Meditace

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:Buddha.jpg
Buddha při kontemplaci
Soubor:Falun-Dafa-Australia-meditation.jpg
„Poklidná“ meditace Falun Gong

Meditací se nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění za účelem dosažení změněného stavu vědomí. Obvykle se považuje za součást východních náboženství s počátkem ve védském hinduismu, ale rozvinula se také nezávisle v islámském súfismu. Někdy tento pojem také označuje prosté rozumové přemítání a v některých náboženstvích také určité druhy modlitby.

Obsah

Přehled

Slovo meditace pochází z latinského „meditatio“, které znamená „rozjímání“. V tomto významu se používá v křesťanství, například „meditace o utrpení Krista“. Na konci 19. století začali teosofové toto slovo používat k označení různých duchovních praktik zejména z hinduismu a buddhismu. Termín „meditace“ tedy nelze přiřadit k jednomu konkrétnímu konceptu, ale lze jím přeložit například sanskrtská slova samádhi, bhávaná nebo pránájáma. Meditací se obvykle míní jedno z následujících:

  • stav, kdy je mysl zbavená všech myšlenek
  • mentální otevření se „božskému“
  • soustředění mysli na jeden objekt (jako je dýchání nebo slovní mantra)
  • intuitivní vhled do náboženské doktríny (např. vipassaná v buddhismu)

Meditace se nejčastěji objevuje v náboženském kontextu, ale byla využívána i jinde, například v bojových uměních. Dnes je rozvíjena v mnoha spirituálních hnutích, jako je práma jóga, New Age a omezeně i v křesťanství.

Meditace v buddhismu

Meditace je v buddhismu ústředním pilířem všech nauk Buddhy. Šákjamuni Buddha předal 84.000 nauk, které jsou protilékem na 84.000 zmatených stavů mysli. Meditace slouží k odstranění, či transformování těchto zmatených pocitů v dokonalé vlastnosti jakými jsou například soucit, moudrost, radost, vnitřní síla, pronikavý vhled apod. Každá z úrovní buddhismu (Hinajána, Mahájána, Vadžrajána) má své specifické metody meditace. V krátkosti se dá říci, že všechny meditace v buddhismu slouží ke sklidnění mysli, rozvíjení dobrých lidských vlastností a získání vhledu do podstaty mysli.

Dvě základní meditace v buddhismu

Následující dvě meditace se používají ve všech tradicích buddhismu. Meditace zklidnění mysli (tib. šinä; skt. šamatha): pokojná meditace, která rozvíjí klidnou mysl. Jde o hluboké soustředění se na jeden bod - často proud dechu na špičce nosu, sošku Buddhy, či chůzi. Meditace vhledu (tib. lhagtong; skt. vipášana): meditace, která rozvíjí vhled do podstaty mysli. Někdy je popisována jako analytická meditace, nebo meditace pronikavého vidění. V tibetském buddhismu se například používají meditace: výše zmiňované, tzv. Přípravné praxe (tib. Ngöndro), meditace na jidam, Šest nauk Náropy, Velká pečeť, atd.

