Šablona:Článek dne/2015/62

Z Multimediaexpo.cz

Tupolev Tu-104 (v kódu NATO: Camel) byl sovětský dvoumotorový proudový dopravní letoun středního doletu.

Po britském De Havilland Comet, kanadském Avro Jetliner a francouzské Sud Aviation Caravelle SE 210 byl čtvrtým proudovým dopravním letounem na světě, který vzlétl a druhým na světě v pravidelné letecké dopravě. Přílet jeho prototypu do Londýna v březnu 1956, při příležitosti státní návštěvy, šokoval západní pozorovatele. Po uzemnění letounů De Havilland Comet, v důsledku řady katastrof v roce 1954, byl letoun TU-104 od roku 1956 do roku 1958 na světě jediným typem proudového dopravního letounu v pravidelné letecké dopravě. Ve verzi TU-104E s motory RD-3M o tahu 85,35 kN vytvořil celkem 11 dnes již překonaných světových rekordů, většinou rychlostních na uzavřeném okruhu a výškových se zatížením (OKB Tupoleva uvádí 26 světových rekordů)

Začátkem padesátých let zpracovalo Ministerstvo civilního letectví SSSR, ve spolupráci s konstrukčními kancelářemi A.N. Tupoleva a S.V. Iljušina technické podmínky pro vývoj a výrobu proudového dopravního letounu. Měl nahradit svou větší kapacitou a daleko lepšími letovými výkony pístové dopravní letouny Iljušin IL-12, IL-14 a Lisunov Li-2 na hlavních vnitrostátních tratích Sovětského svazu, především z Moskvy přes Omsk do Irkutska. Lepší výchozí podmínky pro splnění technických podmínek měla konstrukční kancelář A.N. Tupoleva, takže jí navržený letoun byl schválen do výroby rozhodnutím Rady ministrů SSSR. Využila totiž šípové křídlo, motory, motorové gondoly, podvozek, podvozkové gondoly a šípové ocasní plochy z vyráběného, mimořádně zdařilého, strategického bombardovacího letounu TU-16. Tři roky po prvním vzletu letounu TU-16, 27. dubna 1952, provedl 17. června 1955 první let prototyp proudového dopravního letounu TU-104. Hlavní změna spočívala ve změně hornokřídlého bombardovacího letounu na dolnokřídlý dopravní letoun a v novém trupu o větším průměru s přetlakovou kabinou cestujících, která byla podrobena cyklickým tlakovým zkouškám ve vodní nádrži. Přetlakový pilotní prostor byl převzat z bombardovacího letounu, stejně jako většina jeho systémů. Ponechán byl i pro dopravní letoun neobvyklý dvouvrchlíkový brzdící padák, který zkracoval dojezd o zhruba 400 m. Letouny vyráběly závody Ministerstva leteckého průmyslu v Omsku a Charkově. Kvality letounu oceňoval celý svět. Velká spotřeba pohonných hmot, malá životnost motorů a některých drahých letadlových celků jeho palubních soustav byly větší překážkou jeho exportu do zemí mimo státy Rady vzájemné hospodářské pomoci, než politické bariéry.

Letouny určené pro provoz na vnitrostátních linkách SSSR neměly radiovou a radionavigační výstroj slučitelnou s požadavky provozu na tratích, zejména v západní Evropě.