Ainu

Z Multimediaexpo.cz



Ainu (アイヌ) je nevelký národ, jehož příslušníci dnes žijí v severní části japonského ostrova Hokkaidó a stopově také na Kurilských ostrovech, Sachalinu a nejjižnějším cípu poloostrova Kamčatka. Jedná se o přímé potomky původních obyvatel japonských ostrovů a samo slovo Ainu znamená ve stejnojmenném jazyce člověk. Dnes jsou tito lidé v Japonsku nazývání poněkud hanlivě Emiši, což znamená barbaři, jinak jsou též známí pod pojmem Ezo nebo Jezo (蝦夷 - odvozeno od starobylého názvu severního Japonska, zřejmě fonetická deformace slova Ainu, která pokračovala výrazem endžú až emčjú - odtud též Emiši). V rámci politicky korektní mluvy se dnes mluví o Utari (ウタリ), což v jazyce Ainu znamená druh (ve smyslu blízkého člověka).

Obsah

Území

Obecné shrnutí

Soubor:Ainu mapa.png
Rozšíření Ainu v oblasti Ochotského moře

V průběhu času se tvar území obývaného Ainu dramaticky měnil, zejména kvůli tvrdé politice císařství Jamato a jeho expanzivnímu charakteru. Původně byli Ainu, jako přímí pokračovatelé lidu Džómon, usídleni v centrálním až severním Japonsku. Mimo tato území obývali značnou část ostrova Sachalin, pravděpodobně existovalo několik osad Ainu také na asijské půdě, a to při ústí řeky Amur. Hojné osídlení představoval pás Kurilských ostrovů až po jižní část poloostrova Kamčatka. Kvůli expanzivní politice Jamato, přes období šógunátů, prakticky až do obnovení císařství v roce 1868, docházelo k nepřetržité agresi vůči Ainu. Nemalou měrou se o radikální vyhlazování starala také ruská strana, která během objevitelských výprav na Dálný východ prakticky vymazala z mapy světa etnika na Kamčatce, Sachalinu i Kurilských ostrovech. V současné době existuje pouze nepatrný počet 100% Ainu (několik desítek) na ostrově Hokkaidó, mezi míšence se počítá na 150 tisíc lidí, v drtivé většině na Hokkaidó a v severní části ostrova Honšú (oblast kolem města Aomori).

Japonská území (Hokkaidó, Honšú)

V současné době není známo nic o žádné žijící populaci. Pozůstatky osídlení Ainu na Honšú tvoří nejvíce zeměpisné názvy, např: Čitose (千歳市), Ise (伊勢市), Iwaobecu, Kunaširi (国後島), Kuširó (釧路市), Muroran (室蘭市), Nara (奈良市), Noboribecu (登別市), Rausu (羅臼町), Sapporo (札幌市), Šari, Šikocu, Širaoi (白老町), Širetoko (知床半島), Tarumae, Tomakomai (苫小牧市), Utoro nebo Wakkanai (稚内市 / Jam Wakka Naj)

Muroran.jpg

Muroran

Ise city.JPG

Ise

Deer near construction site in Nara.jpg

Nara

Sapporo Snow Festival 0063.jpg

Sapporo

Širetoko

Ruská území (Kamčatka, Sachalin, delta Amuru)

Na území Ruska žije podle dostupných informací zhruba 1500 Ainu.

Čínská území

Podle sčítání lidu z roku 1988 bylo v té době na čínském území zhruba 5000 příslušníků etnika Ainu. Dle jazykových průzkumů neexistuje vazba/příbuznost mezi jazykem čínských a ostatních Ainu.

Sporná území (Kurilské ostrovy)

Dokladem Ainu osídlení ostrovů budiž jejich pojmenování (Čupka - výraz Ainu z Hokkaidó pro ostrovy severně od něj a znamená tam kde vychází slunce):

Kromě těchto názvů používali Ainu pro pojmenování země, kde se setkávali s Aleuty a Kamčadaly (Itelmeny), a kterým nerozuměli, výraz Kurumise, tedy hluchoněmý).

