Dolnolužická srbština

Z Multimediaexpo.cz


Dolnolužická srbština nebo též dolnolužičtina je z obou vymírajících lužických jazyků hůře zachovalá co do znalosti mezi dvojjazyčným obyvatelstvem a co do kulturního zázemí. Oblast jejího rozšíření, Dolní Lužice, leží severněji a dále od českých hranic. Lužickosrbské jazyky patří do západní větve slovanské jazykové skupiny a hovoří se jimi ve východním Německu. Jsou také známy pod vágním pojmem vendština, který ovšem někdy také označuje jazyk polabských Slovanů, polabštinu. Ve standardu ISO 639-2 dříve sdílely jediný třípísmenný kód wen, jde však o dva spisovné, byť vzájemně srozumitelné jazyky, postavené na dvou různých nářečích. V roce 2005 byl oběma jazykům přidělen samostatný kód dsb pro dolní lužickou srbštinu a hsb pro horní lužickou srbštinu.

Obsah

Historie a rozšíření

Mapa ukazující oblast obydlenou Lužickými Srby

První kniha vznikla v roce 1574, k národnímu obrození v Dolní Lužici došlo až koncem 19. století. Dnes jde o chráněný menšinový jazyk, vznikají mateřské školky, kde se mu mají děti naučit, když jim ho vlastní rodiče nedokázali předat (projekt WITAJ). Za centrum dolnolužické kultury se považuje město Chotěbuz (Chośebuz, Cottbus). Malá komunita lužických emigrantů si také uchovává svůj jazyk v Texasu v Lee County. Je pod vlivem okolní němčiny i angličtiny.

Charakteristika

Od hornolužické srbštiny se liší mj. zachováním G a změnou R na Š po hláskách P, T, K (tráva = tšawa), dále změnou Č na C (čas = cas). Zvláštností je dvojné číslo, které bylo i v češtině, ale téměř z ní vymizelo. Další zvláštní tvary jsou u sloves: aorist a imperfektum. Slovní zásoba je němčinou ovlivněna ještě více než u hornolužičtiny.

Abeceda a výslovnost

Dolnolužická srbština má narozdíl od hornolužické písmeno Ź, naopak postrádá Ó a místo Ř má Ŕ.

Majuskule A B C Č Ć D DŹ E Ě F G H CH I J K Ł L M N Ń O P R Ŕ S Š Ś T U W Y Z Ž Ź
Minuskule a b c č ć d dź e ě f g h ch i j k ł l m n ń o p r ŕ s š ś t u w y z ž ź
Název a bej cej čej ćej dej dźej e jet
ět 		ef gej ha cha i jot ka eł el em en eń o pej er eŕ
veke eŕ 		es eš śej tej u wej y zet žet źej

Dolnolužicko srbská literatura

Germanizační tlak pruské vlády na dolnolužické Srby byl mimořádně silný, o čemž svědčí skutečnost, že např. v roce 1731 bylo srbským mužům, kteří neovládali němčinu, zakázáno uzavírat sňatky. Zájem o pěstování jazyka byl minimální a tak pouze Christian Friedrich Stempel (Kito Fryco Stempel) sbíral místní báje a zkazky a přeložil několik klasických básní. K většímu rozvoji dolnolužické literatury dochází pod vlivem národního hnutí v  Horní Lužici ve druhé polovině 19.  století. Největším básníkem té doby se stává Mato Kosyk (Mathias Kossick), který se národně uvědomil v Lipsku. Pro děti píše verše Fryco Rocha (Friedrich Rocho). Zajímavou postavou je Němec Georg Sauerwein. Tento filolog zvládnul dolnolužickou srbštinu tak dobře, že v ní psal básně, které publikoval pod jménem Juro Surowin.

Po první světové válce začala publikovat své básně Mina Witkojc (Wilhelmine Wittka), jejíž talent náhodou objevil významný hornolužický sorabista Arnošt Muka (Ernst Mucke). Mezi básníky píšící v dolnolužické srbštině se zařadil také Václav Srb (Wěcsław Serb Chejnicański), který mimo jiné přeložil některé části Máchova Máje. Protože byly tyto práce tištěny latinkou, starší generace dolnolužických Srbů je málo četla, neboť ovládala pouze švabach. Po druhé světové válce byly pravidelně vydávány noviny Nowy Casnik a dětský časopis Płomjo. Největšímu čtenářskému zájmu se doposud těší pravidelně vydávaný kalendář Pratyja.

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Dolnolu%C5%BEick%C3%A1_srb%C5%A1tina“