Berlínská zeď
Z Multimediaexpo.cz
Berlínská zeď, postavená 13. srpna 1961, byla nejznámějším symbolem studené války, rozdělení Berlína, Německa a Evropy.
.jpg)
Obsah |
Pozadí
Po skončení války bylo Německo na základě Jaltské dohody rozděleno do čtyř okupačních zón, Berlín pak do čtyř sektorů. Postupně dochází ke zvyšování napětí mezi mocenskými bloky:
- 23. června 1948 dochází k blokádě západních sektorů Berlína, trvající téměř jeden rok.
- 23. května 1949 je na území západních okupačních zón založena Německá spolková republika.
- 7. října 1949 je jako reakce na vyhlášení SRN založena Německá demokratická republika, sovětský sektor Berlína se stává jejím hlavním městem.
Těmito událostmi je rozdělení města fixováno politicky. V Berlíně platí i nadále čtyřmocenský status, což v praxi nemá žádného významu. Berlín je novou SRN jen s malými výjimkami považován za spolkovou zemi. Velký význam zde hraje skutečnost, že v době 1949 až 1961 území NDR opustily téměř tři miliony obyvatel, z velké části odborníci s dobrým vzděláním; většina se rozhodla opustit NDR přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a nebyla tak snadno kontrolovatelná.
Stavba zdi
Státní a stranické orgány NDR se pod tímto dojmem rozhodly provést opatření, která měla důsledkům útěku občanů zabránit. Ještě 15. července 1961 dementuje na své tiskové konferenci Walter Ulbricht jakékoliv úmysly hranici v Berlíně uzavřít. K rozhodnutí došlo zřejmě především z iniciativy N. S. Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě 3. až 5. srpna 1961. Dne 11. srpna 1961 schvaluje Lidová komora NDR moskevská usnesení a 12. srpna 1961 uzavírá ministerská rada NDR usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření. Západní informační služby byly o plánech sovětského bloku informovány, byly však překvapeny jejich rychlým převedením do praxe.
V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR (armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí) hranice k Západnímu Berlínu a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi východním a Západním Berlínem. Teprve o tři dny později, 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu. V příštích měsících došlo k vybudování opevnění hranic mezi NDR a SRN, což upevnilo nepropustnost hranic mezi státy Východního bloku a okolními státy. Tyto hranice se i z toho důvodu označují jako „železná opona“.
Zeď pozůstávala z více částí. Vlastní zeď, jak je známá, ležela těsně na hranici k západním sektorům (vně byly asi dva metry pozemku, ještě patřícího k východnímu Berlínu). Tato zeď se skládala z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů. Na východní straně se pak nacházelo rozdílně široké pásmo, skládající se z různých ochranných pásů: ostnatý drát, pás pro psy, pro pohraniční stráž, různé (i protitankové) zátarasy, a další zeď směrem na východ. Každých několik set metrů stála strážní věž. V průběhu doby byla zeď neustále modernizována, jsou známy čtyři generace modelů. Domy, stojící přímo na východoberlínské straně zdi, byly většinou neobydlené, dveře a okna byly zazděny.
Zeď měla celkovou délku 165 km (45 km s hranicí Západního Berlína, 120 km čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem).
Památná je návštěva prezidenta USA J. F. Kennedyho v Berlíně roku 1963, který svou řeč ukončil německy pronesenou větou „Ich bin ein Berliner!“ („Jsem Berlíňan!“).
 Stavba zdi, srpen 1961 |
 Stavba zdi, srpen 1961 |
 Pokládání betonových bloků zdi |
 Letecký snímek Braniborské brány, 1961 |
Vývoj po uzavření hranice
Během příštích dnů dochází k dramatickým pokusům o útěk. Na místech, kde zeď ještě není dostatečně vysoká nebo chráněná, respektive v domech, které stojí přímo u zdi a kde ještě nebyla zabetonována okna, se stovkám občanů podařil útěk do západních sektorů, často s nasazením vlastního života.
Povel k použití střelné zbraně sice existuje již od prvního dne, k jejich nasazení dochází až několik dnů později. K prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo 24. srpna 1961 (k poslednímu 5. února 1989).
Během 28leté existence Berlínské zdi zde při pokusu o útěk zemřel značný počet občanů, často i v důsledku vykrvácení, protože východoněmecká pohraniční stráž nechala zraněné několik hodin v oblasti strážních pásů bez pomoci ležet.
Podle dnešních odhadů bylo za nepovolené opuštění republiky nebo pokus o něj (§ 213 trestního zákoníka NDR) odsouzeno kolem 75 000 občanů s tresty odnětí svobody do dvou let (v těžších případech do pěti let).
V jistém smyslu problematické bylo i používání hraničních přechodů mezi Západním Berlínem na straně jedné a Východním Berlínem resp. NDR na straně druhé. Přechodů sice existovalo značné množství, jejich užívání však bylo omezeno nejen účelem („tranzit do SRN“, „přechod na letiště“, „návštěva v druhé části města“ atd.), ale i občanstvím osob, které těchto přechodů směly užívat. Až na nečetné výjimky (přechod na Friedrichstraße, zde ovšem ne pěšky a také ne autem) tato omezení vedla k tomu, že dostal-li občan Západního Berlína návštěvu ze SRN či zahraničí a chtěl-li s ním navštívit Východní Berlín, bylo nutno použít rozdílných přechodů a na druhé straně se opět setkat.