Dějiny

Historie Ainu je velice pohnutá. Všeobecně se dnes soudí, že tato kultura je přímým pokračovatelem kultury japonského období Džómon (cca 10 000 př.n.l. - 300 př.n.l.). Srovnávací studie K. Hanihary (v knize Origins of Japan) a Y. Dodo (kniha Way of Mongoloid) ukazuje, že mezi lidem Džómon a Ainu existuje více společných morfologických a kulturních znaků, než mezi lidem Džómon a Japonci.

První zmínky v kronikách (488 n.l. - 655 n.l.)

Již stará čínská kronika Só-šó se zmiňuje o království Bu, jehož král si podrobil 55 oblastí Ainu. V jiné čínské knize se praví o vysokých horách (pohoří Hakone), které dělí království Jamato a zemi Ainu. V severních teritoriích Jamato byly budovány hraniční pevnosti a vztahy mezi oběma etniky byly poměrně dobré, čehož důkazem může být přijetí několika Ainu z regionů Koši a Mičinoku na císařském dvoře Jamato v roce 655 a jejich oficiální uznání tím, že obdrželi jakousi společenskou „hodnost“.

Dobývání Hirafem z Abe (658 - 663)

Abe no Hirafu byl jmenován guvernérem nově obsazené provincie Koši a jeho kampaň proti Ainu spočívala v použití flotily zhruba 180 válečných lodích. Těmi se vydal do Japonského moře vstříc pobřežním osadám Ainu. Podařilo se mu obsadit oblast Akita, kde ustavil svého zástupce a pokračoval po plážích Arimy hlouběji do území Ainu. Narazil na tzv. Ainu z Watarašimy, se kterými vyjednal mírovou smlouvu. Po čase se mu podařilo na ostrově Hokkaidó, za souhlasu místních domorodců, založit císařský úřad v Širibeši. I mezi jednotlivými kmeny Ainu panovaly otevřené střety. Hirafu se během své mise nesetkal vždy s vřelým přijetím jako v případě Ainu z Watarašimy. Kmen Šukušin (dle předpokladů nejseverněji žijící kmen Ainu na dnes obtížně lokalizovatelném ostrově Herobe, zřejmě separátní část Watarašimy) např. odmítl jeho nabídku na mírové soužití, což způsobilo krvavý střet, ve kterém straně Jamato pomáhali právě watarašimští Ainu, a to z důvodu vzájemné nevraživosti obou subetnik Ainu. Po několika vzájemných střetech byl kmen Šukušin poražen, což vedlo k dominaci Jamato v regionu. Námořní dobývání na čas skončilo kvůli porážce Hirafuovy flotily spojeným loďstvem zemí Tou (Čína) a Silla (Korea) v bitvě na korejské řece Hakusuki.

Počátek masivní invaze do Mucu (cca 700 - 772)

Císařský ministr Takeuči Sukune sdělil, že na východ od císařství se nachází velká a bohatá země Hidakami (situovaná kamsi mezi roviny Sendai a pláně Kitakami), obydlená statečnými Ainu, jejichž těla jsou výrazně tetována. Doporučil, aby bylo toto území dobyto císařskými vojsky. Na to byla v severní části provincie Ečigo postavena pevnost Iwafune a byly provedeny přípravy k ustavení nové císařské provincie Dewa. Byly podniknuty masivní manévry s cílem obsadit a zajistit severní část Honšú před Ainu. Do této části byly vyslány dvě námořní flotily, které zaútočily zároveň od Tichého oceánu a Japonského moře, přičemž se opíraly o pozemní podporu pevnosti v Dewě. Po drtivé porážce Ainu v ústí řeky Mogami bylo mnoho z Ainu zavlečeno do západních provincií, aby byly zpřetrhány jejich rodinné vazby, mnoho bylo pobito a vyhnáno na Hokkaidó. Do zpustošených oblastí přesídlilo asi 200 nových japonských rodin.

