Convair F-106 Delta Dart

Z Multimediaexpo.cz

F-106 Delta Dart
Convair F-106A Delta Dart 1.jpg
F-106A při odpalu střely AIR-2 Genie
Základní charakteristika
Určení přepadový stíhač
Výrobce Convair
Konstruktér
První let 26. prosince 1956
Zařazen červen 1959
Vyřazen srpen 1988
Výroba 1959–29. prosince 1960
Vyrobeno 340
Varianty
Uživatel USAF

Convair F-106 Delta Dart byl americký přepadový stíhač, schopný provozu za každého počasí. Letoun, vyrobený v sérii 340 kusů, nebyl nikdy bojově nasazen.

Obsah

Vývoj

Firmě Convair byl vývoj nového stíhacího letounu pro protivzdušnou obranu USA zadán v lednu 1949 s tím, že do služby by typ měl vstoupit v roce 1954. Jelikož se však ukázalo, že letoun, který by plně splňoval armádní požadavky, nemůže být dokončen včas, vyvinul Convair nejprve zjednodušený typ Convair F-102 Delta Dagger. Výkonnější a dokonalejší verze byla dále vyvíjena pod názvem F-102B. Výsledný letoun se však od původního F-102 lišil natolik, že dostal zcela nové typové označení F-106 Delta Dart.

Vývoj letounu se stal předmětem sporů o financování v kongresu. Původně odpůrci projektu požadovali zastavení buď programu F-102B, anebo programu, ze kterého později vznikl typ McDonnell F-101 Voodoo. Projekt se podařilo zachránit za cenu zmenšení počtu objednaných kusů z původních 1000 na konečných 340. K prvnímu letu prototypu došlo 26. prosince 1956. Do služby se letoun dostal v květnu roku 1959 a bylo jím vyzbrojeno celkem 27 squadron. Letoun byl během služby několikrát modernizován a byl používán až do roku 1988.

Do sériové výroby se dostala jen jednomístná stíhací verze F-106A a dvoumístná verze F-106B. Zdokonalená varianta F-106C vznikla jen jako přestavba dvou kusů F-106A a poté byl projekt, společně s dvoumístnou variantou F-106D, zrušen. Také verze F-106E a F-106F nebyly realizovány. Ještě v roce 1961 vznikla rozsáhle modernizovaná verze F-106X, zamýšlená jako konkurence typu Lockheed YF-12, ale vývoj se nedostal dále, než byla stavba makety pro zkoušky v aerodynamickém tunelu.

Konstrukce

Delta Dart nad Aljaškou

Jednalo se o dolnoplošník s trojúhelníkovou nosnou plochou. Letoun měl bezocasou konfiguraci a jeho svislá ocasní plocha měla na rozdíl od typu F-102 useknutou horní část a u jejího kořene byla rozevíratelná aerodynamická brzda. Podvozek byl příďový, přičemž přední noha měla zdvojená kola a zadní podvozkové nohy se sklápěly směrem k trupu letounu. Letoun mohl nést dvě přídavné nádrže. Pohonnou jednotkou se stal proudový motor s axiálním kompresorem Pratt & Whitney J75 ve verzích J75-P-9 a J75-P-17. Starší letouny měly na palubní desce kruhové přístroje, zatímco novější série dostaly modernější přístroje v podobě svislých stupnic.

Letoun byl prošpikovaný elektronickými systémy. Ke komunikaci s pozemním zabezpečením používal spojovací systém Datalink. Byl vybavený radiolokátorem, přičemž centrem jeho řízení palby a navedení byl systém Hughes M-1. Díky propojení s pozemními středisky byla práce pilota velice usnadněna a systém mu dodával informace o všech důležitých parametrech k zachycení nepřátelských letounů. Naopak později vedlo rušení systému Datalink k tomu, že byl letoun velice náročný na obsluhu.

Výzbroj letounu byla umístěna v trupové pumovnici a skládala se obvykle ze čtyř řízených střel AIM-4 Super Falcon a jedné neřízené střely AIR-2A Genie s jadernou hlavicí (alternativně se mohlo jednat i o čtyři Super Falcony bez Genie či dvě Genie bez Super Falconů). U střely Super Falcon byly používány verze AIM-4F s poloaktivním radiolokačním zaměřováním a AIM-4G s infračerveným samonaváděním. Od roku 1972 byl do strojů novějších sérií montován šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan.

Operační služba

Delta Dart nad pouští Mojave

K operačním jednotkám se první kusy letounu dostaly v květnu roku 1959. Postupně je používalo 21 squadron USAF a 6 squadron americké národní gardy. V prosinci roku 1959 dosáhl major Joseph W. Rogers na Delta Dartu rychlostního rekordu 2455,79 km/h.

Přesto, že letouny F-106 sloužily na základnách v USA, Aljašce, Kanadě, Islandu a krátce i v Německu (během cvičení) a Jižní Korei a uvažovalo se o jejich nasazení ve Vietnamu, nebyly nikdy bojově nasazeny. V průběhu 70. let byl typ nahrazován novými letouny F-15 Eagle a typ byl postupně přeřazován k národní letecké gardě, kde zůstaly v provozu až do roku 1988. Piloti tvrdili, že se s Delta Darty létalo skvěle.

Od roku 1986 bylo 192 strojů přeznačeno na QF-106A a přestavěno firmou Sperry na bezpilotní terče. Poslední z nich byl zničen roku 1998.

Varianty

Spodek
  • F-102B: Původní označení letounu F-106A.
  • F-106A: Jednomístný přepadový stíhač pro každé počasí.
  • F-106B: Dvoumístná cvičná verze. Původně byla označena TF-106A.
  • NF-106B: Označení pro dva stroje F-106B dočasně použité NASA jako pokusné pro výzkum počasí a blesků.
  • F-106C: Nerealizováno, pouze dva prototypy byly přestavěny z verze F-106A. Varianta měla mít zdokonalený trup, nový radar a výkonnější motor.
  • F-106D: Nerealizováno
  • F-106E: Nerealizováno
  • F-106F: Nerealizováno
  • F-106X: Nerealizováno, pouze maketa

Hlavní technické údaje

F-106A

Nákres letounu F-106A
  • Osádka: 1
  • Rozpětí: 11,67 m
  • Délka: 21,55 m
  • Výška: 6,19 m
  • Nosná plocha: 61,52 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 11 029 kg
  • Vzletová hmotnost: 14 280 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 17 779 kg
  • Maximální rychlost: 2 455 km/h
  • Dostup: 17 374 m
  • Stoupavost: 202 m/s
  • Dolet: 2 897 km
  • Přeletový dolet: 4 345 km
  • Profil křídla: NACA 0004-65 mod root and tip
  • Zero-lift drag coefficient: 0,083
  • Štíhlost křídla: 2,1
  • Plošné zatížení: 255 kg/m²
  • Poměr tahu k hmotnosti: 0,71
  • Lift-to-drag ratio: 12,1

Pohonná jednotka

Výzbroj

Prameny

  • POKORNÝ, Pavel. Convair F-106 Delta Dart. HPM, 1993, roč. III, čís. 2, s. 11–16. ISSN 1210-1427.

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Convair F-106 Delta Dart
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
F-106 Delta Dart
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Convair_F-106_Delta_Dart“