Fairey Firefly

Z Multimediaexpo.cz

Fairey Firefly
Fairey Firefly ASR.5, Canadian Warplane Heritage Museum JP7645822.jpg
Fairey Firefly (2013)
Základní charakteristika
Určení palubní stíhací letoun
Výrobce Fairey Aviation Co. Ltd
Konstruktér
První let 22. prosince 1941
Zařazen 1943
Vyřazen 1958 (Fleet Air Arm)
Výroba 1941 - 1955
Vyrobeno 1 702 kusů
Varianty
Uživatel Naval Ensign of the United Kingdom.png Fleet Air Arm

Fairey Firefly (česky: Světluška) byl dvoumístný palubní stíhací letoun letectva britského Královského námořnictva (Fleet Air Arm) konce druhé světové války. Ve výzbroji a výkonech překonával svého předchůdce Fairey Fulmar, ale do služby se dostal až na sklonku války.

Ve službách FAA zůstal až do roku 1958 a dočkal se tak i nasazení v Malajsii a v Korejské válce.

Obsah

Vývoj

Na počátku války byly do služby u FAA zařazovány dvoumístné stíhací letouny Fairey Fulmar. Tyto stroje ale značně zaostávaly za moderními jednomístnými palubními letadly ostatních států jak výkonem i výzbrojí. Proto vypsalo Ministerstvo letectví specifikaci N.5/40, jejímž výsledkem měl být moderní palubní letoun s vysokými výkony a silnou palebnou silou, ministerstvo ale opět požadovalo dvoumístný stroj.

Práce na Fairey Firefly započaly v roce 1940 a už v červnu tohoto roku objednala Admiralita prvních 200 kusů. Prototyp, poháněný motorem Rolls-Royce Griffon IIB o výkonu 1730 hp (1290 kW) s třílistou vrtulí, byl zalétán 22. prosince 1941. Jednalo se o celokovový dolnoplošník s křídlem ručně sklápěným dozadu podél trupu a chladičem pod přídí. Hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do křídel směrem k trupu, rovněž zadní kolo bylo zatahovací. Na zádi se nacházel výklopný přistávací hák. Pilot seděl nad náběžnou hranou křídla, pozorovatel a radiooperátor v jedné osobě seděl ve vlastní prosklené kabině nad odtokovou hranou křídla. Dobré letové vlastnosti měly plnit klapky Fairey-Youngman.

Sériové stroje Mk. I pak byly dodávány k jednotkám od roku 1943. Oproti Fulmarům disponovaly mnohem silnější výzbrojí. V každém křídle byly zabudovány dva 20 mm kanóny Hispano a pod křídly mohla být zavěšena výzbroj do celkové hmotnosti 908 kg - bomby, přídavné nádrže a později také neřízené rakety RP-3. Maximální rychlost ve výšce činila 508 km/h. Počínaje 471. vyrobeným strojem byly použity silnější motory Rolls-Royce Griffon XII, o maximálním výkonu (1990 hp, 1484 kW).

Postupně byly vyráběny další verze letounu, které se odlišovaly zástavbou silnějších motorů, pozměněným trupem, výstrojí, atd. Do bojů druhé světové války významněji zasáhla jen stíhací verze F Mk. I. Zkonstruována byla také noční stíhací varianta NF Mk. II s prodlouženým trupem a radarem Al Mk.X, ale tento letoun nebyl kvůli sníženým výkonům úspěšný. Potřeba noční palubní stíhačky byla vyřešena zástavbou radaru do pouzdra pod přídí typu Mk. I, tyto letouny byly označeny NF Mk. I. Posledním typem, který zasáhl do bojů byla průzkumná-stíhací varianta FR Mk. I s protilodním radarem ASH v pouzdru pod přídí.

Po válce bylo vyrobeno dalších několik verzí včetně průzkumných, protiponorkových či nočních stíhacích. Výroba letounů Fairey Firefly byla ukončena 20. března 1956.