Velká válka o Mucu, neboli 38letá válka (774 - 812)

Nově nabytá území Jamato ovšem neoplývala klidem a harmonií. Násilně zabraná země na svých bedrech stále nosila zbylé Ainu, kterým v žilách kolovala touha po získání svého odvěkého území. Tyto tendence vyvrcholily rebelií v regionu Ukanme, kde zdejší náčelník Ukuhau odmítl platit císařskému dvoru daně. Posbíral a zorganizoval ozbrojenou družinu a dobyl pevnost Momonu. Odplatou vyslal císař vojevůdce jménem Surugamaro Ótomo, aby se svou 20 000 armádou vzpouru potlačil. To se také podařilo a velké množství Ainu bylo deportováno do západních částí Jamato, na Kjúšú a Šikoku, kde byli uvrženi do otroctví. Proti vzbouřencům v provincii Dewa, kteří pobili tamní jamatské síly, se císař rozhodl nasadit speciální císařskou gardu složenou z Ainu, kteří byli nakloneni Dvoru a do jejich čela postavil Azamara z provincie Idži. Bohužel pro císaře se však roku 780 Azamaro postavil proti němu, snad kvůli příkořím a šikaně ze strany jamatských důstojníků. Podařilo se mu dobýt pevnost v Idži a zabít zdejšího velitele. Úspěch pokračoval drtivým zásahem císařským silám a sebevědomí, když rozdrtil posádku v hlavní baště regionu, pevnosti Takadžó, kterou nechal do základů vypálit. Císařským vojskům v počtu několika desítek tisíc mužů se sice podařilo v tom samém roce Takadžó dobýt zpět, nicméně ještě celý rok se dařilo Azamarovi vytvářet aktivní odpor vůči Jamatu. Mezitím se na scéně objevila legenda, snad nejznámější válečník a náčelník Ainu, Aterui. Teprve po třech velkých taženích v letech 789, 794 a 801 se císařským vojskům podařilo za cenu obrovských lidských a materiálních ztrát dobýt zpět severní území a donutit Ateruie se vzdát. Ten byl následně převezen na císařský dvůr, kde byl i se svým zástupcem Moreiem popraven. Císař tehdy prohlásil, že „duše Ainu je nestálá jako duše divokého zvířete, je jen otázkou času, kdy zradí“.

Vzpoury zajatých Ainu (805 - 939)

Během více než sta let bylo zaznamenáno mnoho odbojných akcí přesídlených nebo jinak znásilněných Ainu. Nejznámější byly zřejmě nepokoje v Dewě, známé též jako Revolta v období Gankjó. Jednalo se vůbec o největší masivní povstání té doby, kdy ozbrojené skupiny Ainu útočily na mnoha místech a způsobily jamatským okupantům těžké ztráty. Známý je masakr u řeky Akita, kdy bylo císařské vojsko poraženo na hlavu a bylo ukořistěno mnoho zbraní. Po roce 879, kdy se podařilo Jamatu za cenu velkých nákladů získat zpět kontrolu nad oblastí, došlo již jen k jedné významnější vzpouře tohoto období, rebelii v provincii Dewa roku 939. Jednotkám Ainu se podařilo dostat do oblasti Akita a zaútočit na místní hrad. Byli však poraženi a jejich porážkou se uzavírá éra masivního celoplošného odporu Ainu vůči Dvoru.

Ainu na Hokkaidu (1200 - 1250)

Poté, co skončilo období kultury Sacumon, podléhali Ainu vlivu Jamato. Kolem roku 1216 vykázal šógunát Kamakura asi na padesát Ainu, obviněných z loupeží a pirátství na ostrov Ezo, nyní Hokkaidó. Zároveň byl tehdejším šikkenem Jošitokim Hódžó vyslán Ando Taro, aby zde působil jako guvernér a chránil touto předsunutou pozicí Jamato. Tarova rodina se usídlila v Tosaminato (dnes vesnice Šiura), přístavu na břehu Japonského moře, a spravovala region Cugaru, ovšem její vliv sahal daleko za hranice tohoto území. Přístav Tosaminato se stal důležitým obchodním centrem ve vzájemném obchodování mezi Ainu a Jamato.

