Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Buddhismus

Z Multimediaexpo.cz

Dharma Wheel.png
Buddha v Číně (Sanya)
Modlící se mniši a mnišky v chrámu Buddhy v Singapuru.
Chrám Mahábódhi
Ležící Buddha (2007)
Buddha v Indonésii (2008)

Buddhismus je nábožensko–filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii.

Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně 540 miliónů lidí.[1]

Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.

Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, ačkoli v mnoha textech vystupuje spousta božstev - bytostí, žijících ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v Boha, jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V mahájáně se objevuje systém osvícených bytostí (bódhisattvů), které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tento systém se však v theravádovém buddhismu, který sám sebe považuje za původní, nijak neobjevuje.

Mezi ostatními náboženstvími a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která po smrti přetrvává, ani k nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která se smrtí zaniká. Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman) a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti.

K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně častěji bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.[2]

Obsah

Základní myšlenky buddhismu

Podle pojetí školy théraváda.


Osvobození od utrpení

Gautama Buddha neměl v úmyslu vytvořit filosofický systém ve smyslu rozsáhlé interpretace světa. Jeho učení bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z nekonečného koloběhu zrození a smrti. Posluchači byli buď asketi hledající jako on osvobození od utrpení, nebo lidé, kteří si kladli otázky o smyslu života nebo posmrtné existenci. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Ve všech oblastech šlo o vysvobození z nevědomé egoistické žádostivosti, nenávisti a zaslepení: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí vysvobození.

Osobní zkušenost

Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o začátku a konci, omezenosti a nekonečnosti světa, původu člověka nebo posmrtného bytí vysvobozeného. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka útržkovitá a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Blázen se ptá: „Byl jsem již dříve? Nebo jsem dříve nebyl? Co jsem byl dříve? (…) Budu příště? Nebudu příště? (…)“ Nebo pochybuje o přítomnosti: „Jsem? Nebo nejsem?“

Kdo o tom přemýšlí, je zapleten do pout názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení a nebudu vědět, zda je velký, malý nebo středního vzrůstu, zda jeho kůže je černá, hnědá nebo světlá, (…) zda pera šípu pocházejí ze supa, volavky, jestřába, kohouta nebo jiného ptáka, zda tětiva pochází z dobytčete, buvola, jelena (…), jaký je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zahyne v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k vysvobození, a místo ní spekuluje o takzvaných posledních věcech.

Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice všeobecného poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své vlastní výroky nechápal jako interpretaci světa a člověka, nýbrž jako prostředek na cestě probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží k převozu přes řeku a nemá žádný smysl sám o sobě: Poutník přijde k velké vodě. Na tomto břehu je hrůza a nebezpečí, ale druhý břeh je jistý a bezpečný. Nevede k němu žádný most, nejezdí žádná loď. Tu si pomyslí: „Snad bych měl nasbírat rákosí, dřevo, větve a listy, postavit vor, abych (…) se dostal na druhý břeh.“ (…) Když tam dorazí, pomyslí si: „Tento vor je cenný. Budu ho nosit s sebou na hlavě a ramenou, kamkoli půjdu.“ Jednal by tento muž správně?

Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka:

  1. Vše (sanskáry) je pomíjivé (anitja),
  2. Vše (sanskáry) přináší utrpení (duhkha),
  3. Všechny jevy (dharmy) jsou iluzorní jako sen (anátman).

Buddha radil těm, kdo hledají pravdu, aby nepřijímali cokoliv pouze na základě víry či autority druhého, nýbrž aby uvažovali a usuzovali sami, zda nějaká věc je správná nebo špatná.

Iluzornost „já“

Jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je ve své podstatě strastiplný, jelikož vše budeme muset jednoho dne opustit. Zastavení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního "já" a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem samsáry (= "já" jsem). Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd.

Cesta k probuzení

Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou sati a pravé soustředění. Osmidílná stezka vede podle stupně uskutečnění ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných "čistá území", kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.

Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou:

  1. - Existuje utrpení
  2. - Existuje příčina utrpení
  3. - Utrpení je možné ukončit
  4. - Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).

Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:

  • zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
  • zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást)
  • zdržet se nesprávného sexuálního chování
  • zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat...)
  • zdržet se zneužívání omamných prostředků

Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.

Členění buddhistického učení

Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdější tradice buddhismu. Jediná starší buddhistická škola théraváda toto dělení nezná.