Bojové nasazení

Fairey Firefly verze Mk. I byla jedinou variantou, která se významně zúčastnila bojových operací za druhé světové války. Postupně byla nasazena jak v Evropě, tak na Dálném východě. Letouny byly do služby zařazovány od roku 1943, konkrétně byly přiřazeny 1770. peruti na palubě letadlové lodi HMS Indefatigable. Prvního nasazení se dočkaly až v polovině roku 1944, kdy provedly sérii průzkumých a útočných operací proti nepřátelské lodní dopravě podél norského pobřeží. Firefly rovněž podpořily letecké útoky v rámci operace Mascot, která měla zneschopnit německou bitevní loď Tirpitz kotvící v norském Altenfjordu – během náletů ostřelovaly svými 20 mm kanóny palubu lodi a další stanoviště protiletadlové obrany.

Dále se letadlové lodi HMS Indefatigable zapojila do bojů proti Japonsku jako součást British Pacific Fleet. Fairey Firefly se stal prvním britským strojem války nad zemí vycházejícího slunce a nad Tokiem. Letouny se byly nasazovány při četných útocích proti pozemním cílům a hrály významnou roli například při zničení ropných rafinerií na Sumatře. V té době rse rovněž uplatnily v roli protiponorkového letounu.

Firefly byly bojově nasazeny i ve válce v Malajsii a ve válce v Koreji Austrálií a Velkou Británií. Ještě v roce 1962 si Firefly Nizozemského námořnictva zabojovaly proti Indonésii v bitvě v Arafurském moři.

Varianty

Mk. I

Fairey Firefly Mk. I

První verzi Fairey Firefly s motorem Griffon IIB o výkonu 1730 hp (1290 kW), později vyrobené letouny byly poháněny motorem Griffon XII o výkonu 1484 hp (1484 kW). Výzbroj zahrnovala čtyři 20 mm kanony Hispano a podvěšenou výzbroj do celkové hmotnosti 908 kg (2000 lb).

  • F Mk. I - Základní stíhací varianta, vyrobeno bylo 429 kusů, některé byly dodatečně přestavěny na verzi F Mk. IA.
  • NF Mk. I - Noční stíhací verze s radarem AI Mk. 10 odvozená od F Mk. I po neúspěchu noční stíhací varianty NF Mk. II. Další zlepšení zahrnovala odstínění plamenů z vycházejících z výfuků tak, aby neoslňovaly posádku.
  • FR Mk. I - Verze pro ozbrojený průzkum s protilodním radarem ASH z konce roku 1944, vyrobeno bylo 376 kusů.
  • F Mk. IA - Letouny upravené z F Mk. I na FR Mk. I zástavbou radaru ASH.
  • T Mk. I - Neozbrojená cvičná verze odvozená z Mk. I.
  • TT Mk. I - Letoun pro vlekání cvičných cílů (target tug), po válce vzniklo 14 strojů.
  • T Mk. III - Cvičná varianta navzdory svému označení odvozená z Mk. I, určena pro výcvik radarových operátorů.

Mk. II

  • NF Mk. II - Noční stíhací verze z března 1943. Trup byl prodložen před kabinou o 45 cm kvůli radaru AI Mk 10, antény byly umístěny v křídlech mezi kanony a trupem. Radiolokátor svou hmotností zhoršoval výkony i letové vlastnosti a proto bylo vyrobeno jen 37 kusů této verze.
  • T Mk. II - Cvičná verze vybavená kanony.

Mk. III

Postaven byl pouze prototyp s motorem Rolls-Royce Griffon 61 a chladičem pod přídí. Nevýhody tohoto uspořádání zapříčínily přesunutí chladiče u dalších verzí do kořenů křídel.

Mk. IV

Fairey Firefly Mk. IV

Zásadně přepracovaná verze s motorem Rolls-Royce Griffon 74 o výkonu 2 100 k (1543 kW). Chladič byl přesunut do kořene křídel, zvětšeny byly ocasní plochy, motor poháněl čtyřlistou vrtuli.

  • FR Mk. IV - Stíhací-průzkumná verze se dvěma kapkovitými kryty na vnější náběžné hraně křídel - v jednom byl ukryt radar, druhé pouzdro sloužilo jako přídavná nádrž. Výzbroj sestávala opět ze 4 kanonů Hispano a podvěšené výzbroje do hmotnosti 908 kg. Vyrábena byla od května 1946 a vzniklo 160 kusů.
  • TT Mk. 4 - Konverze na stroj pro vlekání vzdušných terčů.