Meditace podle Rudolfa Steinera

Podle Rudolfa Steinera existují tři cesty okultního vývoje: 1. orientální, 2. křesťansko-gnostická, 3. rosekruciánsko-křesťanská. Proto existují i tři školení, meditace, které vedou ke stejnému cíli, ale liší se navzájem jen stupněm oddanosti žáka k učiteli. 1. Orientální školení, meditace, zvané také jóga, je vývoj, při kterém se jednotlivý, na fyzické úrovni žijící zasvěcený člověk stane učitelem, tak zvaným „guru“ (sanskrt. guru – ctihodný, učitel) jiného člověka. Žák se pak úplně (i ve všech jednotlivostech) spoléhá na svého učitele a závisí na něm. To je cesta vhodná pro indickou povahu. Vylíčeného stavu lze nejlépe dosáhnout, když žák po dobu vývoje úplně vypne své „já“ a přenechá je svému učiteli. Učitel musí dokonce dávat rady i při iniciativě k jednání. Evropská kultura takovou oddanost vůbec nepřipouští. V orientálním školení platí přísný požadavek, aby se žák podrobil svému učiteli. Pokyny, které učitel v orientální okultní výchově dává nelze udělovat veřejně. To, co je podáváno jako pokyny, lze rozdělit do osmi skupin: 1. Jama, 2. Nijama, 3. Ásana, 4. Pránájáma, 5. Pratjáhára, 6. Dhárana, 7. Dhjána, 8. Samádi. 2. Křesťanské školení, meditace, je vývoj, který staví na místo jednotlivého učitele samotného Ježíše Krista, pro všechny. Cit pospolitosti ke Kristu Ježíši, být s ním zajedno, může nahradit oddanost k jednotlivému učiteli. Ale je nutné, abychom k němu byli teprve dovedeni pozemským učitelem. I zde je člověk na fyzické úrovni v jistém směru závislý na učiteli. Cestu křesťanského školení může žák nastoupit na radu učitele, který ví, co je nutné dělat, a který vždy může při každém kroku napravit to, v čem se stala chyba. Ale velikým učitelem je tu sám Ježíš Kristus. Proto je nutná dostatečná víra v to, že Ježíš Kristus skutečně žil. Bez této víry je citové spojení s ním nemožné. To, co se podává jako zasvěcení, lze rozdělit do sedmi stupňů: 1. Mytí nohou, 2. Bičování, 3. Korunování trnovou korunou, 4. Nesení kříže, 5. Mystická smrt, 6. Kladení do hrobu, 7. Zmrtvýchvstání. 3. Nejsamostatnější je člověk při rosekruciánském školení, meditaci. Učitel zde není vůdcem, ale rádcem; je tím, kdo dává pokyny, co je vhodné dělat. Zároveň pečuje o to, aby souběžně s okultním školením pokračoval rozhodující vývoj myšlení, bez kterého nelze vůbec okultní vývoj prodělat. Podstatu tohoto rosekruciánského školení lze označit slovy „pravé sebepoznání“. Přitom je nutné rozlišovat dvě věci (a rosekruciánský žák je nesmí rozlišovat pouze teoreticky, ale i prakticky, tj. musí se snažit své poznání uvést do praktického života). Jsou dva druhy sebepoznání: 1. nižší sebepoznání, které rosekruciánský žák nazývá sebezrcadlení; tím se má překonat nižší „já“; 2. vyšší sebepoznání, zrozené sebezřeknutím. Stupně rosekruciánského školení jsou spíše vnitřními stupni a vyžadují, aby člověk pěstoval vyšší duševní život subtilním způsobem. Lze je rozdělit do sedmi skupin: 1. Studium, 2. Imaginace čili imaginativní poznání, 3. Učení se okultnímu písmu, 4. Rytmizování života a dechu, 5. Shoda mikrokosmu s makrokosmem, 6. Pobývání nebo pohroužení se do makrokosmu, 7. Božská blaženost. Skutečně vystoupit mimo svou bytost znamená zřeknout se sebe. Proto směřuje rosekruciánská výchova k tomu, aby se nižší „já“ dostalo z člověka. V theosofii se podle R. Steinera na počátku jejího působení dělala nejhorší chyba tím, že se říkalo: „Je nutné nehledět k vnějšímu světu, ale zírat do svého nitra.“ To byla velká iluze. Tady člověk nachází jen své nižší „já“, čtvrtý článek své bytosti, který se domnívá, že je něčím božským, zatímco ničím božským není. Abychom poznali božství, je nutné vystoupit mimo sebe.

Související články

Zdroje

  • Rudolf Steiner, Před branou duchovní vědy
  • Chögyam Trungpa, The Path Is the Goal (Shambhala pub. 1995), česky Cesta je cíl (Vadžra, 2002)

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Meditace“