Lobkovicové

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:Siebmacher032.jpg
Erby z roku 1605

Lobkovicové [1] jsou staročeská rytířská a později panská šlechta pocházející z konce 14. století. Do roku 1919 se psali z Lobkowitz (foneticky přepsaná německá forma českého z Lobkovic - podle vsi Lobkovice u Mělníka). Roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz (tedy česky ovšem s ponecháním písmen w a z).

Obsah

Historie rodu

Prapředkem rodu byl zeman Martin z Újezda (zemřel před 1397) z Újezda (vesnice nedaleko České Lípy), který majetkem nepatřil zrovna k nejbohatším. Jeho syn Mikuláš Chudý z Újezda vystudoval filozofickou fakultu Pražské univerzity. Vzdělání mu poté otevřelo cestu k významným zemským úřadům. Roku 1401 se stal urburním písařem v Kutné Hoře. Později sloužil u českého krále Václava IV. a díky jeho přízni získal i ves Lobkovice u Mělníka. Po ní se také začal psát jako Mikuláš z Lobkovic. Mikulášova vlivu na krále využil i mistr Jan Hus, který jej požádal, aby se u krále zasadil o změnu hlasovacího práva na Pražské univerzitě (což se také podařilo - vydán Dekret kutnohorský - 1409). Roku 1417 byl Mikuláš jmenován nejvyšším písařem Českého království. Z králova příkazu dobyl několik hradů (Hasištejn, Nový Hrad na Moravě, Most, Přimda) vzpurné šlechty a dostal je poté od krále v léno. Jen Hasištejn mu panovník nechal zapsat do dědičného držení, ostatní vyměnil za Hlubokou. Díky Mikulášovi, který zemřel roku 1435, se tak z nevýznamné rytířské rodiny stal později jeden z předních českých panských rodů.[2] Po smrti Mikuláše se rod rozdělil na dvě větve. Jednu větev (Hasištejnští z Lobkovic) založil starší syn Mikuláš (zemřel 1462) a druhou větev (Popelové z Lobkovic) založil mladší syn Jan (zemřel 1470). Roku 1440 zdědil starší Mikuláš z hasištejnské linie po otci hrad Hasištejn a Obříství. Roku 1459 byl poté spolu s mladším bratrem Janem povýšen císařem Fridrichem III. do panského stavu. V Čechách byl titul uznán (a udělen český panský stav) až o 20 let později (1479). Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1460-1510 obdivoval antiku, vypravil se na cesty po Středomoří, byl nazýván českým Pliniem, psal latinsky a česky. Tato větev poté nabyla značného majetku. Její české odnože však vymřely již na počátku 17. století. Větev byla také dlouho luteránská a až na přelomu 17. a 18. století přestoupil jeden její člen (Albrecht Theodor) ke katolictví. Mladší Jan (Popelové z Lobkovic) získal z otcova majetku hrad Hluboká a ves Lobkovice. Do vymření Hasištejnské větve užíval rodové jméno Popel (od vsi Popelov na Českolipsku). Jak již bylo zmíněno, roku 1459 byl spolu s bratrem povýšen do stavu panského. Jeho synové poté rod rozdělili na několik dalších větví: bílinskou, peruckou, tachovskou, duchcovskou a později také chlumeckou a zbirožskou. Z tachovské větvě stojí za zmínku Vilém starší z Lobkovic (zemřel 1626), který byl luteránem a jedním z předáků české stavovské opozice. Roku 1618 se pak osobně podílel na pražské defenestraci. Za krátké vlády Fridricha Falckého zastával úřad nejvyššího hofmistra. Po bitvě na Bílé hoře mu byl veškerý majetek zkonfiskován a on odsouzen k smrti. Díky přímluvě ostatních příbuzných mu však byl trest „milostivě“ změněn na doživotní žalář. Ze zbirožské větvě stojí za zmínku Jiří z Lobkovic (zemřel 1607), který však v náboženských rozbrojích 17. století zvolil opačnou stranu než jeho příbuzný Vilém. Stal se oporou katolické (císařské) strany v Čechách a roku 1585 se stal nejvyšším hofmistrem. Později se však postavil proti císaři Rudolfu II. (nechal sepsat protikrálovský list) a ten mu tak zkonfiskoval veškerý majetek a Jiřího nechal uvěznit na hradě Lokti, kde také roku 1606 předčasně zemřel. Z chlumecké linie pochází jeden z nejvýznamnějších představitelů rodu Lobkoviců: Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (1568 - 1628). V rodině byl vychován ke katolictví a jemu také zůstal v životě „věrný“. Roku 1599 byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. Za