Bůh
Z Multimediaexpo.cz
Pojem bůh odkazuje na mocnou nadpřirozenou bytost (mnohdy v abstraktním slova smyslu), obvykle nesmrtelnou. V obecnější rovině se lze setkat s označením božstvo. Psaní Bůh s velkým písmenem se používá, pokud se tvrdí, že taková bytost existuje jen jedna (monoteismus). Pokud v náboženství existuje více druhů nadpřirozených bytostí, jako bohy označujeme ty na nejvyšších stupních hierarchie, zatímco nižší nadpřirozené bytosti se nazývají duchové, démoni, andělé a podobně.
Obsah |
Charakter a postavení bohů v náboženstvích
Pojetí Boha či bohů se značně liší v různých náboženských a filozofických tradicích.
- V monoteistických náboženstvích (například v židovství, křesťanství a islámu) je Bůh nejvyšší bytost nadřazená osudu lidstva a vesmíru – tato náboženství Boha chápou jako stvořitele světa a jediného vládce života.
- V panteismu je rovněž jeden Bůh, ten však není vesmíru nadřazen, nýbrž je s ním ztotožňován.
- Dualistické náboženské systémy hlásají dvě rovnocenná navzájem se doplňující božstva reprezentující dva protikladné principy.
- V polyteistických náboženstvích existuje bohů více a vztahují se k různým oblastem života (bohové/bohyně války, moře, lásky apod.). Jim pak obvykle vládne bůh nejvyšší (např. v řecké mytologii Zeus).
Bůh a člověk
Slovem bůh byli a jsou také označováni někteří lidé:
- Božská kvalita může být připisována náboženským divotvorcům a prorokům. Příkladem je Ježíš z Nazareta, o němž hlavní proud křesťanství věří, že je Boží Syn a Bůh. Také v indické náboženské tradici je mnoho mystiků prohlašovaných za projevy boha (avatáry). Příklady jsou šrí Dévpuridží žijící v minulém století v Himálájích (uměl údajně vrátit život, pohybovat se vzduchem, chránil zvířata) nebo šrí Maháprabhudží (který prý byl vševědoucí a byl boží inkarnací na zemi).
- Jako bohové byli uctíváni vládcové některých říší především ve starověku, například předkonstantinovští římští císaři, egyptští faraoni nebo staroindičtí králové.[1] Božství se zpravidla stávalo součástí jejich oficiální titulatury. Tato praxe se dochovala do nedávné doby například v Japonsku (do prohlášení císaře Hirohita v rozhlase dne 1. ledna 1946, že císař není živoucím božstvem) nebo v Nepálu.
- Dnes je občas používáno zpola žertovné označení bůh pro obdivovanou osobu, idol. Příkladem může být volání fanoušků „Hašek je bůh,“ oslavující úspěchy tohoto slavného brankáře 90. let 20. století.
Filozofické pohledy na boží existenci
V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často vzájemně neslučitelné, názory na Boha a bohy. Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). V polyteismu může mít tuto funkci nejvyšší bůh nebo může být mezi bohy rozdělena. Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Ten má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná a zároveň i nevyvratitelná. V této otázce tedy my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu. A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus tvrdící, že žádný bůh neexistuje. Filozofický ateismus považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným „strašákem“ (Karl Marx). Existují však i náboženské systémy, které existenci bohů nepřipouštějí nebo se jí nezabývají; příkladem zde může být původní buddhismus. V evropském myšlení posledních staletí se hlavní proud postupně přesunul od teismu přes deismus k ateismu a agnosticismu.
Argumenty pro existenci Boha
Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.
- Ontologický důkaz tvrdí, že Bůh existuje nutně či samotnou definicí boha, tj. boží existence je přímým důsledkem vlastností boží přirozenosti.
- Kosmologický důkaz říká, že existence vesmíru je kontingentní skutečností závislou na existenci Boha.
- Teleologický důkaz tvrdí, že struktura a různé vlastnosti vesmíru, např. pozorovaná vysoká míra jeho komplexity závisející na přesném nastavení fyzikálních konstant, vyžaduje Boha, který vesmír takto navrhl či zamýšlel.
- Mravní důkaz zakládá boží existenci na prosté existenci konceptu dobra a zla.
Další argumenty pro existenci Boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou argument zkušeností (= Bůh existuje, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži) a tzv. Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na Boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a Bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud žádný Bůh není.
Hebrejská a arabská boží jména
Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé národy připisují a připisovaly jménu magickou moc a nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno boží.
- יהוה JHVH, vyslovováno jako „Jahve“, je hebrejské slovo překládané do češtiny jako „Hospodin“. Toto boží jméno židé vůbec nevyslovují, ale používají označení např. אדני adonáj „pán“ či שם šem „jméno“. Více viz YHVH. Toto užití božího jména v Pentateuchu je typické pro tzv. jahvistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- אלהים elohím hebrejsky „Bůh“. Jde o plurálovou formu slova אל, bůh, tzv. plurál maiesticus, slovo אלהים lze přeložit správně jak jako Bůh, tak i jako bohové. Toto pojmenování Boha pochází ze starosemitského Ul, jež znamená „cíl“. Pojmenování Boha tímto jménem v Pentateuchu (Tóře) je typické pro tzv. elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- الله
alláh arabsky „Bůh“. Označení Alláh není v arabštině typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané.
Reference
- ↑ Bhágavata Purána 1.18.43
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |