zásahu. Naopak americké námořnictvo v bojích ztratilo letadlovou loď USS Lexington, s níž ke dnu kleslo i 12 letounů TBD.^[8]

Bitva u Midway

Douglas TBD-1 Devastator squadrony VT-8, startuje dne 4. června 1942, během bitvy o Midway, z paluby letadlové lodi USS Hornet. Letoun pilotuje velitel perutě John C. Waldron. Druhý člen posádky je Horace Franklin Dobbs.

Letouny TBD v bitvě u Midway

Bitvy u Midway, jenž přinesla obrat ve vývoji války v Pacifiku, se účastnily tři jednotky letounů TBD (VT-6 z Enterprise, VT-8 z USS Hornet a VT-3 z USS Yorktown).^[8]

U Midway vzlétlo 4. června 1942 z lodí Hornet, Enterprise a Lexington celkem 41 těchto strojů, aby napadly japonskou flotilu. Před útokem ztratily kontakt se svým stíhacím doprovodem a zaútočily bez jejich ochrany. Před svržením torpéda muselo letadlo dlouho letět pomalu a nízko nad hladinou, což z něj dělalo snadný cíl.

První zaútočilo 15 letounů TBD jednotky VT-8 pod velením Lt. Cdr. Johna C. Waldronda. Všechny letouny byly při útoku sestřeleny a z celé jednotky přežil pouze pilot George Gay, jež dokázal se svým letounem nouzově přistát na hladině. Jako druhá zaútočila letka VT-6, které velel Lt. Cdr. Eugene E. Lindsey. Čtrnáct Devastatorů VT-6 napadlo letadlovou loď Kaga, přičemž deset letounů bylo při útoku sestřeleno a nepodařilo se ani dosáhnout úspěšného zásahu. Jako poslední zaůtočila letka VT-3, která jako jediná měla doprovod šesti stíhacích letounů Wildcat. Dvanáct letounů nedosáhlo žádného zásahu, naopak devět z nich bylo sestřeleno a jeden musel nouzově přistát na mořskou hladinu u mateřské lodi.

Ze 41 nasazených letounů tedy bylo během útoku ztraceno plných 35, aniž by se jim podařil zásah.^[9] Uvádí se však, že jejich útok nebyl marný, protože donutil japonské stíhače klesnout a spotřebovat většinu munice, což umožnilo střemhlavým bombardérům SBD Dauntless zasáhnout japonské letadlové lodě při doplňování paliva a přezbrojování nové útočné vlny, když byly nejvíce zranitelné.

Poslední účastí letounů TBD v bitvě byla 6. června 1942 účast tří strojů jednotky VT-6 na náletu, který potopil těžký křižník Mikuma a těžce poškodil jeho sesterskou loď Mogami.^[9]

Jiná bojiště

Menší množství Devastatorů operovalo i mimo oblast pacifického válčiště. Letadlová loď USS Ranger je používala především k protiponorkovému hlídkování v oblasti Karibiku a letadlová loď USS Wasp s nimi operovala v Atlantiku.^[10]

Závěr služby

Devastator startující z letadlové lodě USS Ranger v červenci 1942.

Po bitvě u Midway byly zbývající Devastatory postupně vyřazeny z operační služby a převedeny k výcviku. V této roli dosluhovaly až do roku 1944.

Žádné muzeum nemá typ ve svých sbírkách. Pravděpodobně jediné dva známé zachránitelné kusy jsou stroje z letadlové lodi Yorktown, které nouzově přistály na dně laguny atolu Jaluit na Mashallových ostrovech. V současnosti se uvažuje o vyzvednutí jednoho z nich a jeho zařazení do sbírek Národního muzea námořního letectví v Pensacole.

Hlavní technické údaje

TBD-1

• Posádka:
  • Bombardování: 3 (pilot, navigátor-bombometčík, radiotelegrafista-střelec)
  • Torpédový útok: 2 (pilot, radiotelegrafista-střelec)
• Rozpětí: 15,24 m
  • Rozpětí se složenými křídly: 7,65 m
• Délka: 10,67 m
• Výška: 4,49 m
  • Výška se složenými křídly: 5,70 m
• Nosná plocha: 39,2 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2542 kg
• Vzletová Hmotnost: 4628 kg
• Maximální rychlost: 330 km/h ve výšce 2450 m
• Dostup: 5950 m
• Stoupavost: 219 m/min.
• Dolet: 1120 km
  • Dolet s torpédem: 700 km

Reference.^[10]

Pohonná jednotka

• 1 × dvouhvězdicový čtyřdobý vzduchem chlazený zážehový hvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-64 Twin Wasp
  • Výkon motoru: 900 hp (671 kW)

Výzbroj

• 1 × pevný synchronizovaný kulomet M2 Browning ráže 7,62 mm se zásobou 600 nábojů (mohl být použit i typ M2 Browning ráže 12,7 mm)^[3]
• 1 × pohyblivý kulomet M2 Browning ráže 7,62 mm (v některých případech byl instalován dvojkulomet)^[3]

• Hlavní varianty podvěšené výzbroje:
  • 1 × torpédo Bliss–Leavitt Mark XIII ráže 533 mm
  • 2 × puma o hmotnosti 454 kg
  • 12 × puma o hmotnosti 45 kg

Prameny

• KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator. HPM, 1997, roč. 7, čís. 6, s. 2–6. ISSN 1210-1427.  
• KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator (2. část). HPM, 1997, roč. 7, čís. 7, s. 14–20. ISSN 1210-1427.  
• SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. 2. vyd. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7.  

Reference

1. ↑ ^{1,0 1,1 1,2 1,3} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator. HPM, 1997, roč. 7, čís. 6, s. 2. ISSN 1210-1427.  
2. ↑ ^{2,0 2,1 2,2} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator. HPM, 1997, roč. 7, čís. 6, s. 4. ISSN 1210-1427.  
3. ↑ ^{3,0 3,1 3,2 3,3 3,4} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator. HPM, 1997, roč. 7, čís. 6, s. 3. ISSN 1210-1427.  
4. ↑ ^{4,0 4,1 4,2} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator. HPM, 1997, roč. 7, čís. 6, s. 5. ISSN 1210-1427.  
5. ↑ ^{5,0 5,1 5,2 5,3 5,4} SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7. Kapitola Douglas TBD Devastator, s. 47–49.  
6. ↑ ^{6,0 6,1 6,2} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator (2. část). HPM, 1997, roč. 7, čís. 7, s. 14. ISSN 1210-1427.  
7. ↑ Viz USN Combat Narrative: Early Raids in the Pacific Ocean:@ibiblio.org
8. ↑ ^{8,0 8,1 8,2} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator (2. část). HPM, 1997, roč. 7, čís. 7, s. 15. ISSN 1210-1427.  
9. ↑ ^{9,0 9,1} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator (2. část). HPM, 1997, roč. 7, čís. 7, s. 16. ISSN 1210-1427.  
10. ↑ ^{10,0 10,1} KOVÁŘ, Daniel. Douglas TBD Devastator (2. část). HPM, 1997, roč. 7, čís. 7, s. 17. ISSN 1210-1427.  

Externí odkazy

• (anglicky) Douglas TBD Devastator list by Lynn Ritge — seznam vyrobených strojů a jejich osudů