manželku si vzal vdovu po Vilému z Rožmberka Polyxenu z Pernštejna. Jejich vzájemné pouto jen zostřilo jeho postoj k nekatolickým vyznáním. To se projevilo i roku 1609, kdy Zdeněk odmítl připojit podpis k Rudolfovu majestátu. Po vypuknutí českého stavovského povstání byl roku 1619 vypovězen ze země. Lobkovic však i poté zůstal na straně císaře a roku 1620 byl zato odměněn řádem Zlatého rouna (později jej získalo ještě dalších 14 členů rodu). Roku 1624 získal knížecí titul (nový titul ze Svaté říše římské, v Čechách byl před Bílou Horou šlechtický stav rozdělen pouze na rytířský a panský). Období rekatolizace mu však příneslo spíše zklamání než uspokojení. Císař dával na svém dvoře přednost daleko bezohlednějším katolíkům než byl on sám. V pobělohorských konfiskacích byl Zdeněk zdrženlivý. To už se však nedalo říci o jeho manželce Polyxeně, která skoupila statky za 350 tisíc zlatých. Jediným synem Zdeňka a Polyxeny byl Václav Eusebius Popel z Lobkovic. Ten roku 1631 vstoupil do císařské armády a rychle postupoval v hodnostech. Roku 1640 se stal polním podmaršálkem a o sedm let později (1647) polním maršálem. Působil také ve dvorské válečné radě, kde byl od roku 1636 jejím radou a od roku 1652 jejím prezidentem. Roku 1665 se stal nejvyšším hofmistrem a krátce na to také prvním ministrem a prezidentem tajné rady. V říšské politice zastával spojenectví s Francií, čímž se dostal do ostrého konfliktu se španělskými katolíky a jezuity, které nenáviděl. Po sňatku císaře Leopolda s Klaudií Tyrolskou se jeho postavení horšilo až byl nakonec internován na zámku v Roudnici. Za svého života dosáhl Václav Eusebius z Lobkovic nejvyšších poct a úřadů. Císař Ferdinand III. Habsburský povýšil jeho německé panství Sternstein na okněžněné hrabství, což ho opravňovalo počítat se mezi říšská knížata. Roku 1646 poté Václav koupil vévodství Zaháňské ve Slezsku a rok nato privilegium velkého palatinátu. Roku 1653 pak byl přijat do kolegia říšských knížat. Jeho syn kníže Ferdinand August z Lobkovic (1654 - 1715) opět získal důvěru císařského dvora. Roku 1689 se stal tajným radou a v letech 1699 - 1708 zastával úřad nejvyššího hofmistra. Stejně jako jeho otec a děd získal řád Zlatého rouna (1698). Ferdinand August měl 3 syny. Josef Antonín August se dal na vojenskou dráhu. Stal se polním podmaršálkem a majitelem kyrysnického pluku. Nejmladší syn Jiří Kristián založil mělnickou odnož rodu. Nejstarší syn Filip Hyacint z Lobkovic (1680 - 1737) se stal zakladatelem roudnické větve rodu. Jeho vnuk (a tedy 6. vládnoucí kníže) Josef František Maxmilián z Lobkovic (1777 - 1816) prodal vévodství Zaháňské. O vévodský titul však nepřišel, neboť císař Josef II. povýšil statky roudnické (hlavní) větvě rodu na vévodství Roudnické (1786). Roku 1807 prodal také své okněžněné hrabství Sterstein v Bavorsku, neboť se odmítl stát poddaným zdějšího krále (díky napoleonským válkám a rozpadu Svaté říše římské se bavorský vévoda prohlásil za krále). František Maxmilián také bojoval v napoleonských válkách v císařské armádě a dosáhl zde hodnosti polního podmaršálka. Roku 1809 také z vlastních prostředků zřídil prapor myslivců. Na roudnickém zámku vybudoval divadlo. Na zámku Jezeří poté vybudoval konzervatoř, jejíž absolventem byl i Josef Spitz, učitel Antonína Dvořáka. Kníže byl také mecenášem řady umělců, například Ludwiga van Beethovena. Roku 1792 se oženil s Karolinou Schwarzenberkovou. Jeho tři synové založili další dvě větve roudnické primogenitury - dolnobeřkovickou, křimickou a z mělnické větve vznikla drahenická odnož. Prvorozeným synem a v pořadí již sedmým knížetem z Lobkovic byl Ferdinand Josef Johann (1797 - 1868). Ten sice roku 1829 prodal rodné Lobkovice, avšak statky rodu se tím nijak zvláště nezmenšily. Ve druhé polovině 19. století čítala rozloha rodinných statků 28 tisíc hektarů (jedna z největších v Podunajské monarchii). V pořadí osmým knížetem byl Ferdinandův syn Mořic (1831 - 1903). Ten považoval zpětné odkoupení Lobkovic za věc osobní