Théraváda

Théraváda neboli nauka starších je buddhistickou školou, podle tradice vzniklé po tzv. 1. Buddhovu otočení kola dharmy, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce páli. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Théravádový buddhismus je dnes rozšířen především v oblastech Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což je značně problematické. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v prvé polovině 2. století. V této době však théraváda už na indickém subkontinentu nepůsobila, takže théravádoví mniši se nemohli koncilu účastnit a být tak označeni za stoupence hínajány. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajány sporné, jelikož théraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.

Hínajána

Hínajána, neboli malý vůz, bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnoti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.

Mahájána

Mahájána, doslova velký vůz, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu.

Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení podle théravádoveho pojetí a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení (sa samjak-sambódhi) - probuzení dokonalého buddhy (sa samjak-sambuddha), které je možné dosáhnout od kompletního rozvoje cesty nahromadění i ve svém nynějším životě. Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v různých světech a nebo na zemi v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců.

V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési „éterické“ tělo (sa sambhógakája), jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostem. V mahájaně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami.

Součástí mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický negraduální systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Korei a větší části Vietnamu.

Vadžrajána

Vadžrajána doslova „nezničitelné vozidlo“. Někdy se používá výraz tantrajána, mantrajána, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 3. Buddhovu otočení kola dharmy. Forma buddhismu spojována především s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených s realizací skutečné podstaty a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v „posvátných“ textech (buddhistických tantrách). Nezbytným předpokladem je 'abhišeka / transmise od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k probuzení. Vadžrajána se vnitřně člení na vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra) a vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga).

Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k probuzení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv.pomalejší hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se svou skutečnou podstatou a díky spojením s učitelem (tib. láma) by měli realizovat osvícení tím nejrychlejším možným způsobem.

Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školy Karma Kagjü a učení Dzogchenu školy Ňingmapa. Vadžrajánová tradice, jejímiž zakladatelem je Gautama Buddha a později také Garab Dordže, byla díky Guru Rinpočemu zavedena do Tibetu. Zdrojem nauk jsou také kraje severního Pákistánu, pověstmi opředená Odijána, království stovek kláštěrů v údolí řeky Svat. Zde se buddhismus rozvíjel od 3 stol. př. n.l. po středověký útok Mahmúda z Ghazny. Za tohoto muslimského vpádu bylo zdejší obyvatelstvo zdecimováno, kláštery pobořeny a území Svátu se stalo divokým krajem.

Dějiny buddhismu

Dějiny buddhismu lze orientačně rozdělit do čtyř fází:[3]

  1. Období Buddhova života (přibližně pol. 6. století př. n. l. - pol. 5. století př. n. l.)
  2. Doba štěpení na různé školy (od pol. 4. století př. n. l.)
  3. Vznik a působení mahájány (od 1. století)
  4. Nástup tantrismu (po 7. století)

Období Buddhova života

Je pravděpodobné, že Buddha a jeho následovníci začínali jako skupina potulných asketů, avšak brzy se jim začaly stavět přístřešky, z nichž se některé postupně proměnily v kláštery.[4] Dokud zde byl Buddha, jeho žáci se na něj obraceli s prosbami o řešení sporů a nejasností. Avšak již za Buddhova života se objevovaly mezi jeho žáky četné spory,[5] které naplno propukly až po jeho smrti.

Štěpení do škol

Když Buddha zemřel, bylo třeba nějakým způsobem utřídit jeho nauku. Podle tradice se již následujícího roku po Buddhově smrti (tedy kolem roku 483 př. n. l.) konal v Rádžargze první buddhistický koncil, na němž došlo k sestavení mnišských pravidel a recitovaly se na něm Buddhovy rozpravy.[6] Z historického hlediska však tento koncil zůstává nejistý.[7] Podle tradice tak již na tomto mnišském shromáždění vznikly dvě ze tří sbírek buddhistického kánonu (p. tipitaka; sa. tripitaka), a to vinajapitaka a suttapitaka. Avšak podle théravádové tradice již zde vznikl třetí oddíl tipitaky, abhidhammapitaka.[6] Z následujícího období se nedochovaly téměř žádné informace, avšak přibližně po sto letech se měl ve Vaišálí pořádat další koncil, který se již neobešel bez vážných sporů.[8] Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a koncil v čele s radou starších rozhodl, že mnišská nařízení se musí přísně dodržovat. Skupina mnichů v čele s vaišálskými mnichy toto rozhodnutí odmítla přijmout a založili vlastní shromáždění, na kterém pozměnili kánon a přidali k němu i některé další texty.[9] Tato skupina mnichů se později označila jako mahásánghika (dosl. „velká sangha“), aby se odlišila od ostatních mnichů, které se začalo říkat théraváda (sa. sthaviraváda).