Boj sachalinských Ainu proti říši Gen (1250 - 1308)

Mongolsko, neboli říše Gen, podnikalo východním směrem dobyvačné výpravy. Mongolské oddíly dorazily až k ústí řeky Amur, kde se setkali s etnikem Gilyemi, které bychom dnes zřejmě přiřadili ke Nivchům, zastarale Giljakům. O nich zřejmě hovoří staré kroniky, jako o Šukušin, když popisují výpravy Abe Hirafua. Giremi se stali spojenci říše Gen. Jejich spojitost s Ainu je zřejmě založená na jejich problémech s výbojným kmenem Kugi (též Kuj), který je často napadal. Centrum Kugi se zřejmě nacházelo též u ústí Amuru nebo/a v severní části ostrova Sachalin a má se za to, že to jejich název byl jen jiným pojmenováním pro Ainu. Každopádně po mongolských výbojích na Sachalin (o síle 1,000 plavidel a desetitisíců mužů) přislíbili Kugi spojenectví s říší Gen. Mongolové, chystajíce ofenzivu proti Jamatu, požádali Kugi, aby se pustili do stavby válečných plavidel, kterými by napadli jamatské břehy. Výměnou za to nepožadovali po Kugi daně. Protože však museli odevzdávat téměř veškeré potraviny nově se formující mongolské armádě, vyvrcholila roku 1284 jejich nespokojenost prvním povstáním, které trvalo téměř dva roky a stálo Mongoly 10,000 mužů. Podruhé se postavili na odpor rok po ukončení prvních nepokojů a než byli poraženi mongolskou přesilou, dosáhli výrazných úspěchů, o čemž svědčí i jejich několikanásobná vylodění u pevninských břehů a bojové operace na dolním Amuru. Po jejich porážce byl mezi oběma stranami uzavřen pakt o podrobení se říši Gen.

Osidlování jižního Hokkaidó Japonci (1432 - 1739)

Klan Ando byl po porážce klanem Nandu vyhnán na Hokkaidó, kde vytvořil svou vlastní samosprávu. Čilý obchod s Ainu a mnohé nové technologie v rybolovu vedly k prosperitě, která dovolovala rodinám podřízeným klanu Ando stavět malé pobřežní pevnosti, tzv. Date. V polovině 15. století pak dochází k ozbrojeným výpadům proti japonským osadám pod vedením Komašajna (též Košamajna), a to až do roku 1457 (bitva Kosjamanina nebo též Kosjamaninova, tedy Košamajnova bitva), kdy se zbytek místních Japonců sjednotil a zformoval do protiútoku, během kterého se podařilo zabít jak Komašajna, tak jeho syna. Útoky na japonské osady však neustávaly téměř celé další tři čtvrtě století. Až se roku 1515 podařilo zavraždit bratry Šoju a Kušiho (též Kudžiho), toho času vůdce Ainu. Ani to nestačilo pro potlačení nepokojů a tak bylo rozhodnuto o návratu japonských osadníků do Macumae (jižní část část Hokkaidó).

Roku 1648 byla rozpoutána Šakušajnova válka, která původně propukla mezi dvěma znepřátelenými klany Ainu - Šumu-kuru (západní lidé) a Menaši-kuru (východní lidé). Menaši-kuru byli loajální vůči japonským okupantům. Během litých bojů byl ovšem zabit čelní vůdce podřízený přímo náčelníkovi Onibišimu, což způsobilo velké starosti japonské správě. Mezitím (1653) došlo k odvetě, a Menaši-kuru srovnali, za tiché podpory Japonců, se zemí pevnost Šibutjari a zabili jejího velitele Kamokutaina. O dva roky později silami nabitý Šakušajn opět zaútočil na Menaši-kuru. Po vyrovnaném boji oficiálně hlavy obou znepřátelených klanů, tedy Šakušajn a Onibiši, podepsali příměří, fakticky však konflikt nikdy neskončil. Po deseti letech příprav byl Onibiši zavražděn ve svém domě a i když se jeho sestra pokusila sestavil síly proti Šakušajnovi, byla poražena a zabita. Region Pae, bašta Menaši-kuru, padla do rukou Šumu-kuru. Šakušajn způsoboval Japoncům vážné škody a v podstatě nebylo v jejich silách jeho postup nikterak zastavit. Při střetech byly síly vyrovnané, ale Šakušajn, byť o vlas, vždy vítězil. To přimělo Japonce vlákat Šakušajna do léčky. Protože ztráty byly na obou stranách obrovské, rozhodli se Japonci uspořádat banket, kde měla být podepsána mírová smlouva mezi oběma stranami. Šakušajn a jeho 14 nejlepších mužů však bylo zajato a následně sťato. Stalo se tak 24. října roku 1669. Následně bylo roku 1672 podepsáno příměří mezi Japonci (klan Macumae) a neutrálními nebo poraženými kmeny Ainu, čímž definitivně skončila vleklá válka. V té době už do hry začalo pomalu vstupovat Rusko, které zásadním způsobem zasahovalo do geopolitického uspořádání v oblasti.

