Flájský plavební kanál

Z Multimediaexpo.cz

Flájský plavební kanál (též Nový plavební kanál, německy Neugrabenflöße) je název zaniklého vodního kanálu v Krušných horách, který sloužil k plavení dřeva. Vedl z Flájí do saského města Clausnitz. Kanál byl postaven v letech 1624-1629 a byl v provozu až do roku 1872 (některé zdroje uvádějí rok 1874). Dnes se z něj dochovaly na obou stranách hranice pouze části.

Obsah

Historie

Saské město Freiberg bylo ve středověku a raném novověku centrem zpracování stříbra a dalších rud, které se těžily na německé straně Krušných hor. K jejich zpracování v hutích bylo zapotřebí dřevěného uhlí a nejbližší lesy se nacházely na hřebenech Krušných hor. O výstavbě plavebního kanálu uvažovalo město Freiberg již během 16. století. K dohodě mezi saským kurfiřtem a Lobkovici došlo až na podzim roku 1623, kdy Lobkovicové souhlasili s vybudováním kanálu na svém území.

Se stavbou Nového plavebního kanálu se začalo v roce 1624. Nový se mu říkalo proto, že na saské straně Krušných hor existovaly starší kanály – Marienberský (1556), Annaberský (1564-1566) a kanál Görsdorf-Blumenau (1566).

Nový kanál začínal za vsí Fláje (dnes je první úsek zaplaven a tak začíná až u hráze Flájské přehrady) v nadmořské výšce 696 metrů a pokračoval přes Český Jiřetín do Saska, kde minul vesnici Cämmerswalde a končil ve městě Clausnitz. Zde se vléval do řeky Muldy, kudy pokračovalo plavení po přirozeném toku do Freibergu. Délka kanálu činila 18,2 km, koryto bylo hluboké 120 cm. Na počátku byl kanál široký 280 cm a postupně se zužoval až na 180 cm. Nad Českým Jiřetínem byl kanál vytesán do skály. Práce byly dokončeny 8. března 1629 a náklady činily 4959 tolarů.

Plavení dřeva probíhalo převážně jen na jaře, když bylo dostatek vody. Po většinu roku nebyl kanál splavný. Napájen byl z Flájského potoka a také z rybníků na české i německé straně. Během zimy se nařezané dříví svezlo a připravilo na louce u plavebního kanálu. Plavení trvalo jen 8-14 dní. Poté se kanál vyčistil.

V roce 1729 sice pražské místodržitelství vydalo zákaz o vývozu dřeva za hranice, dřevo se přesto plavilo dál. Další podobný zákaz vydala císařovna Marie Terezie. Poslední plavba v kanále proběhla v roce 1872 (některé zdroje uvádějí rok 1874).

V letech 1882-1883 byla v Českém Jiřetíně vybudována továrna na lepenku, která využívala plavební kanál jako náhon pro vodní turbínu. O nedělích, kdy továrna nevyráběla, byla voda vypouštěna z kanálu do Flájského potoka po skále vedle tovární vily. Vznikl tak tak umělý vodopád, který byl na začátku 20. století motivem několika dobových pohlednic jako oblíbené výletní místo.

Současnost

Tato technická památka se vrátila do širšího povědomí české veřejnosti ve 90. letech 20. století díky vydání publikace litvínovského přírodovědce a historika Mgr. Zdeňka Bárty. Dosud se bohužel nepodařilo zajistit rekonstrukci kanálu, ani jeho vyčištění. Podél kanálu od přehrady až do Českého Jiřetína vede zelená turistická stezka. Ve svahu na počátku obce Český Jiřetín je dodnes torzo původní litinové trubky, která přiváděla vodu z kanálu do tovární turbíny. Současný vodopád nad Českým Jiřetínem, který nedaleko od továrního náhonu přetíná turistickou stezku, není původní. Vznikl prokopáním hráze v 90. letech 20. století, několik desítek metrů před původním historickým vodopádem.

Literatura

  • Zdeněk Bárta, Plavební kanál Fláje – Clausnitz v Krušných horách, 1999

Souřadnice

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Fl%C3%A1jsk%C3%BD_plavebn%C3%AD_kan%C3%A1l“