Jakmile se od mnišské obce odtrhla první hnutí mnichů, dala tím podnět k osamostatnění se dalším skupinám.[10] Za dalších přibližně dvě stě let se konal v pořadí třetí buddhistický koncil, který měl se zabýval otázkou, jak rozpoznat arhata. Jelikož tento koncil svolali mahásanghikové, théravádinové jej odmítli uznat a za třetí buddhistický koncil považují setkání mnichů v cejlonské Patáliputře kolem roku 244 př. n. l.[11] Na rozdíl od prvních dvou koncilů o třetím koncilu nejsou záznamy ve vinajapitace.[11] Kolem roku 140 př. n. l.[11] vznikla další škola s názvem vátsiputríja, jejíž zakladatel Vátsiputra začal tvrdit, že existuje samostatná duše, nezávislá na pěti složkách lidské existence.[12] Následovalo další štěpení do desítek různých škol, které jsou však dnes všechny zaniklé.

Zakladatel indické dynastie Maurjů král Ašóka (300 př. n. l. - 232 př. n. l.) přijal buddhismus za svůj a začal vysílat buddhistické misie mimo jiné do Baktrie a na Cejlon. Zejména úspěch misie na Cejlonu byl ohromující, jelikož se tam buddhismus udržel dodnes.[13]

Nástup mahájány

Přibližně okolo 1. století př. n. l.[11] se začíná objevovat mezi stoupenci Buddhovy nauky nový směr myšlení, jehož stoupenci ho později začnou nazývat mahájána (velké vozidlo). Tehdy také vznikl pojem hínajána, jehož autoři byli stoupenci mahájánového směru a který sloužil k označení všeho buddhistického učení, které nebylo mahájánou, což z něj dělá slovo pejorativního charakteru.[13] Společně s mahájánou se začiná objevovat i nový druh buddhistických textů, tzv. pradžňápáramitové sútry.

Ve 2. století př. n. l. začal působit filosof Nágárdžuna, který založil školu Mádhjamika a sesystematizoval nauku, s jakou přišla pradžňápáramitová literatura.[14] Začaly vznikat i další mahájánové školy, jako byla Škola prázdnoty apod. Jak mahájánový, tak théravádový proud se začal šířit svým směrem. Mahájána se začala šířit na sever do Nepálu, Mongolska, Číny, Koreje a odtud do Japonska; théravádové učení se rozšířilo spíše do jižních oblastí.[15]

Buddhismus v Česku

Mnoho buddhistů v České republice tvoří příslušníci vietnamské menšiny. V lednu 2008 si jejich komunita zřídila ve Varnsdorfu buddhistický chrám.[16] V ČR také existuje 46 center (údaj 10/2008) Buddhismu Diamatové Cesty pod vedením 17. Karmapy Trinleye Thajeho Dordžeho a lamy Ole Nydahla, několik center Dzogčhenu a mnoho dalších skupin. Přesné informace lze nalézt v uvedené literatuře [17]

Významní buddhisté

Literatura

Robert Nový, cyklus přednášek na téma Uddijány, pozdního Védu a přechodu prvků višnuismu a kultu Súrji do vadžrajány a kálačakra mandaly, Brno 2003.

Související články

Reference

  1. ↑ Major Religions of the World Ranked by Number of Adherents [online]. [cit. 2007-11-29]. adherents.com Dostupné online.  
  2. ↑ LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno : Barrister & Principal, 2001. S. 16.  
  3. ↑ FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 60.  
  4. ↑ LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno : Barrister & Principal, 2001. S. 109.  
  5. ↑ BONDY, Egon. Buddha. Praha : DharmaGaia, 2006. S. 63.  
  6. ↑ 6,0 6,1 WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 148.  
  7. ↑ MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 166.  
  8. ↑ MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 167.  
  9. ↑ WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 150—151.  
  10. ↑ WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. S. 152.  
  11. ↑ 11,0 11,1 11,2 11,3 FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 239.  
  12. ↑ MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001. S. 171.  
  13. ↑ 13,0 13,1 ELIADE, Mircea; CULIANU, Ioan P. Slovník náboženství. Praha : Český spisovatel, 1993. S. 39.  
  14. ↑ FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. S. 299.  
  15. ↑ JORDAN, Michael. Buddha. Praha : Ottovo nakladatelství, 2005. S. 53.  
  16. ↑ http://www.radio.cz/cz/zpravy/102229
  17. ↑ Jan Honzík, Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice [online]. [cit. 2010-07-11]. Dostupné online.  

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Buddhismus
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Buddhismus
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Buddhismus“