Nový daňový systém a jeho dopad na Ainu (1720 - 1758)

Kvůli daňovým reformám v souvislosti s novým územně-daňovým systémem, reformou Bašó Ukeoi-Sei, přišli Ainu o významné oblasti pro rybolov. Redukce takového rázu způsobovaly boj o loviště mezi jednotlivými kmeny, z nichž zřejmě nejkrvavější vzplál mezi kmeny Nošappu a Soja, při kterém 2,000 bojovníků klanu Kiitappu (náležícím k Nošappu) téměř vyvraždilo Soje.

Střety Ainu s Rusy (1765 - 1771)

První setkání mezi Ainu a Rusy nebylo nikterak přívětivé. Na ostrov Uruppu, jež je součástí Kurilských ostrovů, dorazila skupina ruských lovců, která vyvraždila starce Ainů a páchala násilí na dalších lidech. Když se v roce 1771 chystali Rusové opět přistát u břehů Uruppu, Ainu podnikli protiútok, zabili 20 z nich a zbytek se jim podařilo vyhnat.

Revolta v Kunaširi a Menaši (1785 - 1794)

Po dlouhém období útlaků ze strany klanu Macumae, který nerespektoval šógunovy dekrety o Ainu (nechat z Ezóči vládu lidu Ezo) a, s leckdy sadistickým nádechem, terorizoval Ainu (nechal znásilňovat ženy, zabíjet muže, trávit náčelníky), pohár trpělivosti přetekl. Poslední kapkou zřejmě byla vražda náčelníka z ostrova Kunaširi, Jankičiho. Jankičiho bratr Mamekiri ve vzteku nad tou opovážlivostí podnítil vzpouru proti Japoncům. Podařilo se mu zabít několik desítek japonských vojáků, obchodníků i civilistů, než byl přinucen se se svými 314 muži vzdát. Byl bez odkladu popraven a s ním i další jeho spojenci. O houževnatosti Ainu svědčí i to, že ještě v roce 1794 se znovu pokusili kunaširští Ainu o revoltu, která však byla brzy potlačena.

Obnova císařství, éra Meidži a Ainu (1868 - 1913)

Po roce 1867, spolu s reformami Meidži, byla císařským výnosem nařízena expanze japonských rodin do nově nabytých území a započala tak násilná asimilace Ainů s nově příchozími osadníky v masivním měřítku. Spolu s tímto „pojaponštěním“ bylo Ainům zakázáno praktikovat svůj dosavadní styl života. V roce 1899 sice císař vydal edikt Kjú Dódžin, jež měl zajistit „pomoc“ a „modernizaci“ Ainů v oblasti zemědělství, fakticky však sklouzl ještě k hlubší diverzifikaci mezi nimi a Japonci. Během této éry, s masivním nárůstem japonské populace a další kolonizací Hokkaidó, docházelo k prohlubující se diskriminaci Ainů, která trvá dodnes a představuje nepříjemný sociální problém.

Blýskání na lepší časy? (1923 - )

S příchodem dvacátého století se zdá, že Ainu přeci jen začalo blýskat na lepší časy. Čisato Jukiemu se podařilo vydat sbírku básní Svaté verše Ainu, za podpory zemské vlády na Hokkaidu vznikla Asociace hokkaidských Ainu a vyšla poutavá díla Kotan od Hokuto Ibašiho, Mladému Utari od Jaeko Bachelorové a Pláč Ainů od Tuzu Kaizawy. Roku 1961 byla asociace přejmenována na Asociaci Utari z důvodu negativního povědomí veřejnosti při vyslovení slova Ainu, jako spojení s čímsi podřadným a nečistým. V roce 1986, navzdory všem obrodným příznakům znovunalezené národní identity Ainu, však tehdejší japonský premiér prohlásil, že „Japonsko je jednonárodnostní stát. Zde, mezi lidmi, kteří se nazývají japonskými občany, neexistují žádné národnostní menšiny.“ V roce 1997 byl vydán nový zákon o původním obyvatelstvu Japonska, který zařadil Ainu a jejich kulturu mezi národní poklady země.