Mk. 5

Verze z roku 1948 s automatickým sklápěním křídla. Tato verze byla nasazena ve válce v Koreji. Jednalo se o víceúčelový stroj schopný vykonávat různé role:

  • AS Mk. 5 - Letoun pro protiponorkový boj, nesl americké vybavení (sonobóje, ...).
  • FR Mk. 5 - Verze pro ozbrojený průzkum.
  • F Mk. 5 - Denní stíhací letoun.
  • NF Mk. 5 - Noční stíhácí letoun.
  • T Mk. 5 - Australská cvičná verze odvozená z protiponorkové verze AS Mk. 5.
  • TT Mk. 5 - Australská verze pro vlekání vzdušných terčů.

Mk. 6

  • AS Mk. 6 - Protiponorkový letoun bez hlavňové výzbroje, vybaven byl radarem a podvěšenou výzbrojí. Vybavení bylo britské.
  • TT Mk. 6 - Australská verze pro vlekání vzdušných terčů.

Mk. 7

  • AS Mk. 7 - Protiponorkový letoun zalétaný v říjnu 1951. Použit byl motor Griffon 59 s náporovým chladičem pod přídí, trup byl upraven pro trojčlennou posádku. Stroj neměl hlavňovou výzbroj, vybaven byl radarem a podvěšenou výzbrojí.
  • T Mk. 7 - Cvičná verze pro operátory radaru.

U Mk. 8

Poválečná konverze starších letounů Mk. IV na bezpilotní terč.

U Mk. 9

Poválečná konverze starších letounů Mk. 5 na bezpilotní terč.

Specifikace (Mk. I)

Firefly Mk. IV se složenými křídly, Oshkosh (2002)

Technické údaje

  • Posádka: 2
  • Rozpětí: 13,56 m
  • Délka: 11,46 m
  • Výška: 4,14 m
  • Nosná plocha: 30,45 m2
  • Plošné zatížení: kg/m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 4 254 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 6 359 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × kapalinou chlazený V12 motor Rolls-Royce Griffon IIB
  • Výkon pohonné jednotky: 1 730 hp (1290 kW)

Výkony

  • Maximální rychlost: 508 km/h ve výšce 4 300 m
  • Dostup: 8 530 m
  • Stoupavost: 9,7 m/s
  • Dolet: 1 722 km (s přídavnými nádržemi)
  • Poměr výkon/hmotnost: kW/kg

Výzbroj

  • 4 × kanón Hispano-Suiza HS.404 ráže 20 mm
  • podvěšená výzbroj do hmotnosti 908 kg (2000 lb) na dvou závěsnících pod křídly; např. dvě bomby o hmotnosti 227 kg (500 lb) nebo 454 kg (1000 lb) nebo 8 neřízených raket RP-3

Specifikace (Mk. IV)

Technické údaje

  • Osádka: 2
  • Rozpětí: 12,55 m
  • Délka: 11,53 m
  • Výška: 4,37 m
  • Nosná plocha: 30,66 m²
  • Plošné zatížení: kg/m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 4300 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 6359 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × kapalinou chlazený V12 motor Rolls-Royce Griffon 741
  • Výkon pohonné jednotky: 2100 hp (1566 kW)

Výkony

  • Maximální rychlost: 618 km/h ve výšce 4300 m
  • Dostup: 8656 m
  • Stoupavost: 9,7 m/s
  • Dolet: 1722 km (s přídavnými nádržemi)
  • Poměr výkon/hmotnost: kW/kg

Výzbroj

  • 4 × kanón British Hispano ráže 20 mm
  • podvěšená výzbroj do hmotnosti 908 kg (2000 lb) na dvou závěsnících pod křídly: bomby o hmotnosti 227 kg (500 lb) nebo 454 kg (1000 lb) nebo až 16 neřízených raket RP-3 nebo dvě 227kg bomby a 8 raket
  • radar v pouzdru na náběžné hraně křídla

Uživatelé

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Fairey Firefly


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Fairey_Firefly“