cti. To se mu také podařilo a roku 1897 rodnou ves odkoupil od Jana Palackého (syna Františka Palackého). V 19. století pomohl Jan Karel v noční Praze neznámému starci, jak se později ukázalo, byl jím poslední hrabě z Vrtby, který Lobkovicům odkázal veškeré jmění. Jiří Kristán v letech 1871-1908 vykonával funkci maršálka sněmu Královstí českého. Jeho vnuk Jiří se zabil v Berlíně roku 1934 při automobilových závodech. Mořicův jediný syn (a v pořadí devátý kníže z Lobkovic) Ferdinand Zdeněk vydal dne 19. ledna 1919 rodové nařízení o změně názvu přízviska z Lobkowitz (německý fonetický přepis českého z Lobkovic) na Lobkowicz, které se stalo podle československých zákonů nadále příjmením rodiny. Po vzniku Československa (1918) připravil československý zákon o pozemkové reformě Lobkovice o 80% všech pozemků, které vyvlastnil za peněžitou náhradu. Jaroslav Lobkowicz (1877 - 1953), syn Ferdinanda Zdeňka Lobkowitcze, však přesto na svou zemi nezanevřel a vstoupil do státních služeb. V letech 1920 - 1926 působil jako diplomat v Londýně. Za druhé světové války se stal velvyslancem československé exilové vlády v Londýně. Jeho rodový majetek byl nacisty zabaven a ze zámku v Roudnici byl vytvořen výcvikový tábor pro německou mládež. Po válce roku 1945 byl Jaroslavu Lobkovicovi majetek s pomocí spojeneckých vojsk navrácen. Ale již roku 1948 mu byl opět vyvlastněn, tentokrát komunisty a bez náhrady. V roce 1910 se Jaroslavu Lobkowiczovi narodil syn Jaroslav Lobkowicz "mladší" (1910 - 1985). Jeho syn, Jaroslav Lobkowicz "nejmladší" (nar. 1942), se po r. 1989 angažuje v české politice. Za období čtyřiceti let byly, jak bylo za komunismu příznačné, téměř všechny rodové zámky zpustošeny. Inventář byl částečně vykraden, zničen nebo svěřen památkové správě. Lobkovická sídla byla darována „institucím“, které neměly sebemenší zájem na zachování památek. Zámek Jezeří byl v blízkosti uhelných dolů téměř zničen, Roudnice byla předána armádě a naprosto zpustošena. Ostatní místa se pak stala sídly JZD či skladišti. Pražský palác na Hradě byl v 80. letech 20. století kompletně rekonstruován pro Národní muzeum. Zámek v Nelahozevsi převzala Středočeská galerie a instalovala zde jejich zestátněné sbírky z Roudnice. Po revoluci byl zámek v rámci restituce vrácen Lobkovicům, kteří zde návštěvníkům zpřístupnili jak celou slavnou Lobkovickou sbírku, tak i nádherné zámecké prostory. Později byla podstatná část sbírky zpřístupněna v lobkovickém paláci na Pražském hradě. Ve 30. letech se nástupci roudnického vévody oženili dle svého přání a tím nástupnictví přešlo na křimickou větev. Po roce 1948 někteří příslušníci rodu emigrovali z komunistického Československa. František se stal světícím biskupem pražským, Mikuláš politologem a rektorem univerzity v Eichstättu. Ladislavu (1925-1985), synu Jaroslava (1877-1953) byl v roce 1958 přiznán belgický titul "Prince de Lobkowicz"[3] [4] .

Rodová posloupnost Lobkoviců od Zdeňka Vojtěcha Popela po Jaroslava Lobkovice

Erb

V 16. století získali bohatě zastoupený erb, v němž se objevily všechny tituly i nároky rodu: černá perštejnská zubří hlava, anděl zaháňského vévodství, hlohovská černá orlice, také erb Sternsteinu a polepšení znaku i výraz knížecí důstojnosti v podobě lva a pruhů ve zlatém poli. Přes toto byl položen původní čtvrcený štít.

Někteří další známí nositelé rodového jména

Důležitá rodová města

Související články

Literatura

Reference

  1. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/program/1026669431-28.02.2000-09:55-2-ceske-a-moravske-slechticke-rody-lobkovicove.html Lobkovicové, České a moravské šlechtické rody, Česká televize
  2. ↑ PANÁČEK, Jaroslav. Školy a studenti na Českolipsku v době předhusitské. Bezděz , vlastivědný sborník Českolipska, 2009, čís. 18, s. 8. ISSN 1211-9172.  
  3. ↑ Aristokracie.cz
  4. ↑ Genealogie Lobkowiczů

Související článek


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Lobkovicové
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Lobkovicov%C3%A9“