Kultura

Obecné shrnutí

Ukázka keramiky období Džómon 10 000 - 8 000 př. n. l.

Kultura Ainu je podle poměrně nedávných výzkumů s největší pravděpodobností pokračovatelkou kultury Džómon. Velký vliv na formování kulturních znaků Ainu měla pravděpodobně také kultura Sacumon. Ochotský vliv na kulturu Sacumon je datován zhruba (neexistuje ostrý přechod, ale prolínání mezi jednotlivými kulturními vlivy) od 8. do 14. stol. n. l. S přílivem nových přistěhovalců na sklonku éry Džómon, tedy na přelomu 3. a 4. stol. n. l. a vlivem nových kulturních proudů, které se valily na japonskou půdu byl národ vytlačován z centrální části Japonska k severu.

Muzeum

V Sapporu v areálu Botanické zahrady se nachází malé muzeum Ainu, platí se vstupné do botanické zahrady. Jde o jednu malou místnost s několika oděvy, pár předměty denní potřeby a videoprojekcí záběrů původních Ainu.

Mytologie

Mytologie Ainu vychází z předpokladu, že ve všem (v absolutním slova smyslu) je obsažen božský duch - Kamui. Představa světa je taková, že bohové, kteří se projevují lidmi, rostlinami, zvířaty a věcmi, žijí v kamui mošir (nebesa východu) a hlídají a starají se o Ainu mošir (domovská země).
Klíčové jsou ságy o Panaumbe a Penaumbe. Koro-pok-guru (Lidé z pod lopuchů) - Malí podzemní skřítci.

Yukar a upopo

Upopo jsou zpívané Yukar. Vypravěči/zpěváci yukar napodobují hlas Bohů, který již dnes nikdo nemůže slyšet. Ainu nepoužívají hudební nástroje, pouze tleskají rukama a tancují.

Tetování

Soubor:Tribal.jpg
Ainu tetování

Tetování bylo u Ainu výsadou žen a jen v některých částech byly objeveny případy tetování mužů. Tetování bylo zpravidla prováděno na obličej, zadní strany rukou, paže a další části těla, včetně pohlavních orgánů, tak, aby korespondovalo s ošacením, ale zároveň vyjadřovalo také kmenovou příslušnost a sociální postavení. Mladé dívky se nechaly tetovat zpravidla ve věku 10 - 13 let, ale nezřídka se s tetováním začalo už mezi 5. a 6. rokem života. Dílo se zpravidla ukončovalo vstoupením ženy do manželství.

Původ Ainu

Ainové jsou jedinou etnickou a jazykovou skupinou ve východní Asii, která nemá typické mongoloidní znaky ani tělesné, ani kulturní. Zdá se dokonce, že Ainové jsou europoidního původu, protože jejich světlá pleť, tvarové znaky těla a zejména bohaté ovlasení a vousy u mužů se zcela vymykají okolním mongoloidním populacím. Někteří badatelé soudí, že jde o pozůstatky staré europoidní populace, která ještě v pravěku šla napříč asijským kontinentem, nebo byla vytlačena z oblastí Uralu či Kavkazu až na Sachalin a Kurilské ostrovy, kde se udržují doposud (?). Tento národ představoval součást původních obyvatel Japonska. Podle některých autorů (Vlach) jméno Ainů znamená lidi chlupaté. Hovoříme-li o Ainech, kteří v 70. letech 20. století žili na ostrově Jeso, částečně na Kurilech a v jižní části Sachalinu, není pochyb o tom, že jde o velmi starobylou skupinu. Svědčí o tom jejich fyzické a kulturní zvláštnosti.[1]

Jazyk

Mohutná migrační vlna trvala zhruba od 3. stol. př. n. l. až do 3. stol. n. l. a kromě vlivů na lidskou činnost samozřejmě silně ovlivnila též jazykový prostor. Následující obrázek schematicky znázorňuje prolínání tří hlavních proudů: Ainu-lang.jpg

Související články

Literatura

  1. ↑ Poslední svědkové pravěku, Josef Wolf, SVOBODA 1970, strana 202

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Ainu“