Oběti zdi
O počtu obětí, které při pokusu o překročení zdi přišly o život, se vedly a dodnes vedou spory a zdá se být i v budoucnosti obtížné dojít k jednoznačným závěrům: v análech NDR se tyto incidenty neobjevují. Celé téma je v Berlíně stále kontroverzní.
Berlínská prokuratura roku 2000 udala počet 86 prokazatelně usmrcených; v této době vychází Pracovní skupina 13. srpen (podle data stavby zdi) z nejméně 238 obětí[1], a očividně jiná kritéria používá Ústředí úřad pro vládní a spolkovou kriminalitu, který v té době uvedl 262 obětí[2] – jedná se očividně o zcela různá kritéria pro výpočet.[3] Pracovní skupina 13. srpen poté roku 2004 svůj odhad snížila na 190 obětí. Od roku 2005 se bádáním na tomto poli zabývá i Ústředí pro soudobý historický výzkum v Postupimi, které 13. srpna 2006 uveřejnilo dosavadní stav výzkumu: z dosud 268 evidovaných případů lze 125 považovat za prokázané smrtelné incidenty, 62 případů lze vyloučit, 81 případů není ještě jednoznačně vyřešeno.[4]
Všechna tato zveřejnění pokaždé zesílila i ve veřejnosti silnou kontroverzi o metodách a politickém pozadí výzkumu, o sympatiích či antipatiích a o vyrovnání se s minulostí.[5] Nejasnými přístupy k tomuto choulostivému tématu byl zpečetěn i pomník obětem zdi, který byl 31. října 2004 zřízen Pracovní skupinou 13. srpen na bývalém přechodu Checkpoint Charlie. Po mnoha protestech majitele pozemku a po diskusích a kompromisních návrzích na alternativní pomník byl 5. července 2005 odstraněn.
Pád Berlínské zdi
| „ | Generální tajemníku Gorbačove, pokud usilujete o mír, o blahobyt v Sovětském svazu, o uvolnění, přijďte sem, k této zdi. Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, zbourejte tuhle zeď. | “ |
Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 se odehrává stejně překvapivě jako její stavba. V posledních dnech své existence se východoněmecké stranické vedení zabývá diskusemi o nutných změnách, mimo jiné i diskusí o hranicích. Na tiskové konferenci 9. listopadu 1989, přenášené televizí, předčítá člen politbyra, Günter Schabowski, krátce před sedmou hodinou večer jakoby mimochodem ze svých poznámek usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody. Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpovídá Schabowski, podle mého názoru „ihned“ (což, jak se později ukazuje, není správné, usnesení ještě nebylo schváleno).
V příštích hodinách dochází k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech, kolem 11. hodiny večer východoněmecká pohraniční stráž kapituluje, a kolem půlnoci proudí desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do Západního Berlína.
Procesy, zeď dnes
Až do roku 1997 se konalo více tak zvaných „procesů se střelci na zdi“, jejichž obžalovaní byli zodpovědní za povely ke střelbě na prchající. K obžalovaným patřili i Erich Honecker, Egon Krenz, Willi Stoph a Erich Mielke.
Celkem bylo 35 obžalovaných zproštěno obžaloby, 44 jich bylo odsouzeno k podmíněnému odnětí svobody, 11 k odnětí svobody až do sedmi a půl let (mimo jiné i Egon Krenz).
Po pádu komunistického režimu došlo k rychlému odstranění veškerých relikvií staré doby. Tomuto osudu neušla ani Berlínská zeď. Jedinými většímy souvislými zbytky jsou tzv. East Side Gallery na břehu Sprévy a dva malé úseky - první mezi Postupimským náměstím (Potsdamer Platz) a Checkpoint Charlie a druhý na Bernauer Straße.
O historii zdi (a útěků přes ni) je možno se přesvědčit v muzeu Dům na Checkpoint Charlie (Haus am Checkpoint Charlie), které existuje již od roku 1963 (nachází se na stejnojmenném bývalém přechodu Checkpoint Charlie).
Parodovaní politici
Související články
Poznámky
- ↑ Arbeitsgemeinschaft 13. August, skupina spolupracuje těsně s muzeem Haus am Checkpoint Charlie
- ↑ Zentrale Ermittlungsstelle für Regierungs- und Vereinigungskriminalität (ZERV)
- ↑ viz [1] – všechny tři jmenované odhady s uvedením rozdílných kritérií
- ↑ Zentrum für zeithistorische Forschung (ZZF), Potsdam, dokumentaci viz na [2]
- ↑ viz Berliner Zeitung, 11. srpna 2006, dále DIE ZEIT, 61. ročník, č. 34, 17. srpna 2006, str. 5
Externí odkazy
- Haus am Checkpoint Charlie (německy, anglicky, francouzsky)
- iHned.cz – Na vlastní kůži: Vyzkoušejte si únik přes Berlínskou zeď
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |